Philcze

Citlivé a promyšlené drama o protichůdném významu vzpomínek a síle života, kterou si mnohdy uvědomíme až po jeho konci. Stejnou měrou znamenitý příběh o rodinných vztazích, které nemají původ v krvi, ale mohou být podobně hluboké a upřímné, zvlášť když je opečovává android s bezednou kolekcí faktů o svých kulturních kořenech. Jak tak koukám, místní diváctvo s trpělivostí dvanáctiletých tiktokerů po mnoha náznacích definitivně zařadilo full retard mód, když nenápadné, ale ukázkové myšlenkové sci-fi zadupalo na úroveň pozdních výronů Bruce Willise. Bral bych to jako pozvánku, ne zákaz vstupu. 90 %

Slušivá thrillerová jednohubka, která by před deseti lety ještě plnila sály kin, zatímco dnes už je odsouzená k sežvýkání streaming cyklem "koukni – napiš na socky – zapomeň". Kniha je o dost lepší, naléhavější, nekompromisnější, dává víc prostoru na sžití s postavami (zejména Ashleyho filmová verze je o dost schematičtější a nudnější), ale v rámci možností to všechny kolonky plní správně. Film o důležitosti správně načasované lajny. 60 %

Mikey Saber je oživlá postava z GTA, kvůli který úmyslně zpomalujete jízdu na misi, abyste si v autě mohli vyslechnout všechny její průpovídky. Skvostně ohavné individuum, které vás sebevědomě přesvědčí, že všechny levárny jsou ve skutečnosti pro vaše dobro. Přitom mu ale budete beze zbytku fandit, ať si taky ukrojí svůj kousek amerického snu, otevře si pornografické studio a vykope se z nuzných podmínek Nowhereville, Texas, kde už všichni dávno rezignovali na nadějné vyhlídky. Baker znova dosahuje maximální charakterové autenticity podbarvené snovým vizuálem Drewa Danielse. Pár vedlejších linek sice míří trošku do ztracena (sousedovic rodinka dealerů) a závěr mohl být silnější, ale těžko budete hledat sebevědomější vizi, která si jde za svým se stejnou nakažlivou urputností jako objekt jejího zájmu. Nezbývá než se ptát, proč česká distribuce v Cannes loni koupila každý druhý průměr a dlouho rezonující kousky jako Red Rocket, a ještě výraznější přešlap jménem Drive My Car, zůstaly ležet v prachu. 90 %

Ukázkový DIY filmmaking s časovými hrátkami, u nichž by Nolan chrochtal a bledl závistí zároveň. Zatraceně chytrý koncept vytěžený na maximum, navíc s výborně načasovanými gagy. Plná palba je možná lehkým nadhodnocením, nečekejte, že to za vás vyplní daňový přiznání, ale v rámci svého měřítka to v podstatě nemohlo být lepší. Jak je mainstreamová japonská produkce pod nadvládou komiksových adaptací v dlouhodobém kreativním marasmu (paralely s Hollywoodem velmi vítány), indie scéna je posledních pár let plná života a šťávy. Tady se rodí nová generace, a je velká radost tomu přihlížet. Tak vzhůru do nekonečna a ještě dál. 90 %

Sebepoznání skrz výchovu. Když vás nečekané životní proměnné přinutí k reflexi nad vlastními neúspěchy a zalepení osobních roztržek uvnitř rodiny, které si v domnělé dospělosti sami zbytečně zveličujeme, aniž by nás napadlo, že naivní dětská optika – v čemsi neomylná a čistá – je dokáže vyřešit za nás. Navrch terapeutický výkon zdecimovaného Joaquina Phoenixe, sežehnutého lety v seriózních dramatech, kde ztvárnil bohatou kolekci šílenců a mentálně vyprahlých individuí, aby zde konečně chvíli jenom pofelil s prckem v magických rámech Robbieho Ryana. Nenápadnej balzám. 90%

Za deset let kliknete na videoesej „Matrix Resurrections is actually GREAT" a opatrně budete kývat hlavou. Tak si ušetřete čekání a milujte to už teď.

Ždímačka nostalgie z nultých let je definitivně tu, a jestli konečně vrazí kopačku osmdesátkám, budu tomuhle filmu navždycky zavázaný, přestože je další ukázkou osvědčeného marvelovského schématu, kdy celou zápletku způsobí lehkovážná demence hlavního hrdiny. Vnitřně to mnohdy kulhá, ale to hojení ran předchozích trilogií funguje náramně. 70 %

Obživlá noční můra plná amerických bolístek, děsící vším od jedenáctého září po zdravotnický systém, která povedeně míchá dialogové drama s hororovou atmosférou dezolátního newyorského bytu. Mezi plísní, oprýskanými zdmi a rozdrcenými kachličkami pak každý střeží svá nejhorší tajemství, která jen občasně doputují až k svátečnímu stolu. Ze všeho nejvíc pak excelentně napsaná sonda do problémů tří odlišných generací a jejich (většinou neúspěšných) pokusů pojmout strasti svých rodinných příslušníků. Garancí kvality budiž skutečnost, že tu má Amy Schumer dva opravdu dobré vtipy, což se moc často nevidí. Karam navíc zdatně setřásá divadelnost předlohy šponováním napětí i nečekanými kamerovými hrátkami Lola Crawleyho. Pro každého, kdo někdy reálně přemýšlel o přestěhování do New Yorku, pak musí jít o povinnou podívanou, nejen z hlediska vyobrazení objektivního hnusu většiny tamějších bytů, ale i magie města, která vás záhadně pohltí navzdory všudypřítomným vadám na kráse. Jak většina chválených letošních festivalovek tak nějak proplula kolem mě, tuším, že tohle se mnou chvíli zůstane. 80%

Vrcholné dílo mumblecore hororu, dnes už částečně odumřelé větve žánru z přelomu předminulé a minulé dekády, kdy parta kolem Westa, Wingarda a Barretta vládla indie trhu. House of The Devil už tehdy umně kombinoval postupy tehdejší americké nezávislárny se starosvětským hororem, postupem času je však zajímavé sledovat, že se čím dál víc jeví jako skutečný skrytý klenot vzdálených osmdesátek (kdybychom v něm neviděli Gretu Gerwig a další známé tváře scény). Pracuje přitom s ryze obyčejným námětem, obyčejnými postavami a naprosto obyčejným vyústěním, jen naprosto neobyčejným způsobem. Fantasticky budované napětí dává tušit, že se hlavní hrdinka řítí do obrovského loje, její kroky jsou však v rámci příběhu dobře ospravedlněné. Závěrečný výbuch násilí funguje jako jakýsi záblesk noční můry, z níž se za malý moment probudíte, jen vám bude celý den kroužit myslí.

Snaživý a velmi intimní autobiografický portrét ženy, která si není jistá téměř ničím, od svého milence po vlastní filmovou tvorbu. Vstupte pouze pokud přijmete introspektivní dialogy o podstatě filmového umění a skutečnost, že ústřední toxický vztah není nikdy zcela obhájený. Úmyslná fragmentárnost a roztěkanost příběhu má za cíl, aby si divák sám doplnil mezírky, ale nemůžu se ubránit dojmu, že to výslednému celku částečně škodí. Láska k Tonymu se kvůli tomu jeví ještě méně pochopitelně, jako by Joanna Hogg automaticky počítala s tím, že její "zobrazení reality" zkrátka musí být univerzálně přenositelné na všechny, a přitom zapomněla na vlastní slova, že oba hrdinové jsou ve své podstatě absolutní podivíni. I tak - Swinton-Byrne a Burke jsou senzační a konec je nádherným příslibem druhého dílu.