Frank Capra

„Film, to je nákaza. Jakmile se vám jednou usídlí v krvi, převezme vládu jako nějaký vrchní hormon; začne řídit enzymy.. ovládne vám myšlení. Jako u heroinu: antidotem filmu je jen více filmů.“

Rodným jménem Francesco Rosario Capra pocházel ze sicilského městečka Bisacquino. V květnu 1903 celá rodina odplula do USA a z New Yorku se vlakem přesunula do Kalifornie kde se v Los Angeles připojila k nejstaršímu synovi (Capra pocházel ze sedmi dětí). V L.A., které tehdy mělo jen něco málo přes sto tisíc obyvatel, se živil prodejem novin a ve dvojici všelijakou hudební produkcí, mj. po veřejných domech. O divadlo se začal zajímat na střední škole, pracoval například jako osvětlovač, rodina na něj však tlačila, ať školy nechá - považovala ho za flákače - a jde pracovat. On chtěl ale “něčím být”. Na technice (!) si zamiloval poezii a rozhodl se psát básně. V roce 1918, již s rodinnou podporou (pyšní, že mají mezi sebou vysokoškoláka), ukončil studium chemického inženýrství a narukoval do americké armády. U San Franciska však onemocněl španělskou chřipkou a ještě v zimě toho roku byl ze zdravotních důvodů služby zproštěn. V roce 1920 získal americké občanství a přijal jméno Frank Russell Capra.

U filmu začínal jako komparzista (Fordův western THE OUTCASTS OF POKER FLAT z roku 1919), to když během rekonvalescence odpověděl na inzerát v novinách. Žil v té době u matky (otec utrpěl v továrně smrtelný pracovní úraz), živil se jako poslíček, kopáč i prořezáváním pomerančovníků. Také ovšem nakupoval rekvizity pro filmová studia, byl vychovatelem a psal krátké povídky. Většinu času byl ale bez práce, čímž jen posílal vodu na mlýn rodinného odporu k vyššímu vzdělávání. V Nevadě zakládal společnost Tri Star Pictures, po jejím krachu se vrátil do L.A. kde krátce pracoval pro CBC (předchůdce Columbie) a poté se různě živil v San Francisku. V roce 1923 se oženil s Helen Howellovou a v roce 1924 už psal u Hala Roache několik scénářů k sérii krátkých komedií „Our Gang”.

Ještě v tomtéž roce však svůj tvůrčí potenciál přesunul k Macku Sennettovi kde tvořil grotesky pro „čtvrtého velkého komika němé éry“, Harryho Langdona (PLAIN CLOTHES, 1925), a později, už u Langdonovy „First National“, se podílel i na prvním Langdonově celovečerním filmu TRAMP, TRAMP, TRAMP (1926) a začal také režírovat (THE STRONG MAN, 1926). Manželství s Helenou v té době dostalo ránu v podobě nuceného ukončení mimoděložní gravidity, z Capry se stal workholik, Helena začala pít a pomalu se třepily i jeho profesionální vazby. V dubnu roku 1927 se manželství rozpadlo, v New Yorku Capra pro „First National“ natočil FOR THE LOVE OF MIKE (1927) s Claudette Colbertovou. Nepadli si však do oka, film propadl (Caprův jediný skutečný propadák), společnost mu odmítla zaplatit a tak se stopem vrátil do Hollywoodu.

V říjnu 1927 si jej jako režiséra najmul šéf společnosti Columbia Pictures, Harry Cohn, a to byl významný okamžik jak pro Capru, který se ve 30. letech stal pro Columbii režisérem č.1, tak pro filmovou společnost, kterou dostal do „první ligy“. Pravdou je, že když Cohn viděl jeho novátorské postupy (THAT CERTAIN THING, 1928), chtěl ho zpočátku vyrazit. Po prvních úspěších však obrátil a zvedl mu dokonce gáži. V létě roku 1929 byl Capra seznámen s vdovou Lucille Warner Reyburnovou, svojí pozdější druhou ženou Lou (zemřela 1984). Zlomovým pro další kariéru Capry i herečky Barbary Stanwyckové se stalo drama ROMÁN MODELKY (1930), byla to však až romantická komedie PLATINOVÁ BLONDÝNKA (1931) s Jean Harlow, kdy se zrodila úzká spolupráce Capry se scénáristou Robertem Riskinem (manželem herečky Fay Wrayové), který se pak podílel na třinácti jeho filmech. Ve snímku rovněž „debutuje“ Caprův typický filmový hrdina, obvykle prostý člověk, který bojuje proti zkorumpované společnosti, jedinec plný víry a ideálů konfrontovaný s okolním cynismem. Šéf Cohn v té době taky využil pozice „béčkového“ studia a najmul řadu „problémových“ herců ze studií Warner Bros. a MGM, která jednoduše odmítla jejich platové požadavky. Důležitým předchůdcem pozdějších Caprových filmů se stalo melodrama AMERICKÉ ŠÍLENSTVÍ (1932) s Walterem Hustonem, kde se zrodila jeho metoda „urychlení“ děje (prolínání dialogů a výstupů), a tím větší vtažení diváka.

„Myslel jsem si, že drama je, když herci pláčou. Drama ale je, když pláče publikum.“

Komedie PODSVĚTÍ VE FRAKU (1933) byla prvním filmem, kterým na sebe Columbia s Caprou strhli pozornost Akademie v podobě několika nominací. Ceremonie v březnu 1934 však přinesla Caprovi jedno velké zklamání: když Will Rogers otevíral obálku s výsledkem a zval na pódium „nejlepšího režiséra“, Franka, Capra vykročil od stolku pro sošku, která ale byla určena Franku Lloydovi a Capra se musel v polovině cesty vrátit. Toho večera si doma u láhve vynadal do hlupáků, proklel Akademii a zařekl se, že žádnou cenu už nikdy přebírat nepůjde. Oskara však převzal hned následující rok, kdy se stal navíc i prezidentem Akademie. V té době vrcholila hospodářská krize a řada studií se potýkala se stávkami zaměstnanců - prezident Asociace filmových producentů Mayer totiž plošně nařídil padesátiprocentní snížení platů. Docházelo také k třenicím mezi Akademií a Sdružením filmových herců (SAG) i režisérů (SDG), které dokonce v roce 1936 vyzvalo k bojkotu „oskarového“ banketu. Počet členů Akademie se tehdy snížil z 600 na pouhých 40, přesto se Capra nevzdal. D.W.Griffith obdržel na ceremonii čestného Oskara, byli přítomni všichni vítězové kategorií a sám Capra označil slavnostní večer za vítězství. Následně se zasloužil o významné změny v nominacích a celém hlasovacím procesu. Dá se říct, že Akademii vlastně udržel při životě (pravdou je, že ve funkci prezidenta SDG se později dostal do sporu s vedením Akademie sám Capra).

Po ambiciózních a filozoficky pojatých projektech VÁŠEŇ GENERÁLA YENA (1933) a ZTRACENÝ OBZOR (1937) se Capra vždy vracel k „lehčímu“ žánru, ve kterém exceloval. Hlavní role pro film STALO SE JEDNÉ NOCI (1934) byly původně nabídnuty Robertu Montgomerymu a Myrně Loy, oba ale odmítli s tím, že scénář je slabý a Loyová ho dokonce označila za jeden z nejhorších, jaké kdy četla a později poznamenala, že finální scénář byl jen málo podobný tomu, který byl jí a Montgomerymu nabídnut. Po ní roli Ellie Andrewsové odmítly i další herečky (Bette Davisová by ji i vzala, ale byla smluvně vázána k Warner Brothers a Jack Warner ji neuvolnil). Pro Capru bylo velmi težké sehnat herečku i z toho důvodu, že jen málokterá byla ochotná vzít roli s pouhými dvěma kostýmy. Harry Cohn do úlohy navrhl Claudette Colbertovou. Capra i Clark Gable si údajně natáčení užívali; Colbertová nikoli (oba herci nakonec získali za svá předvedení Oskara).

Po “Obzoru” přišel další velký hit, a sice oskarová romantická komedie VŽDYŤ JSME JEN JEDNOU NA SVĚTĚ (1938) s Arthurovou, L. Barrymorem a Stewartem. Capra režíroval pro Columbii celou řadu filmů, mimo uvedené sem patří komedie ÚŽASNÁ UDÁLOST (1936) s Cooperem a Arthurovou, drama PAN SMITH PŘICHÁZÍ (1939) s Arthurovou a Stewartem - šéfovi Columbie bylo některými vlivnými osobami naznačeno, aby film nepřipustil k projekci v Evropě, jelikož vrhá na americkou demokracii negativní světlo - a ŽIVOT JE KRÁSNÝ (1946). Veleúspěšné desetiletí uzavřel komedií JEZINKY A BEZINKY (1944) s Cary Grantem. Řada herců vděčí za své první úspěchy právě Caprovi: Gary Cooper, Jean Arthurová (oblíbená režisérova herečka), James Stewart, Barbara Stanwycková, Cary Grant i Donna Reedová.

„V naší branži můžete vypadat jako Clark Gable, hrát jako Spencer Tracy, mít nohy jako Marlene Dietrichová nebo fialkové oči jako Elizabeth Taylorová, ale to všechno neznamená nic bez té kolísavé veličiny zvané odvaha.“

Caprovy filmy z 30. let se dočkaly řady ocenění ze strany filmové Akademie. STALO SE JEDNÉ NOCI byl prvním filmem, který získal všech pět “vrcholných” Oskarů (nejlepší film, režie, herec i herečka v hlavní roli a nejlepší scénář – po něm to už zopakoval jenom PŘELET NAD KUKAČČÍM HNÍZDEM, 1975 a MLČENÍ JEHŇÁTEK, 1991). V březnu 1936, kdy byl sám Capra hostitelem osmého obřadu vyhlašování cen, získal svého druhého “režisérského” Oskara za komedii ÚŽASNÁ UDÁLOST; v roce 1938 dosáhl na třetího Oskara pro “nejlepší režii” během pěti (!) let, a to za VŽDYŤ JSME JEN JEDNOU NA SVĚTĚ, který navíc získal i sošku pro “nejlepší film”. Na „nejlepší režii“ byl nominován také za tři další filmy. Režíroval celkem deset různých herců v rolích, ze které pak byli nominováni na Oskara a také údajně prohlásil, že Frank Sinatra má potenciál být nejlepším hercem jaký kdy žil.

Ve své době se Capra setkal s přesvědčováním izolacionistického národa ke vstupu do války, zrušení rasové segregace jednotek a ke spolupráci s Rusy. Svým způsobem chtěl také odpovědět na díla známé německé filmařky Riefenstahlové (1902-2003), zvláště na její nacistickou propagandu s názvem TRIUMF VŮLE (1934). Caprova filozofie bývá popisována jako jistý druh křesťanského socialismu, exprese humanismu, která jej učinila ideálním propagandistou. Svoji adoptivní zemi – Spojené Státy - miloval. Produkoval STATE OF THE UNION a v letech 1942-1948 režíroval nebo spolurežíroval osm válečných dokumentů včetně sedmidílné série na objednávku americké vlády s názvem WHY WE FIGHT a produkoval i „protirasistický“ THE NEGRO SOLDIER (1944) zaměřený na zásluhy Afro-američanů. WHY WE FIGHT je považován za mistrovský propagandistický kousek – jeden z dílů (PRELUDE TO WAR) získal v roce 1942 cenu Akademie pro “nejlepší dokument”. Tyto filmy Capra považoval za svoji nejdůležitější práci.

Svůj filmový život Capra neprožil s růžovými brýlemi. VÁŠEŇ GENERÁLA YENA, AMERICKÉ ŠÍLENSTVÍ i film TO JE JOHN DOE (1941) se zabývají tématy jako imperialismus, americká plutokracie a domácí fašismus. Ačkoli většinu jeho scénářů napsali levicově orientovaní tvůrci, Capra sám byl konzervativním republikánem, který nikdy nevolil Roosevelta, obdivoval generála Franka a Mussoliniho a později, během antikomunistické McCarthyovy „štvanice“, sloužil jako tajný informátor FBI. V jednom rozhovoru uvedl, že byl proti „masové zábavě, produkci, výchově, masovému všemu. Zvláště člověku mas. Bojoval jsem v jistém smyslu za zachování svobody individuálního jedince vůči mase.“ Capra, podobně jako Charles Dickens, moralizoval nad politickými a ekonomickými otázkami. Zajímal ho emocionální, nikoli sociální realismus. Jeho filmy měly vnitřní sílu, kterou přitahovaly, nesly v sobě obvykle jednoznačné poselství o dobrosrdečné podstatě lidské povahy a ukazovaly hodnotu nesobeckosti a tvrdé práce. Dotýkaly se základních lidských emocí. Jeho hřejivé, pozitivně laděné snímky vedly také k tomu, že byly mnohými kritiky pro svoji dějovou jednoduchost a přemíru sentimentu nazývány "Capra-corn." Jiní, kteří viděli zřejmá pozitiva jeho děl, preferují termín "Capraesque." Dá se říct, že mnohé z pozdějších “sentimentálních” snímků, které vytvořily časem svébytný žánr, vycházejí v tom dobrém i zlém z odkazu Franka Capry.

Po “Panu Smithovi” opustil Frank Columbii a po válce pak s Johnem Fordem založili “Liberty Films“, pod jejíž hlavičkou Capra vytvořil a uvedl svůj poslední mistrovský kousek, hvězdně obsazené romantické drama ŽIVOT JE KRÁSNÝ (1946). “Život” byl po svém uvedení kasovním zklamáním, což se s ohledem na jeho současnou oblíbenost zdá až neuvěřitelné (v Americe je to snad na věky pevná součást televizního vánočního programu, podobně jako u nás Vorlíčkovy “Tři oříšky”). V roce 1947 byl film nominován na Oskara pro “nejlepší režii, film, herce v hlavní roli, zvuk a střih” a Americký filmový institut (AFI) ho označil za jeden z nejlepších filmů, která kdy byly natočeny (11. místo v žebříčku sta amerických filmů ke stému výročí AFI). Po roce 1946 Capra filmařský “trůn” opustil, natočil ještě sice pár filmů, počínaje rokem 1951 si dal ale osmiletou režisérskou pauzu. Poslední dva filmy, muzikálová komedie DÍRA V HLAVĚ (1959) s Frankem Sinatrou a komediální drama PLNÁ KAPSA ZÁZRAKŮ (1961) s Glennem Fordem a Bette Davisovou (remake vlastního „Podsvětí“ z roku 1933) už pro jeho reputaci moc neučinily. V 60. letech plánoval sci-fi, nikdy se však nedostal ani k přípravě produkce, produkoval několik vědecky zaměřených televizních pořadů pro telefonní společnost Bell a v “polohumorném” stylu pak zrežíroval i nějaké naučné filmy pro školní mládež.

Frank Capra byl nezpochybnitelný mistr svého řemesla, velký umělec (a propagandista), který na plátna převedl část svých osobních prožitků a divákům během Krize přinášel víru v obyčejného člověka. Jak řekl John Cassavetes: „Možná nikdy neexistovala Amerika 30. let, možná to byl Frank Capra.“ Sám Capra věřil, že co se líbí jemu, bude se líbit i obyčejným lidem. Velký anglický spisovatel Graham Greene, který se ve třetí dekádě považoval i za filmového kritika, miloval jeho filmy pro jejich cit pro odpovědnost a prostý život a za jejich vazby k publiku. Capra zemřel v kalifornském La Quinta ve věku 94 let (během spánku na srdeční slabost). Pohřben je na hřbitově v Coachella Valley. Část svého ranče ve Fallbrooku odkázal Kalifornskému technickému institutu (Caltech). Jeho syn, Frank Capra junior - jedno ze tří dětí, které měl Capra se svojí druhou ženou Lou – byl až do své smrti v roce 2007 prezidentem EUE Screen Gems Studios ve Wilmingtonu. Jeho pravnkuem je herec Francis Capra.

Capra má se čtyřmi snímky - po Spielbergovi - druhé nejčastější zastoupení mezi sty nejpodnětnějšími filmy všech dob (podle AFI), obsadil mimojiné 1. (ŽIVOT JE KRÁSNÝ) a 5. (PAN SMITH PŘICHÁZÍ) místo. Byl prezidentem Sdružení filmových režisérů (SDG) v letech 1939-1941 a také Sdružení amerických režisérů (DGA) v letech 1960-1961, stanul v čele poroty Berlínského mezinárodního filmového festivalu v roce 1958, obdržel cenu AFI za celoživotní úspěchy (1982) a v roce 1986 obdržel od Národní umělecké nadace ve Washingtonu Americké národní umělecké vyznamenání. Časopisem „Entertainment Weekly“ byl zvolen devátým největším režisérem všech dob. Čestnou cenu filmové Akademie však nezískal nikdy.

„Moje rada mladým filmařům zní: Nenásledujte trendy. Tvořte je !“

Marek "džanik" Janík