Mariangela Melato

Mariangela Melato je dodnes významnou osobností italského divadla, s filmem začala spolupracovat až jako třicetiletá, pak ale díky spolupráci s progresívními režiséry během krátké doby posbírala obdivuhodnou sbírku prestižních ocenění. Pochází z Milána a původně studovala malířství, v sedmnácti se ale proti vůli rodičů rozhodla pro herectví a v roce 1960 nastoupila k souboru Fantasio Piccoli. Poté vystřídala několik scén, vyzkoušela si i kabaret a pod vedením významných divadelních režisérů začala sklízet první úspěchy (Zuřivý Roland, Jeptiška z Monzy).

V sedmdesátých letech práci v divadle omezila, protože se stala vyhledávanou filmovou herečkou a během jedné dekády stihla natočit bezmála třicet filmů. Začínala vedlejšími rolemi pod vedením režisérů nejen italských (Yves Allégret, Luigi Zampa, Luciano Salce). Prvním větším úkolem ji pověřil Elio Petri ve filmu DĚLNICKÁ TŘÍDA JDE DO RÁJE (La classe operaia va in paradiso, 1971), v němž ji kreace manželky hlavního hrdiny vynesla Stříbrnou stuhu od Italského syndikátu filmových novinářů. K uměleckým vrcholům svého filmového herectví dospěla krátce poté ve spolupráci s režisérkou Linou Wertmüller a jejími provokativními filmy KOVODĚLNÍK MIMI, ZRANĚNÝ VE SVÉ CTI (Mimi metallurgico ferito nell′onore, 1972) a FILM O LÁSCE A ANARCHII (Film d′amore e d′anarchia, 1973), v nichž byl jejím partnerem Giancarlo Giannini. V osobním životě byl jejím partnerem televizní moderátor, herec a režisér Renzo Arbore (*1937), s nímž žila dlouhodobě od konce šedesátých let.

Ačkoli disponovala jistou dávkou půvabu, svým postavám tragikomického ražení propůjčovala bohatější rysy osobnosti a to jí přineslo úspěch i ve filmech dalších režisérů jako byli Steno (POLICISTKA – La poliziotta, 1974), Sergio Corbucci (V JAKÉM ZNAMENÍ SES NARODIL? – Di che segno sei?, 1975) nebo Mario Monicelli (DRAHÝ MICHALE – Caro Michele, 1977). Obou italských filmových cen, Davida i Stříbrné stuhy, dosáhla díky válečnému melodramatu POMOZ MNĚ SNÍT (Aiutame a sognare, 1980). Mezitím příležitostně znovu točila i v jiných produkcích, opět to bylo ve Francii, menší roli hrála také v britské sci-fi FLASH GORDON (1980).

Znatelný pokles počtu filmových rolí lze u Mariangely Melato zaznamenat v osmdesátých letech, kdy se vrátila k divadlu (Médea, Fedra, Nahé odívati, Zkrocení zlé ženy). Filmy tehdy točila minimálně, připomeňme ale znovu spolupráci s Linou Wertmüller (LETNÍ NOCI S ŘECKÝM PROFILEM, MANDLOŇOVÝMA OČIMA A BAZALKOVOU VŮNÍ – Notte d′estate noc profilo greco, occhi mandrola e odore di basilico, 1986). V roce 1983 byla členkou poroty na festivalu v Cannes, v roce 1989 v Benátkách. Tehdy také navázala spolupráci s televizí a objevila se v několika seriálech. Od roku 1993 byla delší dobu spojena s janovským divadlem Teatro Stabile, kde vynikla například v Tramvaji do stanice Touha, v posledních letech našla uplatnění v dalších osvědčených kusech světového repertoáru (Kdo se bojí Virginie Woolfové?, Matka Kuráž, Smutek sluší Elektře).

V roce 2003 obdržela Mariangela Melato Řád za zásluhy o Italskou republiku.

Pavel "argenson" Vlach