bila.tecka

Italský Nepřítel státu, který mi připomněl, jak před mnoha lety jeden Kondor taktéž utíkal před svými lidmi. Žánrový snímek se slušnou atmosférou a krásnou titulní ženskou postavou. Také máte zalepenou webkameru na notebooku a slovo sarin se ani nesnažíte hledat na wikipedii?

Fascinuje mě zkoumat motivy a potřeby člověka, který dá všanc své zázemí a závazky a odváží se podlehnout ohni. Přitom od počátku ví, že to bude oheň spalující a nevratný. Na Posedlosti mě zajímá taktéž postava osudové ženy Anny. Propadnout vášni vyžaduje účast obou, naprosto rozumím důvodům, proč Stephen klesá před Annou na kolena a nemůže se jí nabažit. Čeho se ale vzdává ona? V současném vztahu hledá odpovědi na otázky ze své bolestné minulosti. Imponuje jí Stephenův zájem, je pohlcená divokým sexem, který nejspíš oba zatím nezažili. Finále ale rozjetý vlak vykolejí a všichni se vydají pro ně naprosto nečekanými cestami. Otázky zůstanou nezodpovězeny. Jeremy Irons a Juliette Binoche jsou ideálními představiteli svých postav, hudba Zbigniewa Preisnera je pomyslným pojítkem s Třemi barvami, kde osud svedl Krzysztofa Kieslowského a Juliette k dalšímu kouzelnému snímku.

Excelentní úvod do děje, který slibuje postupný psychický rozklad jednoho z bratrů, který následně ovlivní toho druhého a strhne ho do propasti s sebou. Výsledek je stejný, ale Cronenberg se k němu dostane strašně levnou cestou. Drogová závislost s vysvětlováním pohnutek skoro do kamery, proboha proč? Jeremy Irons výtečně rozlišuje mezi Elliotem a Beverlym, Geneviève Bujold je živočišná femme fatale, které nebohý Beverly prostě musí podlehnout. Jenomže žena mizí ze scény a prostor dostanou nablblé drogy. Postavy mají potenciál, ale jsou napsány ploše, bez hloubky. Starý známý poděs Cronenberg vykoukne dvakrát: při snové vizi, kdy jsou bratři fyzicky spojeni a použitím "antických" gynekologických nástrojů.

Sophie opálená, Sophie nahá, Sophie krásná. Manželská krize věkově rozdílného páru je docela vhodně zasazená do dusného prostředí letního Haiti. Pozvolna gradující příběh je až příliš rozvláčný, atmosféru ale nepostrádá.

Dokonalá komedie! Kde by dnešní film byl nebýt průkopníků a nadšenců typu Eda Wooda, Lloyda A. Simandla nebo Zdeňka Trošky? Tihle lidi to nemohli dělat pro prachy, musela je oslepit jen láska k pohyblivým obrázkům. Tady je přesně vystiženo, jak funguje produkce a výroba B-filmu. Věčný nedostatek peněz, šestákové scénáře k poblití, neumětelští herci bez talentu, zlatokopky na postupu. Frank Oz si ale neutahuje škodolibě nebo jízlivě, snaží se o osobitou poctu ve stylu natáčení filmu o filmu. Hollywoodský systém dostane od něj přes držku skrze traumatizovanou hvězdu, která si svoje švestky v hlavě neurovná bez scientologické církve. Nejvýstižnější scéna je ta, kdy zděšený Bowfinger oznamuje svému štábu, že začínají točit... A kdo měl největší talent? Rozhoduji se mezi dvěma Mexikánci - asistentem kameramana a jedním podržtaškou, kterému se líbil Občan Kane :)

Halucinogenní droga televize není v rukou Cronenberga varováním, ale jeho obvyklým výletem do snových říší. Sice fantazie, ale pořád je tady nosné téma násilí, manipulace a rozkladu člověka. Po skončení filmu jsem udělal dvě věci: pustil si videoklip Atomic od Blondie a navazující (a dle mého povedenější) Davidovo dílko eXistenZ.

Krásné Sophii už je šestnáct a prožívá další milostná vzplanutí. Filmem proplouvá jako éterická bytost, být v jejím věku, tak jsem beznadějně zamilovaný a mám pokoj oblepený jejíma očima a úsměvy. Milá francouzská komedie, kterou by mělo do svého programu zařadit každé letní kino.

Nechce se mi věřit, že člověk, který nasnímal Kousek nebe, Báječná léta pod psa nebo Zapomenuté světlo, zahodí svůj um a zkušenosti. Z výsledku je cítit zaujetí a snaha o přirozené zachycení reality, uzoučký rozpočet ale fackuje diváka od počátku do konce. Nad neherci se dají přimhouřit obě oči, nad nezvládnutou dramaturgií taktéž, ale proč ty pokusy s kamerou? Velké plus bylo obsazení Adama Stivína do role Františka, víc než úsměvné byly naopak všechny scény s "kovbojem". V dnešní překalkulované době se jedná o svěží vítr, celek si ale bohužel nezaslouží plátna kin.

Mám slabost pro Kachyňovo "vidění", z filmu na mě přestoupila atmosféra válečných let a neměl jsem žádný problém identifikovat se s postavou malého Františka. Michael Koblic ho ztvárnil dokonale (docela chápu jeho babičku, která klučíka tlačila na všechny možné konkurzy), takovou výřidilku a artikulaci jsem zažil ještě u Tomáše Holého. Valná většina dětských herců nedokáže s postavou, kterou má zahrát, patřičně splynout. Divák pak cítí tu osmou klapku a urputnou snahu dítěte dostat ze sebe předepsanou repliku. Práče je pro mě milý poetický film, nic víc, nic míň.

Béčková sráča, která naplno naplňuje zadání nenáročné zábavy. Četnost tvrďáckých hlášek Guye Pearce mohla být podkreslena sitcomovým smíchem, to by pak byla třeskutá sranda... Bylo to předvídatelné, hloupoučké a hlavně nudné.