Jitka Frantová

Jitka Frantová pochází z Brněnska, v Brně pak studovala na gymnáziu a poté na JAMU. Již za studií účinkovala v brněnském rozhlase a ve Státním divadle. Vzhledem k tomu, že studovala také zpěv, tanec a pantomimu, měla po absolutoriu značné možnosti uplatnění, které také využila. Její první štací bylo divadlo v Uherském Hradišti (1952-1953), následně pak v Kolíně (1953-1959), kde sbírala herecké zkušenosti v dívčích rolích klasického repertoáru. Koncem 50. let pak přišla do Prahy a stala se členkou divadla Rokoko (1959-1968), nakonec hrála v Hudebním divadle v Karlíně (1968-1969).

Se světem filmu se Jitka Frantová setkala již za studií, kdy hrála brigádnici v budovatelském dramatu VELKÁ PŘÍLEŽITOST (1949). Na filmovém plátně se pak objevila ještě několikrát, šlo však již jen o epizodní roličky (například ve veselohrách KRÁL KRÁLŮ, 1963; KOMEDIE S KLIKOU, 1964). Ve stejné době ale získala značnou popularitu v televizi, mimo jiné jako teta Boženka v seriálu ROBOT EMIL (1960), pracovala také pro rozhlas (vlastní humoristický seriál Z deníku dívky Barborky). Konec 60. let byl pro Jitku Frantovou osudový – její manžel Jiří Pelikán (1923-1999) byl v letech 1963-1968 populárním ředitelem Československé televize, následně i poslancem Národního shromáždění a patřil k významným osobnostem Pražského jara 1968. Po sovětské okupaci v srpnu 1968 byl odvolán a přeložen na nižší diplomatický post do Itálie. Manželka Jitka Frantová jej do Říma následovala a v roce 1969 požádali manželé v Itálii o politický azyl.

V emigraci se manželé rozhodně neztratili. Pelikán využil četné mezinárodní kontakty, které nasbíral jako ředitel televize v uvolněných 60. letech, nakonec získal italské občanství a v roce 1979 se stal poslancem Evropského parlamentu. Jitka Frantová pak jako herečka s dobrými jazykovými znalostmi prorazila na divadelní scény v Itálii a v německy mluvících zemích (hrála v italštině, němčině, ale také ve francouzštině), za své herectví získala také dvě ocenění ve Francii a v Itálii. Hrála také v televizních filmech a seriálech v Itálii a Německu a vytvořila přes 80 rolí. Stěžejní je její úloha v italském filmu GLI ANGELI DEL POTERE (ANDĚLÉ MOCI, 1988), který byl inspirován osudy Vlasty Chramostové. Po roce 1989 se objevila v českém televizním seriálu KONEC VELKÝCH PRÁZDNIN (1996).

Jitka Frantová i po smrti manžela (1999) žije v Itálii, často ale cestuje po celé Evropě, hraje divadlo, píše knihy a je aktivní i v jiných oblastech. V roce 2008 představila v Praze a Brně svou vlastní divadelní hru Moje pražské jaro (Mia Primavera di Praga). Jitka Frantová obdržela v roce 2008 v Itálii Řád za zásluhy.

Pavel "argenson" Vlach