Práce na filmu pro Angelu Schanelec začíná psaním. Vytvoří literární útvar, spíše povídku než popis děje, aby si ověřila, kam ji psaní od původního nápadu zavede, a teprve když se přesvědčí o životnosti výsledného tvaru, přistoupí ke scénáři. Tahle zvědavost, nepředvídatelnost, kam zavede dílo diváka, se z prvního náčrtu povídky přenáší dál.
Ve filmech Angely Schanelec sledujeme postavy, o nichž zprvu pouze nejasně tušíme, kdo je kdo, v jakém je vztahu ke komu nebo co svým konáním sleduje. Býváme svědky paralelních osudů, které se nemusí propojit, někdy zůstanou vedle sebe, kontrastují jeden s druhým. Světy těch, kteří své místo a sen našli, vedle těch, kteří obojí ztratili, nebo ani neměli šanci mít své vlastní. Samota v dnešních městech, domovech i na cestách, pomalý, nehybný čas, kdesi stranou, na okraji, uprostřed překotné doby.
Formální tvarosloví? Chybí úvodní expozice i orientující protizáběry. Střih nemusí navazovat, nebo jen vzdáleně. Postavy bývají rovnocennými součástmi zabíraného prostoru, hovořit může i někdo, kdo není v záběru. Předměty zas vystupují z prostředí, navazují na sebe pozornost. Provedeme-li součet, vše slouží k tomu, že prostor mezi postavou a kamerou se stává prostorem pro zvědavost, domýšlení, aktivní představivost diváka; jak Schanelec sama říká, rozhodnutí, v jaké distanci kameru umístit a v kterém okamžiku přiblížit, co v záběru ponechat a co už nikoli, není pro ni z vnějšku daným rutinním postupem, ale klíčem k tvorbě smyslu.
Filmová režisérka, scenáristka, herečka a pedagožka Angela Schanelec se narodila v maloměstě s jediným kinem, které se v jejích patnácti přeměnilo v porno kino; divadlo chybí úplně. Přece se však, lačná po kultuře, díky tehdejšímu partnerovi dostává ke čtení divadelních her. Nemá sice představu, co by chtěla po maturitě dělat, ale musí to být něco úžasného. Proč ne herečku v divadle, naučit se text nazpaměť a odříkat ho na jevišti? Vystuduje hereckou akademii ve Frankfurtu nad Mohanem, z budoucí filmové režisérky se nejprve stává profesionální divadelní herečka – rozčarovaná z toho, co povolání, jež si zvolila, skutečně obnáší. Zatím však nabírá cenné zkušenosti, které se budou hodit, když v osmaadvaceti letech pochopí, co opravdu dělat chce – začne studovat filmovou režii na Filmové a televizní akademii v Berlíně (DFFB).
Z výuky jí utkví několikatýdenní důkladné rozbory filmu Jasudžira Ozua nad střihačským stolem. V prvním ročníku kolektivně natočí obligatorní dvouminutový film, se kterým není ani trochu spokojená, ale z práce v divadle má prostředky na zakoupení nového materiálu (35 mm) a úplně sama natočí film znovu. Ozvěna potřeby dělat věci zásadně po svém se už nepřestane ozývat. Vrací se i v neochvějném odmítání představy, že by s berlínskými spolužáky, Christianem Petzoldem a Thomasem Arslanem, byli zakladateli tzv. berlínské školy. Ona sama se s touto představou neztotožňuje. Přesto, že díky filmovému časopisu Revolver a lidem v jeho blízkosti, zejména Christophovi Hochhäuslerovi a Benjaminu Heisenbergovi, je známo, že výše uvedení filmoví tvůrci, ale i mnozí jiní, kteří se studiem začali o něco později, se o práci toho druhého živě zajímali, takzvaná berlínská filmová škola zřejmě zůstane konceptem v hlavách teoretiků, kritiků a filmových nadšenců. Za nejcennější na berlínském studiu Schanelec považuje takřka neohraničenou tvůrčí svobodu. Od roku 2012 učí „narativní film“ na filmové škole v Hamburku (HfBK).
Absolvovala filmem Štěstí mé sestry (1995). Natočila celovečerní filmy Místa ve městech (1998), Můj pomalý život (2001), Marseille (2004), Odpoledne (2007), Orly (2010), Cesta snů (2016), Ich war zuhause, aber (2019) – za který získala na Berlínském mezinárodním filmovém festivalu Stříbrného medvěda za „nejlepší režii“.
Angela Schanelec na otázku, co by si jako fimařka přála, v roce 2013 neodpověděla, že touží po slávě, po spolupráci s Hollywoodem a velkých rozpočtech, ani po kinosálech plných diváků. Přání Angely Schanelec bylo prosté – mít možnost natočit další film podle svých představ.
lupuscanis
