Joseph Losey

Joseph Losey, vl. jménem Walton III, byl americký divadelní a filmový režisér, producent a scenárista. Narodil se ve Wisconsinu, spolu s Nicholasem Rayem byli spolužáky na střední škole v La Crosse Central High School. Navštěvoval Dartmouth College a Harvard, začínal jako student medicíny a končil divadlem. Studoval také v Německu u Bertolta Brechta a poté se vrátil do Spojených států.

Losey se stal významnou osobností divadla v New Yorku, nejprve režíroval kontroverzní neúspěch Little Old Boy v roce 1933. Odmítl režírovat inscenovanou verzi „Dodsworth“ od Sinclaira Lewise, což vedlo Lewise k tomu, aby mu nabídl své první dílo napsané pro jeviště, „Jayhawkere“. Losey režíroval show, která měla krátký běh. Bosley Crowther v The New York Times poznamenal, že „hra, která je stále rozvláčnější, představuje inscenační problémy, které Losey ne vždy vyřeší. Je těžké říci, kdo je zodpovědný za temné části příběhu.“

V roce 1935 na několik měsíců navštívil Sovětský svaz, aby studoval ruskou scénu. V Moskvě se zúčastnil semináře o filmu, kde učil Sergej Eisenstein. Setkal se také s Bertoltem Brechtem a skladatelem Hannsem Eislerem, kteří v té době byli na návštěvě v Moskvě. V roce 1936 režíroval „Triple-A Plowed Under“ na Broadwayi, inscenaci z Works Progress Administration ve federálním divadelním projektu. Poté režíroval „Living Newspaper“ v Injection Granted. V roce 1938 začínal jako autor krátkých vzdělávacích dokumentů pro Rockefellerovu nadaci.

Dlouhodobý zájem HUAC o Loseyho byl založen na rozsáhlých – a chybami propletených – souborech FBI. Během třicátých a čtyřicátých let měl rozsáhlé kontakty s lidmi na politické levici, včetně radikálů a komunistů, nebo lidí, kteří se jimi následně stali. Spolupracoval s Brechtem a měl dlouhodobý vztah s Hannsem Eislerem, oba byli v zájmu HUAC. Losey napsal Imigrační službě na podporu víza pro Eislera, který měl mnoho radikálních asociací. Spolupracovali na „politickém kabaretu“ v letech 1937 až 1939 a Losey vyzval Eislera, aby složil hudbu pro krátký s film v roce 1939, Pete Roleum and His Cousins.

V letech 1946 až 1947 pracoval Losey s Bertoltem Brechtem, který žil v exilu v Los Angeles, a Charlesem Laughtonem na přípravách inscenace Brechtovy hry „Galileo“, kterou spolu s Brechtem nakonec režíroval s Laughtonem ve filmu v hlavní roli a s hudbou Eislera. Hra měla premiéru 30. července 1947 v divadle Coronet v Beverly Hills. 30. října 1947 doprovázel Losey Brechta do Washingtonu DC, aby Brecht předstoupil před Výbor pro neamerické aktivity domu (HUAC). Brecht následující den opustil USA. Losey pokračoval k představení „Galileo“, opět s Laughtonem v hlavní roli, v New Yorku, kde byla zahájena 7. prosince 1947, v Maxine Elliott Theatre. O více než 25 let později Losey v anglickém exilu režíroval filmovou verzi Brechtovy hry Galileo (1975).

Prvním celovečerním filmem Loseyho byla politická alegorie s názvem Chlapec se zelenými vlasy (1947), v níž hrál mladý Dean Stockwell jako Peter, válečný sirotek, který je posmíván poté, co se jednoho rána probudí se záhadně zelenými vlasy.

Seymour Nebenzal, producent klasiky M (1931) Fritze Langa, najal Loseyho, aby režíroval remake v Los Angeles. V nové verzi vydané v roce 1951 bylo jméno vraha změněno z Hans Beckert na Martin W. Harrow. Nebenzalův syn Harold byl přidruženým producentem této verze.

První manželka Loseyho Elizabeth Hawes pracovala s řadou komunistů a antikomunistických liberálů v radikálním deníku PM. Po jejich rozvodu v roce 1944 psala o práci a organizaci odborů těsně po druhé světové válce, kde „jeden dával přednost komunistům před Red Baiters“. V určitém okamžiku, pravděpodobně počátkem 40. let 20. století, FBI udržovala dokumentaci jak na Loseyho, tak na Hawes. Zahrnovala i obvinění, že od roku 1945 byl stalinistickým agentem.

V roce 1946 vstoupil Losey do komunistické strany. Později vysvětlil francouzskému tazateli: „Cítil jsem, že jsem v Hollywoodu k ničemu, že jsem byl odříznut od newyorské činnosti a cítil jsem, že moje existence je neoprávněná. Byl to druh viny z Hollywoodu, který mě vedl k tomuto druhu závazku. A myslím si, že práce, kterou jsem dělal na mnohem svobodnějším, osobnějším a nezávislejším základě pro politickou levici v New Yorku před odchodem do Hollywoodu, byla společensky mnohem cennější.“

Losey měl dlouhodobou smlouvu s Dore Scharyovou v RKO, když v roce 1948 koupil společnost Howard Hughes a začal ji očisťovat od levičáků. Losey později vysvětlil, jak Hughes testoval zaměstnance, aby zjistili, zda mají komunistické sympatie: „Byl mi nabídnut film s názvem ‚Oženil jsem se s komunistou‘, který jsem kategoricky odmítl. Později jsem se dozvěděl, že to byl prubířský kámen pro stanovení toho, kdo je rudý.“

Hughes odpověděl přidržením Loseyho k jeho smlouvě, aniž by mu přidělil jakoukoli práci. V polovině roku 1949 Schary přesvědčil Hughese, aby propustil Loseyho, který brzy začal pracovat jako nezávislý na „The Lawless“ pro Paramount Pictures. Brzy pracoval na kontraktu se třemi snímky se Stanley Kramerem. Poté jeho jméno zmínili dva svědci před HUAC na jaře roku 1951. Loseyův právník navrhl, aby byla tajně sjednána dohoda s výborem pro svědectví. Místo toho Losey opustil editaci „The Big Night“ a o několik dní odešel se svou manželkou Louise do Evropy, zatímco HUAC trvalo několik týdnů, než se mu neúspěšně pokusil doručit předvolání.

Po více než roce práce na filmu Stranger on the Prowl v Itálii se Losey vrátil do USA 12. října 1952. Zjistil, že je nezaměstnatelný, ocitl se na černé listině. Byl ve Spojených státech asi měsíc a žádná práce v divadle, žádná práce v rádiu, žádná práce ve vzdělávání nebo reklamě a žádná ve filmech, v ničem. Takže když zjistil, že neexistuje žádný možný způsob, jak se v této zemi uživit, odešel. Krátce se vrátil do Říma, ale nakonec se usadil v Londýně 4. ledna 1953.

V Británii pracoval jako režisér žánrových filmů. Jeho první britský film The Sleeping Tiger (1954), kriminální thriller noir, byl pod pseudonymem Victor Hanbury, protože hvězdy filmu, Alexis Smith a Alexander Knox, se obávali, že by byli Hollywoodem dáni načernou listinu, pokud by se ukázalo, že s ním spolupracovali. Film The Intimate Stranger (1956) také nesl pseudonym. Jeho filmy pokrývaly širokou škálu od melodramatu Cikánka a gentleman (1958) až po gangsterský film Zločinec (1960).

Losey měl původně také režírovat produkci k X The Unknown (1956), ale po několika dnech práce hvězda Dean Jagger odmítla spolupracovat s domnělým komunistickým sympatizantem a Losey byl z projektu vyhozen. Alternativní verze je, že Losey byl nahrazen kvůli nemoci. Losey byl později najat Hammer Films, aby režíroval The Damned, britský sci-fi film z roku 1963 podle románu H.L Lawrence.

V 60. letech začal Losey spolupracovat s dramatikem Haroldem Pinterem. Ze spolupráce se stalo dlouholeté přátelství a zahájilo úspěšnou scenáristickou kariéru Pintera. Losey režíroval tři přetrvávající klasiky založené na Pinterových scénářích: Sluha (1963), Nehoda (1967) a Posel (1971). Sluha vyhrál tři filmové ceny Britské akademie. Nehoda získala cenu Grand Prix Spécial du Jury na filmovém festivalu v Cannes 1967. Posel vyhrál Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes 1971.

V roce 1966 Losey režíroval Modesty Blaise, komediální špionážní film vyrobený ve Velké Británii a celosvětově uvedený v roce 1966. Někdy je považován za parodii na Jamese Bonda a byl založen volně na populárním komiksu „Modesty Blaise“ od Petera O'Donnella.

Losey také pracoval s Pinterem na scénáři (1972), adaptaci filmu A la recherche du temps perdu od Marcela Prousta. Losey však zemřel dříve, než bylo možné shromáždit financování projektu. Losey ve filmu Pan Klein (1976) zkoumal den v okupované Francii, kdy byli Židé v Paříži a okolí zatčeni za deportaci. Řekl, že natolik zcela odmítl naturalismus ve filmu, že v tomto případě rozdělil svůj plán natáčení do tří „vizuálních kategorií“: nereálnost, realita a abstrakt. V roce 1979 natočil Losey Mozartovu operu „Don Giovanni“, natočenou ve Villa La Rotonda a italském regionu Veneto; tento film byl v roce 1980 nominován na několik cen César, včetně ceny za nejlepší režii.

Dartmouth College, jeho alma mater, udělila Loseymu čestný titul v roce 1973. V roce 1983 udělala totéž University of Wisconsin – Madison.

Losey se třikrát oženil a dvakrát se rozvedl. Oženil se s Elizabeth Hawes 24. července 1937. V roce 1938 se jim narodil syn Gavrik Losey, ale v listopadu 1944 se rozvedli. Gavrik pomáhal s produkcí některých otcových filmů. Gavrikovi dva synové jsou režiséři Marek Losey a Luke Losey . Od roku 1956 do roku 1963 byl Losey ženatý s britskou herečku Dorothy Bromiley. 16. července 1957 se jim narodil syn Joshua Losey, který se stal hercem. Losey se poté oženil s Patricií Mohan, která pokračovala v úpravách libret opery Lorenza Da Ponte pro Loseyho „Don Giovanni“ a hru „Nell Dunn“ pro Steaming.

Losey zemřel ve svém domě v Londýně 22. června 1984 po krátké nemoci, čtyři týdny po dokončení svého posledního filmu.

Zetwenka