Neobyčejná třída

V hlavní roli dívčí třída. Vše se navíc odehrává v roce 64. Průpovídky dívek mi nepřišly vtipné, ani jejich trable... Film je tak pro mne spíše dobovým náhledem na středoškolská léta našich mamin v kulisách zajímavých uvolněných šedesátých let... Hudba, móda, interiéry i exteriéry školy apod... Naprostý souhlas s obsahem oficiálního textu distributora * * (05.10.2014)

Forma je příjemná, ale plytkost obsahu nezná hranic. 1) Politická propaganda má již dobově lidštější a příjemnější tvář, než v 50. létech, ale je tu stále přítomna._____ 2) Zkoušení studentů ve třídě a jeho hodnocení je učebnicovou ukázkou, jak to nemá vypadat._____ 3) Nakonec pro mne největším zážitkem byli retro zpěváci Helena Blehárová, Eva Pilarová a Waldemar Matuška. (20.02.2020)

Neobyčejná třída působí, jako kdyby vám nějaká dospělá žena, možná skoro už babičkovského věku, vyprávěla o svých školních zážitcích. Vzpomíná tedy povětšinou jen na to pěkné a i ty méně podařené okamžiky popisuje již se shovívavým úsměvem. Nezpovídá se, ale vypráví historky, hodně idealizuje. Nejde o to cítit tíhu problémů, které mladým dívkám život přináší (jako třeba v Housatech), ale vyprávění si příjemně užívat a občas se zasmát. A to se Neobyčejné třídě docela daří. (14.09.2008)

Velice roztomilé a vtipné, mírně přehnané, aby z toho mohla skutečně být komedie. Ano, takoví tenkrát byli studenti i profesoři na SVVŠ nebo na gymplech. Mohu být rád, že jsem zažil až ten gympl a nechodil na praxi do továrny. Helgu Čočkovou jsem měl v jejích dívčích rolích vždycky moc rád, poznal jsem tu i Evelýnu Steimarovou. Ale že by na běžnou tancovačku do Špindlu přijel Matuška s Pilarovou nebo na plese hrál Orchestr Gustava Broma? V každém případě to bylo osvěžující pokoukání, a proto dávám 4 hvězdy. (31.01.2020)

Jeden z nejpůvabnějších filmů ze školního prostředí, které jsem dosud viděl: černobílá mozaika neobyčejné poezie, hudby, gest i jazyka, precizně komponovaná a vyvážená, přesvědčivě navozuje atmosféru rozednívání zlatých šedesátých. Moralizující „prohlubování“ „živých obrazů“, kolorovaných dobovou populární taneční a jazzovou hudbou a studentským humorem, je nenásilně zakomponováno do epické sítě, na jejíž hlavní vlákna se jakoby mimoděčně přichytávají drobné epizodky ze třídy i mimo ně. (08.03.2009)