SOLOM.

Když jsem si pouštěl tento film, absolutně jsem netušil do čeho jdu. Do rukou se mi dostal náhodou a jak jsem později zjistil, udělal jsem se dobře, že jsem si nepřečetl o něm ani jednu informaci. Začátek filmu má poněkud vlažnější tempo, na které jsem si už u kanaďanů zvykl. Díky francouzskému dabingu jsem si však doslova užíval každou větu, protože tuhle řeč prostě miluji. Po zhruba deseti minutách přichází hned první akce a my se tak máme šanci blíže seznámit s majitelem a jeho domem. Napohled normální chlapík Jacques však skrývá děsivé tajemství, které postupně začíná vyplouvat napovrch. Již při pohledu na zakrváceného muže nevěstí nic dobrého a poté co je takticky odstraněn z cesty, aby uvolnil místečko našemu hrdinovi je jasné, že se můžeme těšit na další řezničinu. Jenže tento dojem nám brzy tvůrci sami vyvrátí, protože jejich dílo se od jemu podobných výrazně liší a to v mnoha ohledech. Nejde totiž o žádnou tuctovou záležitost. Propracovanost a především rozvíjející se charakteristika všech postav nemůže zůstat bez povšimnutí a samotná zápletka se začne roztáčet do pořádných obrátek. Pomalu totiž začínáme poodhalovat všechna tajemství příběhu a především pak samotného ‘‘poslání‘‘, které se snaží otec rodiny splnit do puntíku. Herecké výkony jsou na přijatelné úrovni a až na pár okamžiků proti nim nemám skoro žádné výhrady. Všichni hlavní aktéři si vedli v rámci svých možností opravdu důstojně a i díky nim si divák těch 110.minut užije opravdu s chutí. Navíc musím pochválit i samotnou kameru, která se na kanadské poměry několikrát opravdu překonala.

Víte, co bylo na tomto krátkometrážním snímku nejlepší? Ona závěrečná skladba. Tohle že má být hororový short? Tak to se David Danisovszky tedy zrovna moc nepředvedl. Námět samotný by možná nemusel být tak špatný, ale chtělo to mnohem více zapracovat a to úplně na všem. Snad někdy příště a nebo raději ne...

Koichi Petetsky je zřejmě velkým fandou žraločích filmů a tak si během svého pobytu na pracáku řekl, že by nebylo špatné si najít fleka u společnosti Asylum. Skoukl pár filmů, sesmolil během roku 2018 dva scénáře a vzniklo z toho duo výstavních céčkových braků. Poté co jsem měl tu čest vidět dvou, tří a pětihlavé žraloky jsem si tedy nedělal žádné velké iluze, že by se snad tato série mohla posunout někam dále, tedy až na počet hlav samotného žraloka. Ten zde připomíná už spíše jakousi hvězdici se žraločí hlavou a ploutví, která je v podání digitálních efektů místy opravdu otřesná. Navíc jsem si musel protřít oči, jestli dobře vidím a to ve chvíli, kdy se tento predátor objevil na souši a používal své čtyři hlavy jako nohy. Asylum však už nemá moc čím překvapit, jen chorými mozky svých režisérů a scénáristů. Nicméně někomu to možná přijde zábavné a správně ujeté. Přesto všechno se však tenhle zmutovaný ozubený patos stal tím nejlepším, co nám tato ubohost nabídla. Mnohem větší katastrofou se totiž ukázaly býti charakteristiky jednotlivých postav. Popravdě se ani nedivím, že tyhle čtyři páry měli nějakou krizi, protože větší přehlídku blbců a krav jsem už dlouho neviděl. Občas sice utrousili nějakou tu zajímavou hlášku, nebo došlo i na nějaké to filmové přirovnání, ale v součtu jsem tomu žralokovi fandil, aby je všechny do jednoho sežral a to co nejdříve.

Mělo to 100 dílů po jedné minutě a hlavně díky archívu České televize se můžeme podívat na minutová videa i dnes. V každém z nich se objeví nějaká ta slavná osobnost, která nám povykládá nějaký ten svůj zážitek ze života i na svůj nejsilnější divácký zážitek s Československou televizí a svůj oblíbený film…

Tenhle měsíc jsem se rozhodl věnovat svou pozornost především filmům s paranormálním obsahem a tak mi v hledáčku uvízl i tento nepříliš známý kousek. Tomu že ho moc lidí nezná, se vůbec nedivím, protože jde o naprosto zbytečnou záležitost. Společnost Marquis Productions byla do této doby pro mne velkou neznámou, ale po své první zkušenosti s ni, si ji zařadím hned vedle takových „velikánů“ jako jsou Syfy, Asylum či Nu Image. Což samozřejmě znamená, že produkuje jednu céčkovou záležitost za druhou a její filmy opravdu moc kvality nepobrali. Příběh samotný by ještě nebyl tou největší kaňkou na celé této záležitosti, sic je tuctový a absolutně neoriginální, ale dalo se tu narazit na několik zajímavých situací. Převážně pak v momentech, kdy jednotlivé postavy čelily svému strachu a nejhorším nočním můrám. Jenže hlavním problém zde je otřesná kamera/kamery. Místy z toho neskutečně boleli oči, roztřepané a často rozostřené záběry byli dost nepřehledné a do toho všeho ještě musím započítat i naprosto chaotický střih. Vizuální hnus a nezkušenost režiséra – to byl hlavní kámen úrazu. David Chirchirillo se možná dokázal uplatnit jako scénárista, ale coby režisér už v žádném případě.

Tento krátkometrážní snímek není ani tak volným pokračováním Tokyo Gore Police, jako spíše jeho bonusovým materiálem, který ještě více rozšířil obzory fanouškům této morbidní podívané. Na začátku se zrychleně podíváme na všechny podstatné momenty, které se v celovečerním filmu odehráli, přivítáme pohlednou Ruku a navštívíme pověstný bordel a jeho mutantky. Následně omrkneme jednu reklamu s pořádnou dávkou černého humoru ( zde nám nabídnou jak co nejlépe naložit s pozůstatky mrtvých členů rodiny) a potom nás čeká několik krátkých kapitol, ve kterým prožijeme pár minut s několika vedlejšími postavami. Jak jinak všechny se budou odehrávat v podobném duchu, jako minule.

Otázky Václava Moravce byly ve své době nepřekonatelné, pokud se tedy člověk zrovna chtěl čumět na tlachání naší politické elity. Tenhle „konkurenční“ pořad z Novy neměl šanci na úspěch. Hlavně tedy proto, že taková Obzinová byla jasně o třídu slabší moderátorka a ani Vávra to zrovna nevytrhl…

7 pádů Honzy Dědka je náhodou celkem dobrý televizní pořad. Samozřejmě záleží hodně na tom, koho si tam zrovna pozve a jak dokáží hosté zaujmout diváky. Na to, že to existuje už tak sakra dlouho, jsem se na to začal dívat až cca poslední půlrok a od té doby pravidelně. Líbí se mi tam jak u toho sem tam i „zachlastají“. Nějaké to vínečko, pivečko – ne jak u Krause voda s citronem. Nemám s tímto pořadem žádný velký problém stejně jako se samotným moderátorem.

Když jsem poprvé uviděl herecké obsazení a letmo si přečetl krátký obsah filmu, doufal jsem, že půjde alespoň o průměrnou duchařinu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se několik známých tváří propůjčí k něčemu, co je snad lepší ani nevidět. Nerad bych vás připravil o vaše iluze (někdo v tom možná najde zalíbení), ale já při náběhu závěrečných titulek jen nevěřícně kroutil hlavou. On samotný příběh vskutku není vyloženě katastrofální, ale to provedení – proboha. Režisér a scénárista v jedné osobě Kevin Carraway byl pro mne velkou neznámou, ale jak vidno kradl, kde se dalo. Ten šestimilionový rozpočet zřejmě padl hlavně na pokrytí hereckých honorářů a několika speciálních efektů, protože jinak se tu doslova třela nuda s nouzí. Přitom samotný začátek a vyvraždění nebohé rodinky nevypadalo zas až tak hrozně. Jenže poté naklusal na scénu Val Kilmer, který už má své nejlepší roky viditelně za sebou a já se stal svědkem přehlídky totálně vypatlaných dialogů, které tvůrce zřejmě vypotil na kus papíru po prokalené noci. Jediné co filmu zachránilo alespoň trochu kredit, byla přítomnost Vinga Rhamese a Luke Gosse. Oba pánové tu viditelně nebyli jen do počtu a hlavně díky nim jsem se na tento film dodíval až do samotného konce. Navíc se zhruba v polovině filmu mírně zlepšila i atmosféra, což mi samozřejmě rovněž zvedlo náladu. Jakmile totiž začaly postavy postupně umírat, dostavila se i dávka mysteriózna, které zápletka potřebovala jako koza drbání. 30%

Průměrný francouzský film, který má na začátku celkem slibný rozjezd, ale postupem času se divák začne nudit, protože tvůrcům docházeli nápady a snažili se co nejrychleji poodhalit vrahovu identitu, takže zhruba dvacet -pětadvacet minut před koncem už polovina diváků ví, kdo že je tím panem záhadným. Herecké výkony taky nejsou zrovna žádná velká sláva, ale představitelka hlavní role Sophie Broustal se i tak stala tahounkou filmu. 5/10