Slavný francouzský režisér Francis Girod, celým jménem Francis Yvon Girod, se narodil ve starobylém městečku Semblancay nedaleko od Tours. Svůj talent začal uplatňovat v polovině šedesátých let původně jako novinář, ale byl okouzlen především světem filmu a televize a brzy začal spolupracovat s těmito médii. Již ve druhé polovině 60. let začal tvořit televizní seriály, prosadil se také jako scénárista a příležitostně i herec. Filmovému řemeslu se mezitím učil u renomovaných tvůrců jako byli Roger Vadim nebo Jean-Pierre Mocky.
Vlastní filmy začal Girod točit v sedmdesátých letech a v průběhu tří dekád jich vytvořil 16, což je ve srovnání s početnou filmografií jiných režisérů poměrně málo; Girod ale vždy věnoval každému svému dílu značnou pozornost a produkoval s téměř pravidelnými dvouletými odstupy. Každý jeho film pak zaujal diváky i kritiku. Jako třicetiletý natočil svůj celovečerní debut ĎÁBELSKÁ TROJICE (Le trio infernal, 1974) a hned tento první film zaštítil takovými jmény jako Michel Piccoli a Romy Schneider. Ve své době šlo o šokující horor s naturalistickými prvky, který byl kontroverzně přijatý, zvláště Romy Schneider ale pomohl vymanit se z letité aureoly sladké Sissi.
Michel Piccoli byl pak hvězdou i dalšího Girodova filmu, DIVOŠSTVÍ (L'état sauvage, 1978), který se obracel k ožehavé problematice rasismu v postkoloniální Africe. Naopak Romy Schneider byla hlavní hvězdou následujícího filmu BANKÉŘKA (La banquiere, 1980), který byl příběhem emancipované podnikatelky ve Francii dvacátých let. Po předchozím filmu RENÉ KACHNA (René la canne, 1977) se pak Girod vrátil ke spolupráci s Gérardem Depardieu v dramatu VELKÝ BRATR (Le grand frère, 1982), který znovu částečně reflektoval dění v Africe. Naopak, k politickému pozadí Girod zaměřil znovu pozornost filmem V DOBRÉM ROZMARU (Le bon plaisir, 1984) s Catherine Deneuve v hlavní roli. Z další Girodovy tvorby pak stojí za zmínku film L'ENFANCE DE L'ART (1988), který sice nebyl ozdoben slavnými jmény, ale režisérovi vynesl nominaci na Zlatou palmu na festivalu v Cannes.
Dekádu devadesátých let zahájil Girod životopisným portrétem vraha z 19. století LACENAIRE (1990), v němž hlavní roli ztvárnil Daniel Auteuil; také ke spolupráci s ním se Girod později vrátil, a sice psychologickým kriminálním thrillerem SMRT BĚHEM LÉČBY (Passage à l'acte, 1996). V této době se Girod s dalšími režiséry podílel také na dvou povídkových filmech. Vody tradiční filmařiny pak rozvířil titulem ŠPATNÉ ZPŮSOBY (Mauvais genre, 2001), který je sice těžko stravitelný jako kriminální příběh, ale díky nastíněné problematice sexuálních menšin byl s úspěchem uveden na několika gay a lesbických filmových festivalech. Svůj poslední film, UN AMI PARFAIT (2006), natočil podle stejnojmenné knihy švýcarského spisovatele Martina Sutera; z literárních předloh ostatně Girod vycházel i u většiny svých předchozích filmů.
Po roce 2000 se Girod několika tituly vrátil k práci pro televizi. Na podzim 2006 natáčel pro francouzskou televizní stanici film NOTABLE DONC COUTABLE (2007), v průběhu prací ale náhle zemřel na infarkt v Bordeaux, kde se snímaly exteriérové scény. Film pak za něj dokončil Dominique Baron. Girod ve svých filmech kladl důraz na kvalitní hudební doprovod, pro jeho první filmy komponoval slavný Ennio Morricone, později byl jeho dlouholetým spolupracovníkem Laurent Petitgirard. Soundtracky z Girodových filmů vyšly v roce 2006 na CD. Stejně tak si Girod vytvářel stálý tým spolupracovníků i v dalších oborech, což se týká především scénáristů (G. Conchon, M. Grisolia, později pak P. Cougrand). Většina Girodových filmů byla nominována v různých soutěžích, především v klání o francouzského Cézara, některé byly i oceněny, Girod sám ale nikdy žádnou filmovou trofej nezískal.
Životní dráhu Francise Giroda provázely také četné funkce a ocenění, uplatnil se i jako pedagog a od roku 1983 přednášel na Národní konzervatoři dramatických umění. V letech 1988-1989 byl prezidentem Asociace francouzských filmových režisérů, podobné posty zastával i v dalších organizacích filmového průmyslu, byl též členem Akademie krásných umění a v roce 1994 zasedal v porotě na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Obdržel i nejvyšší francouzské státní vyznamenání, Řád Čestné legie, ministerstvem kultury byl oceněn Řádem umění a literatury.
Pavel "argenson" Vlach
