Cesty

5/10 (13.12.2021)

Scénář k tomuto nádhernému dvojhodinovému cestopisu dělali Carlos D'Oliveira a Maria Velho da Costa. (04.06.2011)

Monteiro málo stříhal. Od začátku tu je patrné, že přetahuje stopáž záběrů. Aby se dorovnal čemu... Posouvá to pak výjevy k tomu druhu filmu, který bez pohnutí kamery sleduje s mořem poetického alegorického textu jediný statický, krásně formátovaný obraz. Nedá se to ani přirovnat k Sayat nova, protože tam se opravdu něco děje. Monteiro to samozřejmě má z Warhola, takže koncept, performance a všechny tyhle věci… Když je pak je nucený nasnímat pohádku, je to najednou v pořádku, je to sice pomalé jako Javor a Juliana od Uhera (anebo jako Persival Galský od Rohmera), ale hýbe se to. Ale i tam se často prostě jen chodí a chodí anebo jezdí a jezdí sem tam přes obraz (– takže mi tanul i Tarr, jenže v Satanském tangu byly kuwa zářezy významu…). Monteirův vkus je nejen levantský, ale lehce maurský – ostatně, stačí se na něj podívat, na kozla… A totéž s ženskou nahotou: krev se v něm vařila až do posledního dechu. Hudba je dobře vybraná, často lidovky, balady, středověk… (18.05.2024)

Jak říká Andreas, od kterého jsem film získal: Zase začervenal jeden film. A jako člověk žijící z rituálů a pro rituály ani nemohu jinak. Vrcholem rituálu je pro mě píseň, a zde jsem si jich užil opravdu dost, a leccos z nich i pochopil, více než ze slovy oděných meditací (litanie) či kostýmů, přestože oděv považuji (věkem) k velmi důležitým rituálním nástrojům. Cesta písní je ovšem nejpřímnější. Film je ritualizován nejen děděnými rituály (uctění ohně), ze kterých občas i mrazilo, nýbrž i novodobými (např. cigareta a bičík). Samozřejmě jsem mnohému nerozuměl, ale rituály mozek, či jiné zprostředkované chápání, nepotřebují... Carry me, caravan, take me away / Take me to Portugal, take me to Spain (Jim Morrison) (22.10.2023)