kiddo

Střelené přesně doprostřed mezi Wicker Man originál a Wicker Man remake. Upřímněji se v sále nejspíš až do konce roku řehnit nebudu.

Občas holt musíš bábě naflákat aspoň pětkrát, než se do ní fakt zamiluješ.

Miss you. PS: J.K. Simmons jako Jonah Jameson jako Alex Jones potěšil. PPS: lituju nešťastníky, kteří do Prahy vyrazí speciálně za festivalem světla.

Obecenstvo tak nějak zapomnělo, že za prd to stálo už od konce čtvrté série.

Flanderizace, ahoj. Nikoli bezdůvodně bývá tenhle specifický typ fanfikce typicky omezen na jednu kapitolu a dost, víme...

Já: "Tak hele, na to vlastně koukám jenom proto, abych viděla, jestli se ti dva budou cicmat." ST3: muchlovačka jak sviň v prvních pěti minutách, následováno hodinovou fanfikcí. Já: ded.

V některých případech zastaralé a obehrané už v době vzniku a ve své tendenci udílet moralistická kázání otravně pompézní, což by snad tolik nevadilo, kdyby ty udílené morální lekce nebyly po uplynulých desetiletích tak nějak dědoučkovsky samozřejmé a ve své překonané progresivnosti nesnesitelně samolibé. Nutno sledovat zhruba stejně naléhavě jako číst manifesty o zlu nevolnictví. Jako fajn, pokud se člověk chce chlubit, že to viděl, ale ta opravdu podnětná povídková tvorba se dneska odehrává jaxi někde jinde, žáno.

Jsem oficiálně zabouchnutá do Betty Gilpinové, jejíž řecká bohyně zlosti je tentokrát ještě božštější a zlostnější, ale mimo příležitostného náhledu do toho horko těžko ovládaného tornáda emocí a jednoho vskutku potřebného morálního ponaučení nenabízí druhá řada nic než sled situačních scének, letmo nadhozených motivů a trochu té staré dobré charakterové regrese (Samovo počáteční přeměřování délky a sklon k veřejnému ponižování by byly přepísklé i na první díl minulé sezóny, což dost přispívá k tomu, že Sam + Ruth je snad úplně první romantické spojení antagonisty a klaďase, kterou moje fanfikcí vymletá dušička z principu odmítá). Kouká se na to fajn, ale existovat to za každou cenu nemuselo.

ne

It’s just that whenever I’m here I feel like a bad person. Kdo čeká detektivkové drama ve stylu Gone Girl, ať to radši ani nezapíná. Příběhem nejsou vraždy, osobní konfrontace, ba ani město s tradičně twinpeaksovským nádechem, příběhem jsou protagonistčina naakumulovaná traumata podávaná takřka výhradně nedějově, formou permanentních prostřihů a krátkých flashbacků. Díky tomu se ze seriálu stává patrně nejbezprostřednější a nejpřesnější zprostředkování konceptu psychologického spouštěče, jaké jsem ve vizuálních médiích kdy viděla. A tak ačkoli na povrchu v rovině zápletky se zdánlivě nic neděje, v nemalé míře i díky vynikající Adamsové, z jejíhož každého pohledu vane nepohodlí, deprese a vystresovanost, je každá vteřina natřískaná emocionálním kontextem a i ty nejbanálnější interakce působí jako frontální útok, který má člověk chuť půl dne vydýchávat na gauči s kakaem.