Cedr

Jeden z mála korejských filmů, který na západ prorazil ještě před boomem způsobeným Oldboyem a jeho thrillerovými či akčními kolegy. Tell Me Something byl od té doby poněkud ve prospěch novějších filmů pozapomenut, což je obrovská škoda. Tento atmosferický thriller "ala Se7en" má vše co je od takovéto žánrovky třeba a ještě něco navíc. To navíc je zejména scénář, který přesně trefil rovnováhu zamotanosti a postupného poodkrývání zápletky. Smysl pro detail a spousta snadno přehlédnutelných indícií směle zasytí i při opakované projekci. Tomu také nahrává další velká přednost a to je to, že film nic divákovi zbytečně po lopatě nehláskuje, něco co filmaři v USA v tomto žánru dávno zapomněli a tuto schopnost postupem času tu a tam ztrácí už i Korejci. 9/10

Od filmu, který kritizuje nezdravou soutěživost a pokřivenost prestižních studijních systémů by člověk čekal chytřejší scénář. I když vlastně ani ne, co? Ti pořádně vzdělaní či talentovaní by asi neztráceli čas kritikou onoho systému... Ale vážně. Námět a produkční hodnota nejsou vůbec zlé. Tu a tam se objeví i vážně povedený záběr. Scénář je však tak naivní a nelogický až to není hezké a právě scénář je u těchto drama/thrillerů absolutní základ.

Těžce abstraktní projekt, který vznikl za spolupráce se Kurosawovými studenty Tokijské filmové školy. Jedním z cílů bylo studentům ukázat, že vejdou-li se do tradičních 90-100 minut tak si mohou ve filmu dělat co chtějí. Což je velmi nešťastná lekce. Barren Illusions tento artový hřích vzorně ilustrují. Schopnost přirozeného skloubení jasné žánrovosti s abstraktností je nejsilnější stránkou Kurosawy. Barren Illusions od žánru však úplně abstrahují a z romantického dramatu nezbyla skoro ani kostra. Na tom by nebylo zas tolik špatného, kdyby film své myšlenky dokázal prezentovat zábavnou formou, čili tak jak to naprosto excelentně dokázaly takřka všechny ostatní snímky tohoto talentovaného režiséra. Na druhou stranu experimentální formát vyprávění svým způsobem naprosto ideální pro témata, kterými se tento film zabývá.

Přes obrovský problém s rozvleklostí a prázdnotou úvodu, který místo aby budoval atmosféru jen nudí svou těžkopádností tato adaptace legendárního hororového mangaky přeci jen nakonec chytne druhý dech. Představení klíčových momentů konfliktními interpretacemi nespolehlivých vypravěčů budí velmi povedený pocit nejistoty. Hororu samotného sice není příliš, ale o to je údernější.

Začátek kariéry v pinku filmech není nic neobvyklého. Neobvyklá je ale všudypřítomná nekonformnost tohoto příspěvku a je jasným signálem, že Kurosawa se hranicemi žánru ani v budoucnu svazovat nenechá. Zkoušet rozebírat do hloubky konkrétní úlety, autorovy reference slavných filmů či očividný Hitchcockovský vliv na zápletku ale moc smysl nemá. Jediné čím jsou Kandagawa Wars vskutku zajímavé je odvaha se kterou se Kurosawa hned ve své prvotině odhodlal otestovat trpělivost svých pinku bossů. Tentokrát mu to ještě tak tak prošlo.

Kiyoshi Kurosawa je, a to i podle jeho vlastních slov, především žánrovým režisérem. Vždy začíná v rámci daného žánru a až později se uvidí kam jej jeho specifický styl zanese. A to je vynikající přístup neboť čím dál tím více filmařů se za každou cenu snaží svým dílem "něco říct" a zatímco se pokouší přijít na ty nejdůmyslnější alegorie a metafory často zapomínají na to o čem filmy jsou především - zábavě. Je pak tedy příjemné, když Kurosawa má vždy pevný základ v daném žánru do kterého může kdykoliv spolehlivě nazpět zabrousit a divák má nakonec pocit, že zábava je prioritou a zapojení intelektu je jen takový volitelný bonus. Bright Future je však tak trochu výjimkou, neboť žánrem jde o melodrama a kromě dalších a dalších alegorií zabrousit není kam. Tam kde ostatní filmy tohoto režiséra od nabubřelého kázání myšlenek s přehledem zachraňoval tradiční žánr (horor, duchařina, krimi thriller, ...) tam Bright Future má jen další melodrama. Vykořenění mladých, generační konflikt a zejména klíčový vztah mezi ústředním duem jsou představeny poněkud divácky neatraktivním "heavy-handed" způsobem, kdy film častokrát zdůrazňuje věci naprosto jasné a mlčí o bodech, kterým by trochu světla prospělo. Vše ale zachraňuje tradičně mistrovská režie a naprosto vynikající Joe Odagiri, který byl pro roli Nimuri asi zrozen.

Kiyoshi Kurosawa po pěti dlouhých letech přinesl nový film a to tentokrát velmi netradičně na motiv sci-fi románu. Nechal se slyšet, že inspirací pro kývnutí na tento projekt byla chuť natočit film o podvědomí ala Shutter Island či Inception. Smělý to cíl. Ač plebs souhlasit nebudou, povedlo se to náramně. Z popisu a trailerů to vypadalo na tuctové romantické sci-fi. Navíc vzhledem k tomu, že Tokyo Sonata i přes svou kvalitu neobsahovala nic pro tohoto režiséra tak typického, očekávání Realu nebyla asi kdovíjaká. O to víc je šokující jak moc je Real podobný dokonalému Kairu, který je středobodem režisérova kánonu. Ať už jde o design filosofických zombií (yup, that's a thing too), onen stylisticky typický green screen při cestování vozidly, luxusní zvuk či tuhou atmosféru obecně. Ta je na Realu paradoxně tím nejlepším. Paradoxně protože snímek je prezentován jen jako sci-fi drama, ale místy jde víceméně o plnokrevný horor. Tradičně nekrátká stopáž je naprosto ideální, protože se toho vešlo opravdu hodně v pro tento typ snímku přesném neuspěchaném tempu. Ústřednímu duu není co vytknout a obsazení vedlejších charakterů je na top úrovni,skvělá je zejména Miki Nakatani v roli doktorky. Obrovským kladem filmu je vynikající vzhled, Real sice není dechberoucí jako jeho dva Hollywoodské "vzory", ale vzhledem k obecně směšně nízkým rozpočtům japonské kinematografie je produkční hodnota vskutku vysoká. Jediná změna, která by filmu prospěla by bylo méně Lidušky v závěru. 9/10

Scénář pro Loft vznikal zároveň se scénářem Retribution. Zajímavé je, že Retribution byl psán na zakázku zatímco Loft byl osobním projektem Kurosawy. Pozoruhodné je to proto, protože Loft je vcelku přímočarý psychologický horor, což není úplně typické. Zbytek filmografie Kurosawy zpravidla kombinuje víc žánrů. Jasná žánrovost tu však není vůbec na škodu. Tempo je sice tradičně pozvolné, ale co se týče creepy či vyloženě děsivých scén má Loft v porovnání s ostatními filmy Kurosawy jasné prvenství. Režisér se tu opět nebál experimentovat a při natáčení používal dvě kamery zároveň, tu druhou umístěnou kousek za první, takže při editovaní filmu se mohl dosyta vyřádit z různými úhly záběrů. Atmosféra je špičková, důraz na práci ze zvukem je podobně jako v Kairu naprosto bezkonkurenční. Obsazení je skvělé, veteránce z Ringu Miki Nakatani sekunduje půvabně creepy Yumi Adachi. Etsushi Toyokawa je tradičně výborný. Loft není definitivně vlajkovým filmem Kiyoshi Kurosawy a méně trpělivý (či hloupější) diváci jeho tempo asi neustojí. Při první projekci před ~6 lety mě mírně zklamal, ale postupem času dozrál jako víno a definitivně jde o nejvíce podhodnocený Kurosawův počin. 9/10

Kairo je mistrovské dílo. Špičková studie života moderní společnosti a to zejména samoty, vykořenění a uzavírání se do sebe je elegantně podána na ilustraci tehdy se rozvíjejícího internetu. Myšlenky jsou tak nadčasové, že po třinácti letech od vydání vše platí ještě dvojnásob. O pointě filmu by se daly napsat sáhodlouhé eseje ale Kairo boduje zejména tím, že všechny tyto roviny jsou naprosto integrální součástí filmu. Kamera, hudba, atmosféra a horor samotný jdou ruku v ruce s námětem a jako celek tvoří jeden z nejlepších hororů všech dob. Práce s hudbou, zvuky a hlavně také i samotným tichem nemá obdoby. Interiéry, exteriéry, úhly kamery, světlo, stín či samotné rozestavění aktérů není zdaleka náhodné ale promyšlené do nejmenšího detailu. Pro horor je však nejdůležitější právě horor a tady Kairo obzvlášť exceluje. Tužší atmosféra neexistuje a vše se navíc obejde bez jediného jump scare. Vrcholné dílo Kurosawy a zároveň nejlepší horor populární vlny japonského hororu z přelomu století. (A že ta konkurence se špičkovým Ringu, Ju-onem či Audition není vůbec marná!) Stačí se jen zaměřit na to, co tu Kiyoshi Kurosawa naprosto přirozeně a nepodlézavým způsobem vyvádí s perspektivou, aby bylo jasné že jde o Režiséra s velkým er.

Pro fanoušky těchto snímků musí Gun Woman být trefou do černého. Aby tento nízkorozpočtový akčňák zaujal i širší publikum byla by potřeba tu hutnou porci vášně se kterou tento snímek jistojistě vznikl trochu ještě dopilovat do prezentovatelnější podoby. Filmu, který nabídne přesně padnoucí soundtrack a z rukávu častokrát z ničeho nic sympaticky vytáhne hned několik cool nápadů a scén, byť sice sebevíc nevybroušených, je možné odpustit ledacos. Úvodní dialog v autě doplňený o powerpointovou slideshow několika fotografií a následné občasné dovysvětlování děje těmito dvěma charaktery je tak špatné až to bolí a odpustit vážně nejde. Obzvlášť když zbytek filmu překvapivě není ani až tak cheesy jak by se mohlo zdát. A tím spíš když výkon ústřední hrdinky byl v kontrastu prakticky prvotřídní. Objektivně to je sotva na jednu hvězdu, za mě za přísné ale veskrze spokojené dvě a pro žánrové fajnšmekry to skvěle shrnul uživatel eraserhead666.