Hwaelos

Tenhle film se vyznačuje především třemi věcmi: 1) častýma nočníma záběrama bez umělého osvětlení, 2) zmateným, leč kulometným střihem, kterej by mu záviděli i Neveldine s Taylorem, 3) a především hlavním hrdinou, který málo mluví, ale zato hodně běhá. Utíká před někým dokonce tak často, že to nutí k zamyšlení, kde je ten BadAss. Sweet Sweetback jím rozhodně není. V rámci žánru je to určitě otec zakladatel, jemuž místo ve filmových čítankách nejspíš nikdo neupře, ale z dnešního pohledu postrádá z hlediska "campové" estetiky jakoukoli zábavnost. Ozvláštňující prvky, které někdo považuje za avantgardní znaky, jsou především dokladem naprostého neumětelství.

Ale odpad v dobrým... Na youtube už je z ukázek tohohle pořadu malý kult.

Patřím k té menšině, která považuje první díl ságy za vcelku vkusný teenagerský film, ale tohle je pod hranicí jakéhokoli diváckého vkusu. Když pominu to intermezzo u Volturiů, není tam žádná akce, žádný děj, jen nesmyslné klišoidní fráze, které jsou i na vatu moc vetché.

Nudná procházka Warholovou expozicí. Doporučuju pouze milovníkům lesklého ložního prádla.

To bych blil. Tuším rejža tu knížku četl z vlaku, ne? Já myslel, že to má být vtipný...

Jediný film, který jsem na letošní LFŠ nedokoukal a zároveň taky jediný zástupce mumblecoru, na který jsem se odvážil vypravit. Nějak mi nesedne představa, že mizerně natočené home video s neherci, kteří se záměrně (?) snaží o neherecký projev může být vykládáno jako projev "opravdovosti, která prý tak citelně schází současnému filmu". Baví mě jen to, jak byla beze zbytku naplněna estetická premisa. Pro publikum (nebo aspoň tu část, s níž se identifikuju) jde totiž skutečně o (hard) core zážitek, zejména při sledování mumlání (mumble) ústřední dvojice, podpořeného chroustáním chipsů a pojídáním banánů uprostřed dialogu.