Joseph L. Mankiewicz

„Cítil jsem, že musím začít režírovat, protože mi bylo zle, když jsem viděl, co dělají s mými scénáři.“

Joseph Leo Mankiewicz byl americký oskarový režisér, scénárista a producent. Narodil se polským imigrantům v pensylvánském Wilkes-Barre. Měl sestru Ernu (1901-1979) a staršího bratra Hermana, pozdějšího scénáristu (spolu s Wellesem Oskar za “Občana Kanea” z roku 1941). Rodina se později odstěhovala do New Yorku, kde v roce 1924 Joseph ukončil střední školu (Stuyvesant High School) a v roce 1928 získal bakalářský titul na Columbia University. Nějaký čas pracoval v Berlíně jako zahraniční dopisovatel listu “Chicago Tribune” a pro Paramount překládal filmové titulky (Paramount v té době distribuoval ve Státech filmy německé společnosti UFA).

Sedmnáct let pracoval jako scénárista pro studio Paramount, dále jako producent pro studio MGM, od kterého odešel po rozepři se šéfem Louisem B. Mayerem ohledně Judy Garlandové a zapsal se jako režisér pro Darryla F. Zanucka u společnosti Twentieth Century-Fox, pod jejíž hlavičkou během šesti let vytvořil jedenáct filmů. Na režisérskou židli usedl poprvé v době nemoci Ernsta Lubitsche (thriller DRAGONWYCK, 1946). Jím produkovaný PŘÍBĚH Z FILADELFIE byl Akademií v roce 1941 nominován na “nejlepší film” a v produkci THE KEYS OF THE KINGDOM z roku 1944 si po boku Gregoryho Pecka zahrála i Mankiewiczova druhá žena, Rose Stradnerová.

Během své dlouholeté hollywoodské kariéry Mankiewicz napsal téměř padesát scénářů a produkoval více než dvacet filmů (“Dostal jsem práci ve studiu MGM a šéf Louis B. Mayer mi řekl, že ze mě chce udělat producenta. Já mu odvětil, že chci psát a režírovat. On na to, že ne, že musím nejprve dělat produkci, že se musím nejprve plazit, abych mohl chodit. To byla ta nejlepší definice produkce, kterou jsem kdy slyšel.“). Proslavil se však hlavně jako režisér. Režíroval celkem dvanáct různých herců a hereček v rolích, za které byli později nominováni na cenu Akademie (dva své nominace proměnili).

Profesionálního vrcholu dosáhl v letech 1950 a 1951, kdy pro sebe pokaždé získal jak “režisérskou” tak i “scénáristickou” sošku, a to za komediální drama DOPIS TŘEM MANŽELKÁM (1949) a VŠE O EVĚ (1950), které bylo současně vyhlášeno i “nejlepším filmem” (celkem šest Oskarů a osm nominací!). Dodnes zůstává jediným filmařem, kterému se podařil tento “double” hned dva roky po sobě (v uvedených letech byl shodou okolností i prezidentem Sdružení filmových režisérů). V roce 1951 Mankiewicz odešel od “Foxů”, s úmyslem psát pro Broadway se odebral do New Yorku. K naplnění tohoto přání však nikdy nedošlo, pokračoval opět v tvorbě filmů (pro svoji vlastní produkční společnost i jako režisér na volné noze), které rozebíraly jeho oblíbená témata – konflikt aristokrata a prostého člověka, život jako představení, konflikt lidí, snažících se mít “vše” pod kontrolou, s nepředvídatelnými životními skutečnostmi.

Sebejistý v rozličných žánrech, od adaptací Shakespearea (JULIUS CAESAR v roce 1953) po westerny (BYL JEDNOU JEDEN LOTR, 1970), od městských sociologických dramat po muzikály (FRAJEŘI A SAZE, 1955), od výpravných filmů s tisícovkami komparzistů po snímky se dvěma postavami. Schopný z herců a hereček “vydolovat” jejich takřka životní výkony (o Katharine Hepburnové prohlásil, že je „nejzběhlejší amatérskou herečkou na světě“). Joseph L. Mankiewicz kombinoval ironické, propracované scénáře s pečlivým, někdy stylizovaným vedením herců a kamery.

V roce 1958 režíroval adaptaci novely Grahama Greena, romantické válečné drama TICHÝ AMERIČAN (The Quiet American) o americké vojenské angažovanosti, která nakonec vyústila ve válku ve Vietnamu. Mankiewicz, který byl pod tlakem antikomunistické atmosféry a hollywoodské černé listiny, poněkud upravil posleství Greenova díla a apeloval na divácký nacionalismus. Varovný příběh o slepé podpoře antikomunistů ze strany Američanů byl podle Greena překroucen v čirou americkou propagandu.

Jeho důvěrnější filmy, jako romantická fantasy THE GHOST AND Mrs. MUIR (1947) s Rexem Harrisonem, romantické drama BOSONOHÁ KOMTESA (1954) s Humphreyem Bogartem a Avou Gardnerovou – Mankiewiczův jediný původní scénář – a krimikomedie THE HONEY POT (1967), opět s Harrisonem, jsou rovněž velkými uměleckými počiny, kde se ukazuje jako vtipný dialogista, mistr v použití retrospektivy a ve vedení talentovaných herců (favorizoval anglické herce, Rex Harrison – hrál mimochodem v „Kleopatře“ Césara – byl na plátně jakýmsi jeho alter-egem).

Spolurežie slavného historického eposu KLEOPATRA (1963) si vyžádala tři roky jeho života, nabourala mu kariéru a společnosti Twentieth Century-Fox způsobila těžké finanční ztráty (ve své době – a po přepočtu zřejmě dodnes – šlo o široko daleko nejdražší film). Na premiéře, když se ho ptali jak se cítí, uvedl že “jako pod gilotinou, která má už už spadnout” a když film označovali za nádherné dílo, tak jim oponoval, že “musí znát něco, o čem on neví”. Mankiewicz to nevzdal, točil dál a za svoji poslední produkci, mysteriózní britský thriller s názvem SLÍDIL (1972), ve kterém zazářili Laurence Olivier a Michael Caine, byl odměněn další oskarovou “režisérskou” nominací (oba představitelé byli navíc nominováni v hlavní mužské herecké kategorii).

Třikrát byl ženatý: tři roky žil s Elizabeth Youngovou (1934-rozvod 1937, jeden syn), v roce 1939 si vzal Rose Stradnerovou, se kterou strávil téměž dvacet let a s níž měl dvě děti, než mu v roce 1958 zemřela (za čtyři roky se oženil potřetí, s Rosemary Matthewsovou). Jeho syny jsou scénárista a režisér Tom Mankiewicz a producent Christopher Mankiewicz. Měl také dceru Alexandru. Synovec Frank Mankiewicz, demokratický politický stratég, jednu dobu pracoval jako tiskový tajemník senátora Boba Kennedyho. V roce 1983 byl členem poroty berlínského mezinárodního filmového festivalu. Trpěl také kožními problémy, na špičkách prstů měl trhlinky a na mnoha fotografiích ho můžeme vidět v bílých „editorských“ rukavicích. Zemřel v roce 1993 a pohřben byl na hřbitově Saint Matthew's Episcopal Churchyard v Bedfordu ve státě New York. Jeho filmařským idolem byl Ernst Lubitsch.

„Nevidím důvod, proč by měla demokracie náhle stavět rovnítko mezi gramotnost a negramotnost Každý člověk by měl mít právo hlasovat, ale hlasy některých by měli mít větší váhu, protože někteří vědí víc než ostatní a jsou k hlasování způsobilejší.“

Marek "džanik" Janík