xargos

Tak tento příběh jsem neznal, dokud jsem náhodou nenarazil na jeden z dílů. Mám teď za sebou celou první sérii, velký dluh k literární předloze a myslím, že během roku, co zbývá do série další, dluh doženu:) Tenhle příběh je drsný, ale daleko pravdivější, než spousta jiných. Nebojí se ukázat dobro i zlo v jejich skutečné podobě. Žádné servítky, tohle jsou intriky, které pro obelstěné končí smrtí. Mimo tuto naturalistickou notu je tu rozehrán epický příběh, který může navazovat na mnoho dějových linií, vzniklých v průběhu první série. Žádná z postav není bezduchá, každá má propracovanou osobnost, jednotlivé rody a národy mají svou osobitou kulturu, dějiny i rozdílné vnímání hodnot. Co nás čeká dál v tomto světě, kde se střídají období léta a zimy v řádu (mnoha) let - nevím. Těším se na další pokračování a doufám, že bude stejně dechberoucí, jako těchto 10 dílů. Pro mne po dost dlouhé době nový seriál, kde se mi i těch 10 dílů zdá málo a doba do další řady až příliš dlouhá. Pět hvězd je málo !

Tenhle film začíná zpočátku naprosto nevinně, dál se rozbíhá velmi krutě a nepokračuje zákonnými prostředky. Hlavní hrdinka, nejprve znásilněná a ponížená, nehledá pomoc místního pořádkového sboru, ale rozhodne se pomstít. Udělá to promyšleně a bez sebemenší lístosti. Znám horory, které jsem nehodnotil, protože jsem je ani nedokoukal pro jejich bezmeznou břečkovitost a pravděpodobně silnou psychickou labilitu autorů. Tohle je ale něco, co je sice natolik naturalistické, že to nepřekousla cenzura, ale bohužel také více reálné. Nevím, co bych udělal být na místě té spisovatelky, rozhodně mne v první chvíli nenapadá odpuštění... Příběh sám - ne, chyba, nedá se tu moc hovořit o příběhu - je v druhé polovině přimejmenším dívný. Spisovatelka koná svou pomstu a pánové se nechají jen tak odpravit. Nedá se říct, že by v době, kdy oni konali, pobrali víc rozumu, ale i tak...Vidím, že Camille Keaton byla za svůj výkon oceněna ve Španělsku (viz obsah). Holt jiný temperament... Film jsem shlédl a v dohledné době se k němu nemíním vracet, ale za odpad, hodný vyšetření autorů na duševní zdraví, mám ještě horší (i mezinárodně oceňované) "horory".

Jak málo někdy stačí, aby se zněmil osud jednoho člověka. Někdy jen pár slov ve správnou chvíli na správném místě. Zatímco fámy a ve zlém řečené věci se dokážou uchytit a šířit velmi rychle, to dobré má mnohdy velmi trnitou cestu k vítězství. Na osudem mladého nešťastníka, kterému hrozí trest smrti, se sejde porota dvanácti mužů, kteří mají za zavřenými dveřmi rozhodnout, zda je vinen nebo ne. Herecký koncert dvanácti osobností, kterým ty jejich kladné i záporné emoce docela věřím. Na malém prostoru dosaženo maximum. Plný počet - nic menšího si podle mne tohle dílo nezaslouží.

Tak tahle podívaná svému staršímu bráchovi vůbec nedělá ostudu. Naopak! První Tron byl ve své době zjevením a tento druhý rozehnal mé obavy, že pokračování bude jen slabou kopií. Je to vizuálně a zvukově perfektně zvládnuté dílo. Po příběhové stránce je to místy slabší, ale beru to tak, že přílišná plochost většiny postav a jednoduchý děj je záměr - jde o binární svět a hrdinové, až na výjimky, jsou přece programy:) Jako celek to u mne ale funguje natolik, že některá slabší místa si uvědomuji až zpětně, s odstupem. Dostal jsem od tohoto filmu víc než jsem očekával. Jsem zvědavý, zda pro mne vlastně neznámý řežisér Kosinski bude dál točit překvapující díla, nebo "Tron: Legacy" zůstane jeho vrcholem. Ostatně - dočkáme se v roce 2012 v jeho dalším filmu:)

Docela mne "pobavily" komentáře plné pochybností, že se něco takového nemůže stát. Jako by obě světové války nebyly dostatečným důkazem, že je něco takového "nemožného" zkrátka možné. A to opomíjím dávnější války, ať už jsou to turecké nálezdy do střední Evropy, historie velké Číny a Mongolska, Římskou říši a podobně... Celé dějiny lidstva mají (bohudíky nejen!!!) tuto krvavou stopu, války o vliv, megalomanské představy jedinců a jejich ovládání mas, v moderní době diktátoři v pozicích králů i prezidentů, kteří jsou schopni všeho, aby si udrželi svou moc (osvícený absolutismus nebo konstituční monarchie jsou v tomto výjimkou). V 80. letech minulého století tu byla jiná situace a jiná nálada, jak v téhle kotlině, tak ve světě. Dost dobře si vzpomínám na to, jak Československá televize v hlavních zprávách zmínila tento "štvavý a imperialistický film", který očerňuje celý "socialistický blok v jeho snaze o nastolení světového míru". Na tyhle fráze si nepamatuji v souvislosti s tímhle filmem, ale byl to každodenní slovník naší jediné televize, rozhlasu a denního tisku. Takže... Rudý úsvit je film, který byl narozdíl od řízené a cenzurované tvorby u nás natočen o svobodné vůli jejich autorů. Po mnoha letech jsem si na tento film náhodou vzpomněl - díky té dávné zprávě v televizi - a podíval se na něj ze zvědavosti, co tak rozohnilo naše komunistické komentátory. Film je to béčkový, naivní. Je znát, že autoři měli jen mlhavou představu o tom, jak funguje totalitní moc a její ozbrojené složky. Stejně tak, jak může fungovat účinný odboj, sabotáže, partizánská činnost. Ve filmu se objevily mladé hvězdy, které zářit začaly až za pár let, ale tento film nezachránily. Je to ale koukatelná věc. Docela by mne zajímal můj pohled na něj v těch 80. letech, ale myslet si, že by se tehdy dostal do naší státem řízené filmové distribuce, by byla velká naivita. Za mne 3 hvězdy - maximum.

Dokoukal jsem to teď a hned za tepla musím něco napsat... ale co? Dá se to vůbec? Třeba, že jsem nic podobného neviděl. Ne, že by se v jistých pasážích filmu nedaly najít dílčí příměry, ale jako celek - ne. Jako celek jsem neviděl nic podobného a myslím, že něco takového asi dlouho neuvidím. A jestli vůbec! Říct, zda se mi tohle líbilo nebo nelíbilo, ani to se mi nedaří. Protože z obou možností se tam toho najde dost... Film je označený jako: Akční - ale není to žádná bitva dobra se zlem, bojové scény i krev ano, ale kdo je ten hodný a kdo zlý? Komedie - hledám, co je na tom komického a mně, středoevropanovi jako poleno, může úsměvné připadat snad jen chování lidí v určitých chvílích, které však odpovídá asijské japonské mentalitě. Drama - bezpochyb, to, co se děje jednotlivým hrdinům - co dělají sobě a druhým - to je drama. Romantický - vším tím jako nit, která se rozdrnčí nejvíc v samotném závěru, prochází láska. Čím je to dál? Sledem událostí o křivení a narovnávání charakterů, osudů lidí, pohráváním si se životem i vážně míněnými činy, které jsou takřka nevratné a mění vše. Film stírá jakékoliv hranice, co je normální a co už není, uvnitř příběhu se nedá říct, že je něco "na hraně", protože jakákoliv hrana - hranice - je nejasná a pokud se na chvíli nějaká objeví, vzápětí je rozmetána, překonána a nahrazena buď novou hranicí, nebo prázdnotou, která ovšem není prázdná - i to nejtišší ticho a nejnehybnější nehybnost je zde plná megavýletu do hloubek lidské duše a srdce. Film není vhodný pro děti. Vidět to v patnácti, dvaceti, třiceti, ... pokaždé si z něj odnesu něco docela jiného. Musím se podívat po dalších dílech pana scénáristy a režiséra.

Jiný kraj, jiný mrav - jiná pravidla pro život. Kdo ví, jak by to vypadalo v našich zeměpisných šířkách, kdyby tu platilo to, co v odlehlé peruánské vesnici, když nastane slavnost, před níž bůh zemře a než se narodí znovu, může každý provést jakoukoliv věc, co by jinak byla nepřípustná. Madeinusa je zvláštní jméno. Stačí jen na správných místech udělat mezery... ale to netuší dívka, co tohle jméno nosí, která sní o lepším životě v Limě, kam kdysi zmizela její matka. Příběh se odehrává ve velmi malém a dle měřítek naší civilizace i velmi nuzném prostoru, ale smutné je, co si hlavní hrdinka pod pojmem lepší život představuje. Skutečnost v Limě, kam se chce dostat i prostřednictvím gringa, nečekaného návštěvníka - ochotná udělat nejspíš cokoliv, aby se tak stalo - bude velmi tvrdým procitnutím. Gringa, když jde do tuhého, klidně hodí přes palubu. Film Madeinusa je celovečerním debudem režisérky a společně s jejím druhým filmem La teta asustada (2009) se lze přenést v čase i prostoru o kus dál. I když se to podle hodnocení na ČSFD nezdá, režisérka Claudia Llosa i hlavní hrdinka obou jejích filmů Magaly Solier postoupily do dalšího levelu.

V úvodu filmu rozhovor mezi lékařem a strýcem Fausty - ani jeden nechápe toho druhého. Jeden říká, co by se mělo udělat, druhý vysvětluje, proč jsou věci, jak jsou. Žádné řešení... Mléko strachu je zvláštním příběhem. I když jde o věci vážné, má velmi tichou až klidnou atmosféru. Napětí je pod povrchem všeho dění, nefunguje tu žádná optika naší civilizace, zapomeňte na slovo "akce". Jedinou stopou po ní je klavír prohozený oknem - divák přichází po akci, opět do ticha, klavír leží mezi střepy a zahradník říká: "je rozbité, ale stále zpívá..." Jako by to řekl o samotné Faustě, která má ve svém srdci strach a zatím se ho neumí zbavit. Možná, až pohřbí matku v jejich vesnici, rozpustí se mlha v jejím vědomí, roztáhne poraněná křídla... přinejmenším má k tomu nakročeno... Druhý celovečerní film režisérky, po debudu Madeinusa (2006) příběh posunutý doslova v časoprostoru - z téměř izolované vesnice, kde sní hlavní hrdinka o cestě do Limy a životu tam - do Limy, jejího předměstí. Obě hlavní postavy ztvárnila s odstupem tří let Magaly Solier.

Nečekaný kraťas, který si zaslouží zpracovat jako celovečerní film - nejmíň! Animace - dokonalost, hudba, děj, obrazy, prostě nádhera! Dostalo mě to - i s tím koncem.. Plný počet hvězd, smekám..

Vzpomněl jsem si na knížku "Lidštější než lidé". Robin Williams excelentí, ostatně jako téměř vždy. Neuvěřitelně lidský příběh, který připomněl, co znamená být člověkem a co do tohoto pojmu nepatří - a že těch nepatřičností lidé dělají... Smekám před tvůrci a nemůžu jinak než plný počet.