dwi

Vnadné křivky modelky Barbary Kersey ve společnosti černobílých abstraktních linií rytých přímo na filmový pás. Jeden z prvních Emshwillerových experimentů zkoumá magii plození života skrze svébytnou „živost“ roztančených linek.

Jméno Wernera Graeffa dnes stojí v polostínu jeho tehdejších ideových kolegů – Waltera Ruttmanna, Vikinga Eggelinga či Hanse Richtera. Byl to ale i on, který filmové médium chápal jako nový autonomní „organismus“ a ne jen jako prostředek k vyprávění naivních příběhů. Během kulturního kvasu ve 20. letech 20. století působil ve skupinách Bauhaus či Stijl a věnoval se malířství, fotografii, industriálnímu designu; provozoval dokonce i autoškolu. Dnes je vnímán jako předchůdce strukturálního filmu, což dokazují i jeho krátké experimenty Komposition I/1922 a Komposition II/1922. V obou filmech dává prostor různě velkým geometrickým obrazcům, které podle předem daného schématu přeskupuje po celé ploše plátna. V dochovaných podkladech ke kompozicím upřednostňuje zejména pauzu (pomlku), jíž přikládá daleko větší důraz, než objektům samým. Chápe ji jako vztah mezi klidem a napětím, které divák mezi nečekaně těkajícími obrazci zakouší. Tento vztah o pár desítek let později rozpracovali právě strukturalisté.

Ve stejném roce Zhang Huan podnikl ještě jednu veřejnou performanci, při níž již vědomě poškozuje vlastní tělo za účelem explicitního vyjádření krutosti současné doby. Zhang nechal své 65 kilogramové tělo připoutat pomocí řetězů ke střešnímu nosníku. Pod sebe nechal umístit rožhavenou pánev, na kterou z jeho těla odkapávalo díky plastové trubičce vedené přímo do jeho těla přes 250 mililitrů krve. Místnost plná přísedících se po celou hodinu plnila pachem spečené krve a potu a mezi obecenstvem a umělcem se tak tvořilo nové pouto, z něhož, stejně jako z každodenní kruté reality, nebylo úniku. Umění na hranici hnusu a zděšení vždy osciluje na hranici únosnosti pro příjemce, svou myšlenku však dokáže předat o poznání účinněji. Zhang je toho důkazem.

Všestranný čínský umělec Zhang Huan ve svých veřejných performancích poukazuje na paradoxní kontrasty v čínské společnosti způsobem, který by se dal označit za masochistický. 12 čtverečních metrů odkazuje k prostoru značně nevábných veřejných toalet, jež se přitom rozkládají ve městě plném rezidenčních čvrtí a pětihvězdičkových hotelů. Obnažený Zhang Huan natřený medem vstupuje do tohoto prostoru na jednu hodinu, při níž je jeho tělo postupně zasypáno množstvím much a hmyzu. Následně se celý ponořuje do přilehlé řeky a pomyslně tak zakončuje vytrvalostní exhibici svědčící o vědomé lidské zranitelnosti ve veřejném prostoru.

Londýnská zoologická zahrada ve 30. letech 20. století zažila modernistickou rekonstrukci z dílny společnosti Tecton Bertholda Lubetkina, který za využití armovaného betonu vybudoval progresivní pavilony pro slony, žirafy, gorily a další zvířata. Důraz kladl především na jednoduchost a prostornost - beton měl zvířatům nahradit jejich přirozené prostředí a poskytnout jim hygienický a netradiční prostor, v němž by vynikly jejich vlastnosti. László Moholy-Nagy zachycuje tyto architektonické inovace ve vztahu k návštěvníkům (sloni jsou bezprostředně krmeni kolemjdoucími, z restaurace návštěvníci odhazují zbytky jídla dalším zvířatům apod.). Škoda jen, že režisér nepopustil více uzdu své fantazii jako např. u experimentu Lichtspiel: Schwartz-Weiß-Grau...

Jeden z Brakhageho nejvíce politických filmů reaguje na televizní obraz války skrze dobové nacistické týdeníky a záběry z vybuchujícího Vietnamu. Brakhageova válečná elegie meditativně i agresivně zkoumá vnitřní kořeny násilí a obecně zobrazuje válku jako "přirozenou nemoc". Roztěkané pohledy na mrtvá těla, nacistické pohlaváry či devastující výbuchy režisér staví do kontrapunktu s klidnými záběry coloradské přírody a domácí každodennosti. Ve filmu lze mezi jednotlivými přechody spatřit i jedny z vůbec prvních Brakhageových ručně malovaných abstraktních koláží. "23rd Psalm Branch: Part I" je alespoň z mého pohledu o třídu lepší než autorovo opus magnum "Dog Star Man"...

Velmi produktivní britský režisér Lewin Fitzhamon realizoval více než 400 filmů všech možných žánrů. Nejvíce však inklinoval k divácky vděčnému a komerně úspěšnému žánru - komedii. Na plátna uvedl do té doby velmi nezvyklou dvojici mladých dívek Tilly a Sally, jejichž vylomeniny však zdaleka nenaplnily očekávání diváků (po několika dílech byla série zastavena) . V dochovaném fragmentu se obě dívky zmocní požárního vozu a s pomocí stříkající hadice se snaží vykřesat jakýs takýs humor - což je poněkud málo...

Večer 25. 10. 1994 si Rodney Graham v pronajatém motelu na předměstí Vancouveru vzal 5 miligramů hypnotika Halcion. Té samé noci ho bratr s kamarádem naložili do přistaveného auta a odvezli ho do jeho bytu v centru města, kde spokojeně dřímal až do rána. Film zachycuje 26 minutový výsek cesty autem, v němž omámený autor leží na zadním sedadle v "halcionovém spánku". Road movie pro skutečně otrlé...

ZMTRX je půlhodinová psychedelická projížďka skrze pestrou paletu explodujících barev. Skupina umělců pod názvem "Forcefield" se očividně inspirovala nevkusem raných 90. let. Laciné elektronické beaty a pazvuky podkreslují stroboskopickou palbu pastelových barev, bizarní trojici umělců kdesi na poušti a závěrečný vizuální trip, který se vám doslova vypálí do sítnice. Příjemná nostalgie po zašlých časech rozpuku rave scény...

Kuriózní Žuravľjova sci-fi o sovětském dobývání Měsíce na raketoplánu "CCCP 1 - Josef Stalin" v sobě kombinuje naivní dekorace měsíční krajiny s pečlivou technickou předpřípravou (na filmu se podílel Konstantin E. Ciolkovskij; jeho uvedení do kin se však nedožil). Žuravľjov naštěstí film nezanáší přílišným ideologickým balastem a spíše ho koncipuje jako dobrodružný film pro mládež. Pravda, místy značně bizarní (zejména např. samotné přistání již v roce 1946).