dwi

Avantgardní symfonie složená pro čtyři ohraničené sekvence – motocykl, ženu, hory a abstraktní bloky. Dekeukeleire osciluje na hranici mezi tzv. čistým a abstraktním filmem. Poetický aspekt věcí je zde vyjádřen čistě fotogenicky a rytmus mezi záběry je odměřen s až precizní matematičností, v níž se jednotlivé sekvence skládají. Jakékoliv možné dynamické napětí je ignorováno a zůstává tak pouze u čisté poetiky, která vzniká výhradně pomocí fotogenie. Škoda, že první vlna belgické avantgardy je dodnes mnohými opomíjena, neboť její progrese je pro dějiny kinematografie klíčová.

Explozivní pocta filmovému médiu jako materiálu. Antoni Pinent metodou found-footage představuje vlastní pojetí historie kinematografie na fragmentech dnes již kanonizovaných klasik – Zpívání v dešti, Andaluský pes, Růžový panter, Wavelength, Road Runner ad. – které na sebe vrství a prolíná v duchu strukturalistických tendencí. Neoddiskutovatelná všudypřítomnost filmového materiálu (přeskakování filmových políček, viditelná zvuková stopa ad.) je především oslavou filmu v jeho hmatatelné podobě – oslavou obyčejného filmového pásu…

Tak tahle konspirace se bohužel nepovedla. Scenáristický pel mel zasazený do inkubátoru odříznutého městečka přináší akorát jediné - uzívanou nudu.

„Wir müssen streiken…“ Jeden z mála německých ryze proletářských filmů levicového režiséra Wernera Hochbauma zachycuje stávku přístavních dělníků v Hamburgu na přelomu let 1896 a 1897. Autenticita dané události je umocněna neherectvím skutečných dělníků, jejich žen a dětí, kteří poprvé stáli před objektivy kamer. U režiséra lze po formální stránce zřetelně rozpoznat vliv sovětské montážní školy, a to zejména Sergeje Ejzenštejna. Na rozdíl od něj je však Hochbaum málo progresivní ve vykreslení útlaku a nespravedlnosti obyčejných mas. Potenciál příběhu, v němž vůdce stávky a policista jsou bratři, je zbytečně upozaděn masovým hrdinou, respektive policejním aparátem na jedné straně a zotročeným dělnictvem na straně druhé.

Elektronická krajina plná abstraktních i konkrétních analogových objektů je jedním z prvních Emshwillerových video experimentů. Pomocí raného analogového syntezátoru režisér vytváří specifický experimentální prostor, do něhož umisťuje dvojici tanečníků. Jednotlivé odtržené údy tančí ve změti permanentně se transformujících těles a vytváří tak harmonii živých orgánů v neživém prostoru elektronicky modulovaných obrazců. Emshwiller dokázal plně využít tehdejších možností primitivní videotechniky, za což mu právem patří přední místo na poli amerického experimentálního filmu.

"LSD je ilegální, 1859 nikoliv". Trefné vyjádření Freda Wordena o 11 minutovém tripu napříč krajinou barevných tónů, tíživého ticha a pulzující energie...

Experimentální protest filmařky a performerky Carolee Schneemann proti zvěrstvům ve Vietnamu využívá techniky rozostřené koláže. Režisérka zachycuje na 8 mm kameru válečné fotografie pořízené v zahraničních časopisech a novinách. Roztěkané pohyby kamery, černobílé rozmazané šmouhy a obyčejné snímky vietnamské válečné reality jsou podpořeny zvukovou skrumáží Jamese Tenneyho, který na ploše necelých deseti minut dokáže zkombinovat vietnamské náboženské zpěvy s fragmenty Bacha či evergreeny 60. let. Rozhodně to lepší z autorčiny tvorby.

Další vyšinutý projekt Freda Vogela se veze na vlně stále "populárnějších" fake snuffů, které dozajista danou subkulturu prasáků a úchylů zahřejí u srdce. Kultický obdiv ke smrti je u režiséra (vzhledem k jeho předchozí produkci) nejspíš nutkavou obsesí. Nedivil bych se, kdyby některý z fandů jeho morbidních "home movies" vzal sekeru a přetáhnul ho s ní. Doufám jen, že Fred si před tím zapne kameru...

Hysterická militaristická agitka upozorňující mj. na průmyslové šlendriánství způsobila Kalatozišvilimu značné problémy obzvláště z armádních kruhů. Absurdní děj, v němž klíčovou úlohu hraje hřebík v botě, zvedá varovný prst proti všem, kdo kvalitně neodvádí svoji práci. Co naopak činí tento film výjimečným je absolutně orgiastická střihová skladba. Kalatozišvili pod vlivem Ejzenštejna sestavil učebnicový příklad toho nejlepšího, co sovětská montážní škola přinesla kinematografii...

Vyhlazovací tábor Jasenovac byl za druhé světové války největším koncovým územím pro tisíce Srbů, Židů, Romů a všelijakých odpůrců Nezávislého státu Chorvatsko. Systematické vyvraž'dování zde probíhalo již od roku 1941. Během čtyř let dokázali Ustašovci jenom v Jasenovaci zdecimovat okolo 840 000 lidí, přičemž obecné povědomí o tomto koncentračním táboru je prakticky nulové. Brutální katani Vjekoslav Luburic, Ljubo Miloš či Ivica Matkovic dennodenně masakrovali všechny bez rozdílu pohlaví, věku či národnosti. Na posty dozorců zde byli dosazování čistokrevní sadisté, kteří by nebyli schopni uspět na válečném poli. Dokument bez okolků podává jednotlivá svědectví osvobozených vězňů a zprostředkovává hrůzné podmínky, které v Jasenovaci panovaly. Množství záběrů na desítky umučených a zabitých lidí rozjitřuje emoce ještě i po více než šedesáti (!) letech...