František Šec

František Šec se narodil 2. října 1919 v Mladé Boleslavi do rodiny prokuristy známé firmy Laurin a Klement. V roce 1937 odmaturoval a díky vlivu rodičů odešel na Vysokou školu obchodní, kterou díky uzavření vysokých škol nacisty už nikdy nedokončil. Do konce války se živil manuelní prací jako dělník a úředník, např. v mladoboleslavské spořitelně či v pražské letecké továrně. Už od mladých let byl Šec nadšeným ochotníkem a není proto divu, že hned po skončení okupace nastoupil definitivně na divadelní cestu. Začínal jako elév v libereckém Zemském divadle a současně působil v zájezdovém souboru Modrá halena (1945 – 1948). Jeho synem je televizní kameraman Martin Šec (*1952).

Po krátkých angažmá ve Východočeském divadle v Pardubicích (1948 – 1950) a v Městském oblastním divadle v Plzni (1951 – 1953) se natrvalo usadil v olomouckém Krajském oblastním divadle (1950 – 1951 a 1954 – 1961). V Olomouci se seznámil se svoji kolegyní, herečkou Zorou Rozsypalovou (1922 – 2010), oženil se s ní a založil rodinu.

Poté oba manželé nakonec přešli do Státního divadla v Ostravě (1961 až 1991), kde Šec působil až do odchodu na odpočinek. Přesto zde oba manželé pohostinsky vystupovaly prakticky až do své smrti. 7. května 1960 František Šec hostoval v pražském Národním divadle (Tylův „Ženský boj" v úloze Storoha). Věnoval se rovněž uměleckému přednesu.

Herec František Šec byl klasickým charakterním hercem, jenž se od postav milovníků přehrál do velkých i menších postav komického, tragického a tragikomického charakteru. Využíval svůj přirozený herecký talent, příjemný hlasový projev a výrazové prostředky.

Objevil se např. v inscenacích „Kupec benátský" (Shylock), „Svatá Jana" (Cauchon), „Racek" (Dorn), „Úklady a láska" (von Walter), „Věc Makropulos", „Červený a černý", „Tři mušketýři" ad. Za své politické názory a morální hodnoty byl s manželkou Zorou od roku 1968 systematicky omezován v herecké a veřejné práci, což mělo neblahý dopad na jeho právě umělecky vrcholící hereckou kariéru.

Kvůli hraní na oblastních scénách (a po roce 1968 i kvůli zákazu) je Šecova filmografie velmi malá. Obsahuje jednu desítku filmových titulů. Debutoval v roce 1950 ve větší roli jako gestapák Bohne ve válečném dramatu MALÝ PARTYZÁN (1950) Pavla Blumenfelda.

Během 50. (dvě role) a 60. (také dvě role) byl německým tlumočníkem v Klosově a Kadárově ÚNOSU (1952), inženýrem v dramatu Miroslava Hubáčka a Vladislava Delonga ZAČÍT ZNOVA (1963) a panem Dostálem v komedii NEOBYČEJNÁ TŘÍDA (1964) Josefa Pinkavy. Na úsvitu normalizace se stihl představit v postavě havíře Patočky zvaný Saul v psychologickém dramatu Jiřího Hanibala DVĚ VĚCI PRO ŽIVOT (1972), jež se natáčel v Ostravě.

O šest let později na něho čekaly ještě dvě menší postavy: dvojrole staršího vrátného a herce Carbona de Castel – Jalouxe v ostravském dramatu herce a režiséra Jana Kačera MĚSTO MÉ NADĚJE (1978) a muže v černém v Krejčíkově životopisném historickém dramatu BOŽSKÁ EMA (1979).

K další herecké filmové činnosti se dostal až po roce 1989, tedy o sedmnáct let později. Jako starý pán se představil ve snímku s komediálním nádechem KONTO SEPARATO (1996) Dušana Kleina a jako správce domu pan Teo v Polesného dramatu MILENCI & VRAZI (2004). I přes velmi malé množství rolí Šecova filmová kariéra trvala plných padesát čtyři let. Měla však veliké časové prodlevy.

Šec výrazně spolupracoval i s rozhlasem (př. „Ruský les", „Legenda o řece", „Strach a bída Třetí říše", „Maloměstští diplomati", „Mandloňová větvička", „Zlatý osel", „Není strany pro spokojené" či „Habada a Jordán") a televizí (ODSOUZEN K ŽIVOTU, SJEZD ABITURIENTŮ, CESTUJÍCÍ BEZ ZAVAZADEL aj.), kde se na konci života stal známým jako kavárenský číšník v cyklu ŠUMNÁ MĚSTA (1995 – 2004).

Mj. také překládal divadelní hry z ruštiny („Co si kdo uvaří...", „Rozlitá číš", „Ztřeštěná neděle", „Legenda o lásce" atd.) a sepsal rozsáhlý román o dění v olomouckém divadle v 50. letech pod názvem „Sezona" (2005), který vyšel až po jeho smrti. Získal Cenu Senior Prix (1995) a se ženou taktéž poděbradskou Křišťálovou růži (1997) za kulturu českého slova. František Šec zemřel po dlouhé nemoci 5. srpna 2005 ve slovenské Staré Turé (někdy je nesprávně uváděna Ostrava) ve věku nedožitých osmdesáti šesti let.

Jaroslav "krib" Lopour