Jarmila Kronbauerová

Jarmila Kronbauerová se narodila 11. srpna 1893 v Praze do rodiny významného advokáta, novináře, spisovatele a divadelního kritika Rudolfa Jaroslava Kronbauera (1864 – 1915). Jejími tetami byly herečka Karla Wellsová (1862 – 1936) a zpěvačka Anna Kettnerová (1869 – 1960).

Není proto divu, že se díky takovému uměleckému prostředí rozhodla věnovat divadelní dráze. Roku 1911 zdárně odmaturovala na pražském gymnáziu. Už během studií se školila herecky u umělkyň ND Otýlie Sklenářové – Malé, Marie Laudové – Hořicové a roku 1912 u Leopoldy Dostalové a Marie Hübnerové a zpěvu u Václava Viktorina.

S hraním začínala v ochotnických souborech Volné divadlo a Divadlo umění. V lednu 1912 hostovala jako „Princezna Pampeliška“ u Vendelína Budila v Divadle J. K. Tyla v Plzni. Nabídku na stálé angažmá ale odmítla a do konce roku hostovala na jiných oblastních scénách v Čechách.

Pohostinsky na konci roku 1912 vystoupila v činohře Národního divadla v Praze, jejíž řádnou členkou se vzápětí stala až do odchodu na odpočinek (prosinec 1913 – 1960), vyjma let 1942 – 1945, kdy musela z Národního divadla odejít kvůli židovskému původu svého manžela. Jako zpěvačka šansonů se uplatnila i na scéně kabaretu Červená sedma (1919 – 1920) a jako pantomimička roku 1922 v ND a v berlínské Státní opeře (1923).

Jarmila Kronbauerová zpočátku hrála „kalhotové“ chlapecké role a milovnické úlohy různých zhýčkaných dcerušek. Její vyšší postava, ostře řezaný profil tváře a uhlazené vystupování, salónní komika a jemný vtip ji následně zavedl do elegantních úloh v salónních francouzských bulvárních konverzačních hrách (kde měla nejčastěji za partnera Ottu Rubíka), kde rovněž využila svoji ironii, grotesknost, dikci, přesně rozvrženou výstavbu role s promyšlenou gradací.

Až od konce 20. let mohla dokázat své dramatické herectví. Po roce 1948 se nemohl její typ a herectví metody „prožívání“ uplatnit. Využívána byla též její schopnost rychlého přebírání rolí za onemocnělé herečky. Spolupracovala s režiséry Jaroslavem Kvapilem, K. H. Hilarem a Jiřím Frejkou („Pygmalión“, „Ideální manžel“, „Revizor“, „Hamlet“, „Námluvy Pelopovy“, „Smír Tantalův“, „Smrt Hippodamie“, „Král Oidipus“, „Morálka paní Dulské“ či „Šest postav hledá autora“).

Jarmila Kronbauerová byla ryze divadelní herečkou. Filmové umění ji využilo pouze v osmi snímcích v časovém rozpětí padesáti pěti let. Poprvé si zahrála v první filmové společnosti ASUM kolegyně Anny Sedláčkové milenku Lolottu v dramatu KONEC MILOVÁNÍ (1913) Otakara Štáfla a Maxe Urbana.

Po epizodce v historickém Innemannově dramatu JOSEF KAJETÁN TYL (1925) se předvedla v titulní úloze Řiny Sezimové v Kolárově ŘÍNĚ (1926), která byla natočena podle stejnojmenného románu jejího otce. Spolupráci s němou érou ukončila až na samém konci v roce 1929 postavou paní Alice v melodramatu ZNÁŠ ONEN MALÝ DOMEK U JEZERA? režisérů Maxe W. Kimmicha a Viktora Brumlíka.

Ve 30. letech na ni zbyla pouze úloha pěvkyně Irmy Lukavské v Innemannově podřadném melodramatu SEXTÁNKA (1936) s Hanou Vítovu v titulní úloze. Přesně o deset později ji už ve znárodněném filmu uvedl režisér Václav Krška jako madame de Valveur v životopisném dramatu HOUSLE A SEN (1946).

Až v 60. letech měla možnost se s filmovými diváky rozloučit důstojně. S chutí si zahrála majitelku vzácného koberce Eleonoru Zanelliovou v povídkovém filmu Jiřího Krejčíka ČINTAMANI & PODVODNÍK (1964) a hraběnku Despraunovou v Krškových JARNÍCH VODÁCH (1968). Zanedlouho po premiéře Jarmila Kronbauerová zemřela. I přes malý počet filmů máme možnost shlédnout její herectví ve všech životních obdobích.

Její kultura řeči se skvěle uplatnila také v rozhlase („Pavilón humoru“, „Námluvy Pelopovy“, „Evžen Oněgin“ nebo „Smrt Hippodamie“). Skutečně výjimečně zavítala také do televizních studií (stará paní v televizní inscenaci Evy Sadkové JEJICH DEN z roku 1962). Jako pedagožka působila v letech 1946 až 1949 na pražské Státní konzervatoři.

Díky svým výkonům ve francouzských inscenacích se stala dopisující členkou Francouzského literárního a uměleckého institutu (1935), členkou španělské Akademie pro vědu a umění (1935) a Důstojníkem francouzské akademie (1936). Od československé vlády získala pouze titul Zasloužilé umělkyně (1953). Až po smrti byly vydány její memoáry „Hodiny pod Harlekýnem“ (1973). Mnohostranná herečka Jarmila Kronbauerová, jež později byla provdána jako Poláková, zemřela 6. listopadu 1968 v Praze ve věku pětasedmdesáti let.

Jaroslav "krib" Lopour