Chris Rea

"Nemůžu vyjít z módy, protože jsem v módě nikdy nebyl."

Přestože se tento zpěvák, skladatel, kytarista a příležitostný herec narodil spolu se dvěma bratry a čtyřmi sestrami v Anglii, tvrdí o sobě, že je Ir. Jeho rodina vlastnila zmrzlinářský obchod, takže jeho první pracovní kroky po ukončení školních let byly předem jasné, ale pouze do doby než si pořídí první kytaru a pokouší se o hraní.

Už roku 1973 nastupuje jako kytarista u skupiny Magdalene, kterou právě opouští zpěvák Dave Coverdale a o dva roky později získávají cenu jako nejlepší nová skupina pod změněným názvem The Beautiful Losers. Roku 1977 se rozhodl skupinu opustit a vydává sólové album Whatever Happened to Benny Santini a za půl milionu prodaných nosičů získává Zlatou desku.

Roku 1980 si bere svojí dlouholetou přítelkyni Joan a přemýšlí o konci kariéry, protože předchozí dvě alba Deltics a Tennis nesklidily valný úspěch. V Británii letěl punk a jeho lyrické, melancholické skladby nikoho moc nezajímaly. Jenže u Chrise platí přísloví o přímé úměře stárnutí a kvality vína.

Water Sign je následující album z roku 1983 a Chris začíná mít střídavě úspěchy v Británii i USA, zato v Německu se z něj stala superhvězda díky hitu I can hear your heartbeat. Od té doby boduje v rádiových hitparádách a sbíra Zlaté a Platinové desky v Belgii, Holandsku, Německu, Austrálii a dokonce v Japonsku, jen  doma ne a ne natrvalo prorazit.

To se konečně daří v létě 1987 hitem Let's Dance a stává se toho roku nejprodávanějším singlem a Chris Rea se stává světovou hvězdou rockpopu. Jeho následující alba The Road to Hell, Auberge, God's Great Banana Skin a Espresso Logic zaujímají nejpřednější místa světových hitparád.

Na neprobádanou půdu filmu se pouští s vlastním scénářem, který začal psát v roce 1993 a o tři roky později se dočkal realizace pod názvem La Passione a vypráví o malém chlapci, imigrantovi, který je obklopen sny o závodění a rudém Ferrari.

Pro Reu nastává životní zlom roku 2000, kdy mu lékáři diagnostikovali rakovinu slinivky a musel se podrobit náročné desetihodinové operaci a následné dlouhé rekonvalescenci, ale již o rok později ověřuje nově nabité síly při turné v Německu se svým novým albem Stony Road, které se rozhodl napsat na "smrtelné posteli".

Tímto albem se rozhodl dát vale všemu rockpopu a vrátil se ke svým začátkům a tomu, co chtěl vždy dělat. Bluesová muzika. A i přesto, že chtěl přestat s koncertováním a cestováním a věnovat se rodině, která mu byla oporou v těžkých časech, tak koncertuje, skládá, vydává alba dál  a jeho ochrannou známkou už navždy zůstane melancholický chraplák a výborna slide kytara.

Locksley