lupuscanis

FILMOVÝ DEMIURG ŽIVLŮ. _____ K extaticky krásnému filmovému obrazu, kde živly používá a ovládá, uvádí je do zběsilého a krásného tance: Koupel v Zrcadle:_____ Voda. Zprvu krotká, ovládaná, součást rituálu. Setkání muže a ženy, kde ONA vyzařuje smyslnost, závratnou ženskost. Slastný úsměv na tváři, a prsty zajíždějící do mokrých vlasů… Odkrývaná proměna mise-en-scene. Do vlasů padají urvané kusy omítky. Nevnímané… Voda, živel zbavený zbavený okovů služebnosti, nese zkázu. Ohlašuje oddělení toho, co se v živlu vášně spojilo. V pozadí jiný živel, hořící plamen na plotně kamen - teplo domova. Voda. V Zrcadle živel klíčový. Živel žen, emocí, uplývajícího času a oživované vzpomínky...

První setkání: _____V 16 letech ochutnávám jeden z prvních kousků ve filmovém klubu, a jednou provždy poznávám, že svět filmu patří geniálním šílencům, a taky trochu šíleným géniům. _____ Na plátně charizmatický zběsilec s divokou blonďatou kšticí v bílém obleku, co si usmyslel, že přetáhne parník přes horu kdesi uprostřed amazonského pralesa. Šílenec, který tohoto zběsilce inspiroval, dráždil k nepříčetnosti a "řídil", to byl WERNER HERZOG. _____ & _____ Velmi intenzivní setkání: Život v kleci. Na jedné i druhé straně Atlantiku, jen na té druhé s falešným úsměvem. Strozsek. Ian - R.I.P.

Béla Tarr. Nepřizpůsobivý element. Těžko přehlédnout, že jakmile přijde během hovoru se zvědavci řeč na to, co považuje za důležité, rychle vklouzává zpět do své rodné řeči. Jakoby se pohyb jeho tvůrčí imaginace vyhýbal světu, jemuž řád udává všudy-přítomná angličtina, která vykrajuje z chaosu světa (příliš) pravidelné tvary věcí, a ponechává jejich nepravidelnosti, jejich erozní drolení, jejich (bez)útěšný návrat k živlu, mimo náš zrak; jako by tento tvůrčí pohyb probíhal na samém okraji takto tvarovaného světa, a někdy i za ním. Nemůže být pochyb, že právě zde se Tarr střetává s Tarkovským, ať už tvrdí cokoli. Jakoby Tarr zůstával tvůrcem, který žije ve vlastním ghetu, vymezeném jazykem, kterému (téměř) nikdo nerozumí, teritoriem, skrze jehož hranice (téměř) nikdo neproniká, a přáteli-spolutvůrci, jež tvoří sevřený okruh (Hranitzky, Víg, Krasznohorkai, Medvygi...). Odtud Tarrovo oprávněné "my", plurál kterým soustavně místo autora zabydluje. Teprve zevnitř tohoto gheta na okraji, bytostný outsider Tarr tvoří hypnotické universum svých filmů.

DAVID CRONENBERG: Chladný a precizní filmový chirurg. Divné "tělesné" filmy, které se zdají být plodem temné obsese, ve skutečnosti je to jeden z nejinteligentnějších filmařů, pokud jde o schpnost jasně popsat důvody, proč točí, a proč k vyjádření svých témat sahá právě po filmu. Jak vnímáme a prožíváme hranice našeho těla? Nakolik je takové vnímání a prožívání nuceně zcivilizované, a tedy v čemsi lhoucí, nakolik se stále vyvíjí, transformuje? Hranice vně: člověk a stroj. Hranice uvnitř: lidské tělo (vnímané a prožívané esteticky) a jeho vnitřek (vnímaný a prožívaný jako 'abject'). Také proto živé maso. Nejde však tolik o prostor, jako o to, nakolik jakožto tělesné bytosti neustále přetváříme a transformujeme své okolí, sebe sama i svět. Znovu-zrození jako špinavý proces, který nevychází z "ničeho", ale vždy už zněčeho, tvorba jako špinavá, krvavá, organická mutace a mutilace. Filmově-experimentální průzkum funkčnosti a divných afektů našich těl ad extremum. 'We don't even know, what our body can do' - (Baruch Spinoza & Gilles Deleuze).