Na Větrné hůrce

Verze s Ralphem Fiennesem na mě sice zapůsobila o trochu víc a byla také věrnější adaptací, ale tahle Větrná hůrka byla taky moc hezká. Líbila se mi hlavně skvělá atmosféra, která byla místy hodně temná a výkon Laurence Oliviera v hlavní roli. První polovina filmu mi přišla dějově trochu míň výrazná, ale druhá polovina to bohatě vynahrazuje. (18.09.2010)

(1001) Líbil se mi ten všudypřítomný vítr. Jinak ve věčném souboji různých adaptací, kdo bude (nej)větší bestií tohoto tragického příběhu, se tady tvůrci rozhodli pro Cathy, která byla opravdu nesnesitelná a povrchní a panovačná, jak to jenom šlo. Při dnešním pokusu o objektivní pohled (tedy například odhlédnutí od toho, že herci jsou skoro vždy pohlední a v minulosti to platilo stoprocentně) je nepochopitelné, proč vznešenému a hrdě napřímenému Laurenci Olivierovi všichni nadávají do špinavých nečestných bytostí. Dnes by se tomu nejspíš řeklo špatná castingová volba. Protože jsem nedávno viděla aktualizovanou adaptaci, kde byl dům a prostředí a život předveden v rámci možností co nejvíce realisticky, tak se musím trochu pobaveně usmívat nad tou idealizovanou představou života na bohem opuštěném vřesovišti - ale to je chyba(?) velké spousty dobových filmů. V tom prostu, který dostala, na mě ohromně zapůsobila Geraldine Fitzgerald, jednak proto, že Isabella byla vždycky moje nejoblíbenější postava, a potom také proto, že její výkon dle mého nejvíc ze všech herců naplňuje obsah slova nadčasový. Jinak mě nejvíce vzrušuje představa, že by celé tělo tohoto filmu představovalo pouze expozici vrcholící tím, že zhrzený milenec nad její smrtelnou postelí zakáže duši své lásky v pokoji odejít, a můj ideální snový film by obsahoval desítky let stárnutí na vřesovišti s duchem a nikdy pořádně nezavřenou bránou do zásvětí v pláních za domem. (19.08.2015)

Zběsilost v srdci à la 19. století (takže hlavním hybatelem temných vášní musí být nevyzpytatelný Cikán) přežvýkaná Hollywoodem 30. let (takže nevyzpytatelného Cikána musí hrát mladý Olivier) – a i když je to tak archaické, krotké a smrdí z toho divadelní šminka, snaha vyjádřit/vypořádat se s (co/čím? – řekněme svár rozumu a vášně, prázdnota duše, věci na půl cestě mezi červenou knihovnou a Dostojevským, které si po většinu dějin málokdo mohl existenčně dovolit v sobě rozpatlávat, a přece o nich Brontëová píše tak, že to dává smysl čtenářce Dostojevského i čtenáři červené knihovny) je tak opravdová, že nakonec přece jen zaúčinkuje i ve století 21., až se jeden přistihne při docela upřímném (introspektivním) zadumání nad tím, jak velké ego / jak moc prázdnou duši musí člověk mít, aby roky přivolával zpátky věci, které ten druhý přestal cítit, i za cenu utopení celé své přítomnosti a celého svého okolí ve vlastní sebelítosti a žluči. (28.10.2019)

Klasické hollywoodské melodrama z dob dávno minulých. Spolupráce všestranného Wylera s herecky vždy dokonalým Olivierem vyšla na jedničku, stejně jako zachycení magicky nádherného místa vřesovišť, kde jako by se čas zastavil a trpělivě vyčkával, až v něm dvě osudem spojené duše naleznou to, po čem celý život toužily. 9/10 (21.01.2010)

Väčšinou všade čítame, že film je síce dobrý, ale knihe sa nedokáže vyrovnať. Že sme si to v hlave predstavovali inak. Ja som sa pred časom snažil prečítať román Wuthering heights. Musel som ho v polovici odložiť, pretože som mal značný zmätok v postavách, ktoré mi boli navyše velmi nesympatické, až odporné. Romantiku som v ňom nenašiel. Wylerov film ich berie trochu zidealizovane, čo iba kvitujem, pretože sa snimi dokáže divák viac stotožniť. Kvalitná adaptátorská práca, keď film funguje lepšie, ako kniha. Asi budem v menšine, ale za svojim názorom si stojím. (27.07.2012)