dwi

Infarktová rekonstrukce automobilové nehody mezi linkovým autobusem a nákladním vozidlem je zaprášenou atmosférickou jednohubkou z jugoslávských luhů a hájů. H-8 označuje začátek SPZtky viníka, kterému Tanhofer svůj film „věnoval“. Banální osudy pasažérů, letmá vzplanutí i vzájemné rozepře neodvratitelně směřují k úzkostné tragické kolizi. V každém případě originální…

Manželka Matylda s dítětem na klíně, dcery Draga a Božena běhající od zahradního pavilonu směrem ke kameře posloužily Grossmannovi ke zkoumání tvůrčích možností primitivní kamerové techniky. Statické záběry režisér dynamizuje pohybem vzdalujících se a navracejících se dcer a různými úhly kamery.

Dr. Karol Grosmann patří k průkopníkům slovinské kinematografie, která do Evropy pronikla zhruba deset let od vynálezu kinematografu. Jako advokát s vlastní kanceláří byl Grossmann finančně dobře zajištěný, a tak si při výletu do Drážďan mohl dovolit zakoupit amatérskou 17,5 mm kameru, díky níž mohl zachytit tepající naturel slovinského Ljutomeru. Děj Odcházení ze mše v Ljutomeru je vlastně již obsažen v samotném názvu filmu. V jednom statickém záběru Grossmann natočil masu místních lidí, která se rozchází z kostela po nedělní mši.

Jeden z mála peruánských avantgardních filmů modernisty Fernanda de Szyszloa je citelně inspirován Buñuelovou tvorbou (Andaluský pes vs. Zlatý věk). Atmosféru citové svázanosti a následného osvobození v podobě "ženy na pláži" režisér vykresluje zejména v náznacích a symbolech. Exaltované vášně však vrcholí vraždou "cyklisty" a návratem nazpět do zamřížovaného domova. Szyszlo metaforicky poukazuje na mravní a společenské represe v tehdejší peruánské společnosti, což je patrné i na jeho abstraktních plátnech.

Propagandistická agitka zobrazující Lenina jako spasitele všech Rusů, obroditele společnosti a znovusjednotitele pracujícího lidu. Michail Romm dokumentuje etapu Leninova života od roku 1918 do roku 1921 a mapuje zásadní události v jeho životě (slavnostní odhalení památníku Marxe a Engelse, pohřeb Sverdlova, druhý a třetí kongres Kominterny, setkání s americkým ekonomem Kristiansenem apod.). I těch 25 minut se pod medovými Leninovými proslovy roztahuje do neúnosné délky a servilní Rommova režie ničím nepřekvapí. Zlatá éra sovětské propagandy byla již v 50. letech zcela zahubena.

Alexander Gentelev na osudech tří mafiánů mapuje transformaci kriminálního podsvětí v ruské společnosti. Leonid Bilunov, Alimzhan Tokhtakhunov a Vitaly Demochka přinášejí cenná svědectví o mafiánských praktikách, vydírání, finančních machinacích a kriminálnických strukturách, které dodnes prorůstají do nejvyšších pozic ruské i evropské politiky. Byť si všichni tři protagonisté úhel vlastního pohledu uzpůsobují tak, aby v očích veřejnosti působili zejména v pozitivním duchu, z mnoha výpovědí je patrné, že krev na jejich rukou sice zaschla, ale nadále tam zůstává. Thieves by Law by konečně mohl inspirovat některého z českých dokumentaristů, aby místo prefabrikovaných sociálních témat natočil podobnou transformaci v českém prostředí...

Dvorní baletka Mariinského divadla Tamara Platonovna Karsavina tančí se zažehnutou loučí jakýsi orientální tanec. A to je všechno. Jedna ze stovek variací uměleckých vystoupení tehdejších celebritek před objektivem kamery nepřináší naprosto nic nového.

Vídeňský lékař a antropolog Rudolf Pöch při expedici do Jižní Afriky zachytil cennou interakci mezi primitivní kulturou a moderní technologií. Křovák Kubi sedí před trubicí od fonografu a s rozmáchlou gestikulací o něčem rozpráví. Po znovuobjevení zvukového válečku v roce 1984 byl zvuk a obraz synchronizován. Archivní materiál pro skalní etnografy...

Modré světlo je lyrickým zakončením éry tzv. “horských filmů”, v nichž étos přírody stál často v protikladu s lidskou přítomností. Debut Leni Riefenstahl velmi inklinuje k romantickým mýtům a de facto je prostou pohádkou, ve které rozčarování nad ztrátou zázračné průrvy v Mount Cristallo vede k destrukci hlavní hrdinky. Mimo jiné již zde lze vypozorovat nenápadné směřování k národněsocialistickým idelálům - kultivaci mýtů a uctívání přírody...

Priština, 10 let po válce. Film na pomezí dokumentu a fikce zachycuje prostřednictvím monologů sociálně deprivovaných dětí smutnou realitu současného Kosova. Děti prodávající cigarety, buráky a všelijaké cetky po ulicích vyprávějí vlastní pohnuté osudy bez nádechu jakékoliv budoucí naděje. Jenže Birgitte Stærmose si podkopává sama pod sebou větev tím, že do dětských úst vkládá natolik šroubované a emočně přebité monology, až to pěkné není. Smutné tváře dětí na pozadí oprýskaných budov tak po několika minutách nevzbouzí soucit, nýbrž vlažnou apatii...