Subjektiv

Aranžováním scén zápasů evokuje Stone energii, vůli, živelnost, testosteron a primitivní sílu tlačící míč tím i oním směrem - primární chaos i z něj povstávající řád. Rychle stříhá, a to i mezi dosti vzdálenými místy, zvuk přichází z obrazu i mimo něj, hudba chvílemi přehlušuje dění a chvílemi zase ne, mísí se poznámky komentátorů, diváků, řev trenérů, hráčů - sled promluv není dialog. Vytváří proud, který má zpočátku moc diváka strhnout +++++ Má tu moc strhávat ale jen chvíli, než si divák zvykne. Ne však nad těmi, kteří neradi ztrácí kontrolu (fauxthum měl pravdu - jsem control freak). Poskakování na parketu při dunivé hudbě či afrických tamtamech, nekontrolovatelného nadšení mas (jež jsou opravdu hloupé), kolektivní extatické zážitky - kdo při tomto trpí, budou trpět i teď. Já jsem jen divák/člověk, jehož výše zmíněné plní nedůvěrou - nechci se takto nechat strhnout a příliš mi ta snaha zahltit mě vjemy neimponovala. +++++ V druhém plánu nás film zavádí do zákulisí a vytváří širší obraz - primitvní sílu probouzí zázraky moderní medicíny fungující za hranicemi etiky, úspěch korumpuje hráče, majitelé se lísají ke sponzorům, diváci nemají paměť a žijí jen přítomným okamžikem, diváku dochází, že prvotní a primitivní jedno jsou. Dojde i na drogy, kurvičky a kazící peníze - však znáte Stonea. +++++ Smíšením s upřímně znějícími motivačními řečičkami, takovými, jak je známe z filmů, jež sport bez pochybování oslavují, vzniká docela ironický film - ironii pak dodává korunu ke klasickému win závěru přilepený dovětek. Odpouštím tedy Stoneovi z mého pohledu zbytečně dlouhou stopáž i fakt, že ony problematické aspekty vrcholového sportu stejně všichni znají, jen je dosud neviděli v jednom filmu. Ozdoby filmu, jenž by bez nich byl jen lépe řemeslně zvládnutou poctou fotbálistům. Což je nakonec stejně. Kurňa, vždyť ti chudáci riskují zdraví!

Rádím vám všem dobře, přečtěte si heslo bitva u Isandhlwany na anglické wikipedii a doplňte to britsko-zulskou válkou ze stejného zdroje. Dozvíte se více a možná bude lepší i umělecký dojem - tam totiž to předkládání faktů, dílčích historek a hodnocení bude působit podstatněji přirozeněji a organičtěji. +++++ Svítání Zuluů není vyloženě špatný film, dokonce i klady na něm nalézám. Je dosti věrný historii. Bitvu pojímá neokázale, jako střet masy Britů a ještě větší masy Zulů. Osobní hrdinství v ní má jen málo prostoru, jakmile dojde na chladné zbraně, je jen otázkou několika vteřin, než si vás najde zulský asagaj. Je ovšem škoda, že ty tisíce komparzistů se využívají ve velkých celcích hlavně před bitvou, v bitvě spíše výjimečně. Tam převládají klasické záběry střetů několika desítek herců. Jasně, není to sranda, uřídit pohyby kamery a takové spousty herců, mají-li dělat víc, než přeběhnout pláň - snad aby člověk radši nebyl režisér, ale rovnou generál... +++++ Ta mnou zmíněná neokázalost žel není důsledná, skoro celou bitvu hraje dramatická hudba, která ovšem spíše vyvaluje z diváka adrenalin, než aby jej tížila. Ten si tak může bitvu s ohromeným výrazem užít. Tedy, užil by si ji, kdyby v jiných aspektech ohromující byla. Dojde i na zpomalenou smrt statečného velitele - zase měl jednou někdo hezčí smrt než vojíni a poddůstojníci. Předchází ji nepřirozená glosa nad mrtvým klukem. Taková, aby divák pochopil, že si má uvědomit jakousi životní ironii. Ach jo. Silné **.

Blbost, která se ale se svým cílem, Bondem a jeho sourozenci, seznámila velice dobře. Takže se strefuje do neschopnosti zloduchů zahubit agenta, když mají příležitost, dává tvář jindy bezejmenným obětem, nechává Powerse vědomě podléhat léčkám, ženy skládat se k nohám "bondovým" či pronášet postavy ostentativně blbé hlášky - protože v takových filmech se hlášky pronášet musí. Tím pádem se dá říci, že čím pitomější ta hláška je, tím lépe se trefila do předlohy. Konečně ukazuje agenta 007 skrze zdejší jeho alter ego jako totální anachronismus, který se jen zoufale přizpůsobuje nové době. Myers je úžasně slizký a chlupatý, je vlastně stejně vlezle vnucovaným sex symbolen jako Bond, jen více nucený a méně sexy. Ale ta zápletka - ta už parodií na Bonda asi ani není - ta z něj čerpá přímo. To znamená, že demaskuje, jak je Bond často pitomý. Je tak pitomý, jako Powers. Silné **.

Film - pietní vzpomínka se příliš nevyvedl. Natočit pár vzpomínajících herců a jiných členů filmového štábu, doplnit jej nepoužitými scénami z přechozích růžových panterů a celé to pustit v televizi v rámci Sellersovy retrospektivy, celý počin by se mi jevil důstojněji. Takto si jeden není jistý, jestli se někdo nesnažil ještě rychle vydělat, dokud jsou Sellers a jeho smrt v paměti lidí.

Homolkovic jsou stále Homolkovic, ale... to jemné tepání nešvarů měšťácké povahy hrabající si vždy na vlastním písečku již nemá žádný šmrnc. Píseň znějící na počátku i v závěru naznačuje, že napříště se nebude nastavovat zrcadlo, ale vychovávat a vodit za ručičku. Pravda, to "bavení se podle plánu", byť ne pětiletého, trefilo hřebíček na hlavičku. Organizovat spontaneitu - absurditka - je to ale málo na celovečerní film. Silné **.

Kdepak buranská řachanda, docela vážný film o míjení města s venkovem, mládí se stářím, rodičů s dětmi a života se smrtí. Plný humoru založeného na detailně odpozorovaných projevech malichernosti, trapnosti, čecháčkovství či pražské pýchy spojené s provinčním pohrdáním nóbl způsoby. Humorem se druhý díl od prvního prakticky nijak neliší, ovšem jeho vsazením do netragicky nasnímané smrti již ano. Veškerý smutek dané chvíle je vržen na cizí, spolek kynologů a diváka. Babka podřimuje a zbytek rodiny se cachtá v rybníce. Někdy nám to nejdůležitější uteče, naší vinou i bez ní - v obou případech jde život dál - norníci norují, ptáčkové zpívají a Homolkovic nasedají do auta. +++++ Mám pocit, že Papoušek v Hogo Fogo Homolka předvedl jednu z nejjímavějších, nejopravdovějších a venkoncem nejlepších filmových smrtí. S krásnou kamerou, střihem nové vlny, řemeslně precizní. I když se nám hudba snaží namluvit, že o nic nejde, jde o život. Český život. Mladší generace se bude cítit vznešenější se svými modernějšími koníčky, technikou, internetem a přehledem, jenž poskytuje, ale uniknou jí stejné věci. Pro úmornost některých konverzačních pasáží, slabé ****.

Infrakamery v noře, makrokamery, měsíce natáčení, odborný tým - o ničem nepochybuji - to vše samozřejmě přináší výsledky v podobě krásných a v mnoha ohledech jedinečných záběrů i zasvěceného komentáře. Dokument však v mých očích pokazila očividná snaha o dramatizaci života surikat. Z toho důvodu si film vybírá jedno mládě z vrhu jako hlavního hrdinu a dává mu jméno. Ze stejného důvodu se z jeho života vytváří příběh o dospívání s dramatickým obloukem. Autoři si pomáhají střihem, hudbou dramatickou, zlověstnou, idylickou či úlevnou a komentáři typu: "Kolo je šťastný, že je živý." Snad to má svůj smysl ve větší atraktivnosti pro diváka. Možná dokonce tento přístup umožní lepší zapamatování. Výzkumy naznačují, že většině lidí se příběhy spíše pamatují lépe než jiné druhy informací. OK. Ale stejně se mi taková manipulace děním nelíbí. Uznávám, že je to osobní.

Vlastně to není až tak neuvěřitelné. V Třetí říši se skutečně provozoval nevěstinec sloužící vyzvědačství. Skutečně do něj bylo vybráno 20 oddaných dívek, aby straně věnovaly své pohlaví a samozřejmě uši. Tu ideu Walteru Schellenbergovi (zdejší Wallenberg) prý vnukl sám Heydrich. Film nás vskutku v řadě věcí vůbec neklame. Jenže... +++++ Vzhledem k tomu, že mám nakoukanou skoro polovinu filmů mistra Brasse, těžko mohu brát vážně tvrzení o spojení perverzností sexuálních a mocenských. Tinto Brass je prostě čuně, což nemyslím nijak zvlášť zle. V jeho filmech sexuální "prasárničky" jen zřídka představují odsouzeníhodné chování. Konečně, samotná bordelmamá Kitty říká: "Sex je čistý," a naříká proto, že svobodné souloživé chrochtání neslouží pouze rozkoši, nýbrž též špionáži. Ve filmu se tak sice mísí obrazy vykrvovaných prasat, deviantního chování, degenerátů a nahých těl (na Brasse pohledných), ale těžko v tom hledat hledat víc než pocit, že sexuální perverze jde ruku v ruce s posedlostí mocí. Ani přes vědomí, že nacisté prostituci organizovali pro své vojáky, dále v koncentračních táborech a konečně i pro účely rozvědky, necítím, že by se Salon Kitty nějak dotkl "hlubinné" povahy nacismu. To spíš jen nasáknutí naší doby psychoanalýzou nás nutí vidět takovou možnost. +++++ Že Brass není žádný velmistr nás nejsnáze trkne, když se zaměříme na prostitutku Margaret (Teresa Ann Savoy). Nejdříve nadšená nacistka, pohrdající svými buržoazně degenerovanými rodiči, jež však pod údery pyje humanistického vojáka wehrmachtu, jenž chce dezertovat a bojovat proti Hitlerovi, prozře a otočí. Nyní pohrdá nacismem i svou degenerovanou rodinou. Vojáka miluje a on je na oplátku jedinou postavou, která netouží po ničem jiném, než obyčejném milování se, podpořeném skutečnou láskou. Jelikož jí jejího milého zabijí, obrátí se proti režimu aktivně. +++++ Krom nahotinek Brass používá jím oblíbená zrcadla, pravo-levou symetrii atd. Svůj vlastní fetišmus obrací do postav nacistů, kteří konečně opravdu úchvatně a ztopořeně milují uniformu, hakenkreuz a führera. Heil Tinto! Slabé ***.

Totální kýč, zdá se mi. Hezké holky, které vypadají hezky a nevinně. Nahé samozřejmě vypadají ještě hezčí a nevinnější. Hezké středomořské pobřeží také vypadá hezky. To jejich nahé švitoření na hezkém středomořském pobřeží už snad nijak vyhezkat nejde. Nejhezčí je Dorothée. Taky je jiná, procítěněji vzdychá než obyčejné hezké holky. Tak není divu, že zaujme miliardáře v nejlepších letech. On zaujme jí. Ale on je ženatý. Nevadí, žena ke konci filmu spadne v letadle. Miliardář pláče. Jak jej Dorothée utěší? Panenskou frndou. V posteli s nebesy v pravém hedvábí. Ach, to je tak romantické, křehké, tragické, něžné, dojemné a hluboké. Jako frnda - 7-9 cm v nevydrážděném stavu.

Gogolova látka zaplevelená hollywoodským patosem a cirkusovou estetikou. Taras Bulba se v podání Yula Brynnera stává výrazněji zahranou a živelnější obdobou Vinnettoua Pierra Bricea. Předvádí postoje ala Duce, dává na odiv svou mužnot v chlastu, oblbování žen, zápasení a jizdě na koni, mocně se směje, do každého gesta vkládá sílu a hlasitě mluví. Ostatní kozáci mu zdatně sekundují, pokud kozák zrovna nebojuje, tak tančí kozáčka, skáče, metá kozelce, zpívá, balancuje nad jámou s medvědem a oslavuje svobodu se prohánět na koňském hřbetě či ženské. Velkou část filmu jsem si připadal jak na nějakém středověkem inspirovaném jarmarku, jenž je vděčnou příležitostí pro rodinný výlet. Pokud ovšem rovnou nejde o ten zmiňovaný cirkus. Do onoho jarmarečního hemžení neustále hraje hudba inspirovaná zřejmě šavlovým tancem. Opravdové utrpení, sledovat to. +++++ Příběh se obrací v poměrně plytkou romantickou tragédii - láska k ženě rozděluje Tarasovu rodinu a soupeří s láskou ke stepím. Ale smrt je méně mocná než obliba HW happy endů, proto přichází odpuštění Andrejovi (udělal to přeci z lásky a děsně nerad) a zlo je poraženo (kdo je dobrý a zlý poznáte velesnadno, jen u pár postav byste mohli pochybovat, kdyby je Taras Bulba poznámkou nezhodnotil). HW oblíbené propojení milostné linie s "pracovní" linií tak nachází další svůj výraz., který ovšem v samém závěru zadrhává. Zadrhává proto, že Gogol sám ve vyprávění pokračoval - scénář mu zřejmě nechtěl být nevěrný, ale ani jej nechtěl následovat. Máte-li rádi velké koňské komparzy, určitě vám Taras Bulba má co nabídnout. Tolik ořů v trysku jsem snad ve filmu ještě neviděl.