Greta Garbo

18. září 1905 se ve Švédsku narodila Greta Lovisa Gustafsson. Nebyla z nejbohatších. Nenavštěvovala prestižní školy. Prodávala klobouky ve stockholmském obchodním domě PUB. A to jí pomohlo k prvnímu kroku. Natočila několik krátkých reklamních filmů na téma jak se správně oblékat, což jí pomohlo k fonačnímu osamostatnění, které zužitkovala ve vzdělání. Tehdy také natočila svou první a na dlouho dobu poslední komedii TULÁK PETR.

Na herecké akademii se seznámila s Mauritzem Stillerem, který z ní vykřesal božskou Garbo. Natočili společně GÖSTU BERLINGA a přes Německo se dostali do Ameriky. V Německu ji nechal natočit u G. W. Pabsta ULIČKU, KDE NENÍ RADOSTI. Po té měli sice smělé plány v Orientu, ale z toho nevzešlo nic.

Po příjezdu do Ameriky dbal Stiller především na její novou štíhlou linii a společně pracovali na její nové image. Tehdy jedinkráte Garbo udělala reklamní rozhovor pro noviny, které ji představily jako veselé sportovní děvče, což ale neodpovídalo propagačním záměrům jejích prvních filmů ve kterých hrála vampa. MGM proto vydalo pro všechny další případy storno a zapracovali tak na tajemství své nové hvězdy.

Garbo se přizpůsobovala Hollywoodu, ale Stiller se nakonec nedokázal smířit se zcela jiným přístupem k práci. Dokonce mu byla odebrána režie prvního Gretina amerického filmu, druhý s ní připravoval jen v soukromí a dál už musela pracovat zcela sama. Později se stala polovinou hvězdného páru snů Garbo-Gilbert a natočila s Johnem tři velké filmy. Mezi nimi byla i její první adaptace Anny Kareninové pod prostým názvem LOVE. A nakonec to opět byla ona, kdo přežil. Johna zabil zvukový film a jen Greta později výrazně bojovala za jeho roli ve své KRÁLOVNĚ KRISTÝNĚ.

Mezitím si sama prošla strachem o svou kariéru, takže natočila nejvíce filmů právě v roce 1929 – to pro všechny případy, kdyby se jí MGM museli vzdát. Nejlepším z nich byl její úplně poslední němý film POLIBEK. Jakmile se etabloval i její božský hlas, kralovala s ještě větší vervou až do roku 1932. V té době jí vypršela původní smlouva a studio stálo ještě mnoho úsilí, aby se vrátila. Nicméně se jim toto vynaložené úsilí mnohonásobně vyplatilo a i když už nikdy po ANNĚ CHRISTIE (jejím prvním zvukovém filmu) nenatočila žádnou evropskou verzi svého projektu, byla jednou z největších vývozních hollywoodských devíz právě v Evropě.

Hodně se tehdy také diskutovalo na téma neexistujících kontaktů mezi ní a Marlene Dietrichovou. Dnes převažuje teorie o tom, že se poprvé setkaly už v polovině 20. let v Německu a poté spolu uzavřely tichou dohodu o oficiální vzájemné ignoraci. Ale i tak toho bylo hodně, čím si je veřejnost spojovala, například jejich přítelkyně, spisovatelka Mercedes de Acosta. A samozřejmě, že Marlene mohla hrát poprvé jako hvězda MGM až po Gretině odchodu... Gretě tak v její vlastní "stáji" zůstala z nejbližších osob jen scenáristka a příležitostná herečka Salka Viertelová.

Po aféře Jed pokladen se na celý rok 1938 odmlčela. Tou dobou měla za sebou své největší triumfy, jakými byla nová verze ANNY KARENINOVÉ nebo DÁMA S KAMÉLIEMI. Čekal ji už jen jeden návrat. A tím byla její nejznámější role vůbec – NINOČKA. A na Ninočku měla navázat další moderní komedie ŽENA DVOU TVÁŘÍ, se kterou se ale bohužel čekalo na historicky zcela nevhodnou premiéru v prosinci 1941. Toto špatné načasování nakonec vyústilo v definitivní konec kariéry velké Garbo. Pouze příběh komunistky v náručí Ameriky zdomácněl a inspiroval celou řadu obdobných komedií, jakou byl například COMRADE X s Hedy Lamarr už v roce 1940.

Ještě na konci 40. let sice natočila zkušební snímky, ale žádný projekt už nebyl realizován, nedopadlo ani velké přání mnoha kameramanů snímat Garbo v barvě. Všeobecně se soudí, že kostýmní drama „LA DUCHESSE DE LANGEAIS“ podle Balzacovy předlohy bylo nejrozpracovanější šancí na její comeback. Na konci roku 1948 podepsala s producentem Walterem Wangerem smlouvu a v květnu 1949 dokonce v hollywoodských studiích podstoupila tři kamerové zkoušky. James Mason získal hlavní mužskou roli, Wanger také plánoval do menší role obsadit Edith Piaf a celý film začít její písní. Natáčet se mělo od září 1949 v římských Cinecittà Studios a místních lokacích v Paříži. Premiéra filmu byla určena na jaro 1950 – ke stému výročí úmrtí Honoré de Balzaca.

Bohužel věci se začaly komplikovat. Kameraman Joseph Valentine, který dělal i první kamerový test, náhle zemřel. Scenáristka Sally Benson nezvládala scénář a v červnu 1949 musela být nahrazena Maxem Ophülstem, který poté, co původně zvažovaný George Cukor nebyl k dispozici kvůli ADAMOVU ŽEBRU (1949), obsadil i post režiséra. V listopadu však musel být uvolněn na jiný projekt. Průtahy způsobily, že nebylo kde natáčet – všechny prostory v Cinecittà Studios byly na rok 1950/1951 zarezervovány pro QUO VADIS (1951). V září 1949 hlavní italský producent Angelo Rizzoli odstoupil od financování filmu. Wanger se bez úspěchu pokusil získat peníze od Columbia Pictures nebo RKO a poté navrhl Garbo, aby svůj honorář 100 000 USD vložila do výroby filmu. To odmítla a když v lednu Wanger oficiálně odložil natáčení na jaro 1950, se slovy: „Je po všem, už nikdy znovu,“ zklamaně navždy opustila Hollywood.

Diváci si ji navždy zapamatovali jako nejzářivější hvězdu hollywoodského nebe. Poslední část svého života prožila v bytě v New Yorku, kde jeden pokoj zasvětila památce Mauritze Stillera. Sama pak zemřela 15. dubna 1990.

Markéta "NinadeL" Nedvědová