Subjektiv

Saiunkoku Monogatari je další z řady fantazy anime seriálů, které čerpají inspiraci v čínských reáliích. Tento tah slavil úspěch v podobě Dvanácti království či Fushigi Yuugi. I zde je prostředí jedním z hlavních lákadel seriálu - Jelikož Čína již v dávné minulosti vytvořila úctyhodný brokratický státní aparát, čeká na diváka rozlehlý palác plný vznešených, urozených a talentovaných úředníků. A s nimi přichází první vada seriálu. Až na výjimky je každý úředník, ministr, generál či tajemník překrásný bišík, který najde zalíbení v hlavní postavě, Kou Shuurei. Je vcelku jedno, zda-li se obdivuje její inteligenci, odvaze, kráse či kuchařskému umění, tak či onak musí čas od času dát svůj obdiv najevo. Výsledkem je značná a hlavně zbytečná rozvleklost děje, který sám o sobě je nadprůměrný. Postavy obecně naplňují nepříliš milá klišé shoujo žánru. Pokud se v seriálu objeví muž vyloženě ošklivý, je jasné, že nebude mít Shuurei rád a že je to v podstatě nula. Pokud se v seriálu objeví překrásný bišík, je jasné, že mu bude Shuurei imponovat a že je to velmi nadaný chlapík. Neustále musíme sledovat různé citové výlevzy, romantická vyznání lásky, muže "se srdcem". SPOILER - Vrchol je očekávané objevení se hlavního záporáka, samozřejmě přešlechtěného samečka, jenž se nutně do Shuurei zamiluje a tento cit v něm probudí jeho lepší já a zároveň mu přinese zkázu. KONEC SPOILERU. Rozvleklost a hloupé shoujo prvky srážejí v mých očích jinak určitě čtyřhvězdičkový potenciál o třídu níž. Jsem zvědav, zda-li druhá řada bude lepší. Lepší ***.

Violence Jack je ubohoučká variace filmu Mad Max. Nejdřív přilítne kometa, párkrát se zatřese země a během pěti minut se v Japonsku prohání lupičské bandy v motokárách. Nejhorší z nich je Slum King Lord of Evil. Pak se ovšem z hromady lebek, kterou kdosi navršil pro svou kratochvíli (páteře a pánve tam nebyly, jen femury a lebky), za hromobití a bleskobití vyhrabe jakýsi zubatý chlupatý panák. Je to zjevně mutant, což dokazuje zhoubné působení zemětřesení na DNA. Slum King ověšený kousky muzejní zbroje z éry samurajů se má konečně čeho bát, Violence Jack nikomu nic zadarmo nedá, leda po držce. Ale kdo ví, třeba Jacka zastaví Kingova pravá ruka, Harlem Bomber. Také se objeví kráska v nesnázích. A tady přichází malá rada pro dámy: v postapokalyptickém světě je módní zelená rteňka. V tomto jinotajném putování spatříme ještě sexuální otrokyně, parkování vrtulníkem vprostřed budovy a jiné vymoženosti, chybí jenom 1000 slonů.

Mimořádně špatné, ale naštěstí krátké anime, které pojedávná o boji policistů z budoucnosti proti velmi mohutnému androidovi o záchranu krčku jisté jejich kolegyně. Na tomhle anime je špatné téměř vše. Není třebas vůbec jasné, co žene zlého padoucha k jeho padoušení. Vlastně není jasná spousta dalších věcí. Jediné, co zbývá, je kochat se sterilní nenápaditou akcí, která ani po technické stránce nepotěší. Animace je totiž velmi slabou a ošklivou napodobeninou Appleseedu, postavy jsou odpudivé, pohyby trhané.

Miyori neprožívá zrovna šťastné období svého života, děti ve škole jsou jsou k ní oškliví, rodiče se nedávno rozvedli a ještě ke všemu musí na léto k prarodičům. Ti žijí v jakémsi bukolickém lesním zapadáku a je jasné, že toto idealizované prostředí lesa bude lékem na její trable. Zvláště když je les plný sympatických kouzelných bytostí. Film, ten už tak kouzelný není. Představuje směs nenápaditě představeného Miyorina lehce nešťastného dětství, jejího totálně předvídatelného přerodu ve vyrovnanou osobu, lehce ekologickou agitku a oslavu "přírodního přirozeného" života. Všechny aspekty jsou vyjadřovány tím nejprimitivnějším a nejpřímějším možným jazykem. Snad je to proto, že je film určen pro úplně jinou věkovou skupinu. Hodnocení pro dospělé činí lepší **.

Nápad udělat napínavý detektivní seriál, ve kterém geniální student toužící po společnosti bez zločinu dostane do ruky vraždící nástroj nebývalé moci, není špatný. Povolat proti němu nejschopnějšího detektiva světa je jen logické. V dobrém nápadu ale číhají mnohá úskalí, na která jeho tvůrci skutečně narazili. První je už v samotném faktu, že zápisník smrti vlastní génius. Těžko si představíme, jak by se mohl takový machr se zápisníkem nechat chytit, či jen upadnout v podezření. Scénář si ovšem jeho upadnutí v podezření žádá, a tak nezbývá, než aby génius učinil několik školáckých chyb, přičemž způsob jejich provedení má překomplikovaně naplánován. V seriálu rovněž se také objevují, uznávám že mnohdy nutné, velmi nepravděpodobné náhody, které dle potřeby hodí jedné z hlavních postav pod nohy klacek či jí naopak zametou cestičku. Scénář se rovněž opakovaně dopouští jednoho z provinění proti desateru pátera Knoxe, které říká, čeho by se dobrá detektivka neměla dopustit. Oním hříchem je zatajení klíčových informací, jež má detektiv, divákovi. Tyto informace jsou odhaleny až ve chvíli, kdy jsou použity, dlouho po jejich odhalení. Pozitivním výsledkem je větší napětí, negativním pocit, že je s divákem hrána nečistá hra. Seriál rovněž selhává v psychologii postav. Motivace a minulost detektivova - to v detektivkách málokdy hraje roli, už od dob Sherlocka Holmese, Poirota či Nero Wolfa - obvykle se očekává, že detektiv nasadí všechny síly k vypátrání zločince a bude lehce excentrický. Z tohoto hlediska je L bezchybný a je nepochybně ve svém žánru a ranku zajímavou postavou. Motiv zločincův, ten na druhou stranu tvoří, či měl by, jeden z ústředních prvků dobré detektivky. A zde už jsem byl spokojen méně. Vlastníci zápisníku ve mně vyvolávali pocit, že mít u sebe zápisník, je jako být posednut ďáblem, i.e. nebýt pánem vlastního jednání. Nejvíce mě v tomto ohledu iritovaly Kirovy řeči o jeho božství. Tím bohužel byl zabit jeden z možných zajímavých aspektů seriálu: morální dilema, zda-li je Kira dobrý či špatný. Bůhvíproč byl Kira příliš jednoznačně a rychle onálepkován jako špatný. Škoda. Všechny vady, které jsem během sledování cítil a znechuceně kvůli nim pomlaskával, však nepřeváží fakt, že Death Note je plný napětí, infarktových zvratů a situací, překvapivých odhalení a činů... A je takový snad s výjimkou posledních deseti dílů, které, byť stále koukatelné, už prostě nejsou to "ono". Prosté ****.

Pokud anime seriál začíná setkáním dvou hlavních postav, je vše v pořádku. Pokud je to setkání vtipné, je vše v pořádku. Ale pokud začíná tak, že chlapec proti své vůli zaboří hlavu do vyvinutého poprsí, je většinou zle. Tedy - mně je zle. A ještě hůře, ba nejhůře mi je, když takový začátek nasadí standard, kterého se bude seriál držet až do konce. Co že se mi tak hnusilo? Mladá slečna Chizuru nebo Hizuru, mimochodem liška, ať jsme originální, chce obtáhnout svého spolužáka Koutu. Usmrkanec Kouta se jí naoko brání, ale ve skutečnosti je do ní úplně udělanej. Pak ovšem přijde slečna jiná, mimochodem vlčice, ať se divák nenudí, a i ta by ráda Koutův klíč zasunula do svého zámku. Koutovy spolužačky jsou Koutou zhnuseni. Obávám se, že je to proto, že i ony jsou poblázněny tím, co má Kouta v kalhotách. Situace, ve které nadpřirození nadpřirozené bytosti pase po přirození smrtelníka se přirozeně nelíbí jiným nadpřirozeným bytostem, jež se snaží zcela neplatonickou lásku rozdupat, ale vždy se slitují, když vidí, kterak je touha ústřední dvojice po zasouvání silná. Vy, kterým můj popis přijde vulgární a lascivní, vězte, že právě takový je i seriál Kanokon. K tomu přispívá i skutečnost, že Kouta je nedomrlý chlapeček, který je namluven ženou.

Jil je bojovníkem, kterému dívky padají k nohám a muži ho obdivují. Bohužel pro Jila, jen v jeho snech. V reálu je to idealistický usmrkanec, kterému kdekdo nakope zadek. Ale kdo ví, jednou třeba něco dokáže. Sám si vytyčil nemalý cíl, vylézt na vrchol věže legendárního zlého boha Druagy a porazit ho. Obří věž, která už jednou byla zničena a bůh, který už jednou byl poražen, obojí legendárním králem Gilgamešem... Ke smůle diváka Druaga neskrývá příběh zamotaný, dobrodruzi prostě lezou věží vzhůru a čekají je stále obtížnější překážky, přičemž co chvíli je do děje vhozena reklama na závěrečnou pointu: "Nic není jak se zdá!" a "Tohle vám vyrazí dech." Jenže nevyrazí. Abychom se po cestě nenudili, vydláždili ji páni tvůrci nepříliš zábavným humorem a přihodili jednoho, z hlediska děje zbytečného, záporáka, který to hrdinům ještě více komplikuje. Také nechali vzhůru lézt moře postav, které nám postupem času vyjeví svá (z filmového hlediska) banální trápení. Občas dokonce někdo dojemně umře! Ale dost cynismu, přes počáteční, byť velmi křehké naděje, že to možná ujde, se dostaneme do míst, kde hrdinové už konečně stoupají, žel divákova trpělivost klesá. A aby toho nebylo dost, seriál není dokončený - je třeba počkat do roku 2009. **

Děj popisovat nebudu, poněvadž to už učinil yenn. Postavy - Za tu to sezónu (2.kvartál 2008)bude seriál Kure-nai nejspíše patřit k těm kvalitnějším. Zásluhu na tom mají s největší pravděpodobností uvěřitelně jednající postavy, které nemají potřebu nás bavit infantilními vtipy, vyjadřovat přehnaně své emoce, neustále se povzbuzovat do boje a podobně. Chvilky nejsympatičtější jsou ty poklidné momenty, ve kterých jsou spolu Shinkurou a Murasaki. V těch okamžicích jsem si vážně cenil neochoty autorů upadnout do klišé, které ústřední pár chudý student-holčička z vyšší společnosti nabízí. Občas jsem sice v těchto okamžicích propadl pocitu, že Murasaki se chová na svých 7 let příliš dospěle, ale snad se to dá vysvětlit její striktní výchovou. Scény společného soužití, ať už jde o koupání, Shinkurouovy odchody do školy či vaření, jsou velmi cituplné, ale prosté snahy diváka za každou cenu rozplakat. Ústřední dvojici zdařile sekundují i postavy vedlejší, ať už jde o excentrické sousedky, spolužačky či zaměstnavatelku - i ony jednají povětšinou uvěřitelně, přičemž každá z nich je jedinečná, svou povahou se dostatečně lišící a do seriálu zapadající. Škoda však toho slůvka "povětšinou". SPOILER - Kupříkladu mi bylo divné, proč ve chvíli, kdy je jasné, že Shinkurou jde na "misi", která může ohrozit jeho život, ho jeho přátelské sousedky povzbuzují, místo aby ho odrazovaly. KONEC SPOILERU. Jde spíše o drobné odchylky od uvěřitelnosti, ale v seriálu, který na ní staví, si jich lze bez problémů všimnout. A právě takový je i konec seriálu, u kterého to zamrzí nejvíce. Kresba, animace, "zvuk" - Kresba postav je poměrně podrobná a propracovaná, stejně jako design postav, které si i vizuálně uchovávají svou jedinečnost, přestože tento seriál nenabízí možnost použití křiklavých kostýmů a fyzikální zákony popírajících účesů. O to více překvapí, že u takové kresby je animace plynulá a přirozená (nejde ovšem o žádné Seirei no Moribito). Malá výtka k ozvučení: obecně je dobré, ale... i když jsou lidé z většiny z vody, při bodání do nich to přesto nešplouchá. Verdikt - Kvalitní mix dramatu s žánrem slice of life, který stojí na dobře napsaných postavách, hlavně sympatické ústřední dvojici. Prosté ****.

Bez váhání musím Mushishi označit za jeden z nejlepších anime seriálů, a to hlavně díky tomu, že do něj, na rozdíl od většiny jiných anime seriálů, které prostě jen baví (třebaže kvalitně), sestoupila určitá moudrost a uměřenost. Své zhmotnění nalezla nejen v podobě Mushishi Ginka, ale i v prostých zemědělcích, řemeslnících, rybářích či chůvách. O těch a samozřejmě jejich trápení s Mushi je seriál především. S důvěrou a nadějí se odevzdávají do péče Ginka, protože oni sami o příčinách svých trápení vědí pramálo a mnohdy fatalisticky očekávají, co přijde. Jsou smíření se svým údělem, ale jen zřídka rezignují. Jsou vytrvalí a houževnatí. Jsou si vědomi, že nad některými věcmi nemají žádnou moc. Ale s čím mohou bojovat, tomu se postaví. Seriál je ve svém přístupu k postavám skutečně citlivý. Poctivě je vykresluje, snaží se je pochopit, ale nesoudí je a v žádném případě neodsuzuje. Při případném nešťastném (spíše volím toto slovo, vyloženě zlé činy v seriálu nejsou) činu spíše pozoruje se smutným pochopením. Co musím vyzdvihnout, je fakt, že seriál nedává svému diváku znamení "teď plač", "teď souciť", "směj se" či "pociťuj hrůzu". Tohle musí divák Mushishi zvládnout sám. Když se mu to podaří, budou jeho pocity o mnoho intenzivnější. Nejde o seriál, který lze zkonzumovat nezúčastněně. Rovněž mě těší, že seriál občas nastoluje závažné morální otázky a neusnadňuje diváku a postavám situaci existencí řešení, které by bylo prosto chyb. V tomhle ohledu se mi velmi líbil díl o člověku, který osil pole jistým druhem Mushi. Bez debat *****.

Snad v daleké budoucnosti, kdo ví, lidé živoří v podzemních jeskyních a jen někteří z nich sní o tom, že proniknou na povrch, uvidí modré nebe a hřejivé slunce. V jedné vesnici je jedním z takových entuziastický Kamina, chlap každým coulem, nadšený, živelný, odvážný, vzpurný. Společně s malým kamarádem Simonem se mu jeho sen podaří, ale tím teprve veškeré lapálie začínají. Na povrchu je totiž čeká boj o přežití proti Beastmanům, půl lidem, půl zvířatům, kteří by byli rádi, kdyby lidé byli zalezlí ve svých norách. A pomocí svých mechů Ganmenů je tam hodlají zahnat nebo je rovnou zabít. Jenže Simon šťastnou náhodou nalezne minimech, který Kamina pojmenuje Gurren. S ním se konečně mohou bránit... Tengen Toppa Gurren-Laggan je jedním z nejzábavnějších anime s totálně lineárním jednoduchým příběhem. Režisér ještě zběsilejšího, trhlejšího a rychlejšího počinu Dead Leaves, v seriálu TTG-L lehce, ale jen velmi lehce zvolnil tempo a předložil nám pořád ještě značně střelenou a šílenou jízdu, která zručně balancuje na hraně mezi parodií a pastiší shonenovských mecháren. A tak naši hrdinové, Kamina především, pronášejí věty jako: "Útěkem nikdo nikdy ničeho nedosáhl," či: "Tvůj vrták se provrtá do nebe!" nebo třeba: "Magma v našich srdcích žhne jako plamen!" a hlavně obligátní: "Věř mi! Věř sobě!" K obřím mechům patří neodmyslitelně sexy slečny, velké kanóny, ještě obřejší mechy a vše je kořeněno vrtačkami a vrtáky a hemžením falických symbolů. Skvělá zábava pro mě trvala do asi 15 dílů. Pak už jsem bohužel otupěl - není divu, spurtem maratón prostě neuběhnete. V posledních dílech navíc už přístup autorů není svěží, ale je v něm znát rutina - vidíme téměř totéž co v prvních dílech, ale při opakování už to prostě tolik nebaví. Stereotyp by se v podobných seriálech neměl objevit. Slabší ****.