Dětská hodinka

Wyler natočil snímku, ktorú v danom období musela konvenčná spoločnosť prijať veľmi rozporuplne. Na jednej strane sa však do tejto provokačnej témy pustil s takou opatrnosťou, až si podľa môjho názoru veľmi dobre uvedomoval konfrontáciu najrôznejších názorov a postojov. Je možné milovať osobu rovnakého pohlavia? V 21.storočí sa nad dôležitosťou tejto otázky nikto nepozastavuje, no ako to bolo v dobách konzervatívnych moralistov? Wyler dokonale vystihol, ako dokáže jedna zvrátená lož protivného decka prevrátiť dvom učiteľkám život naruby, vtesnať ich do škály pretrvávajúcich predsudkov, ohovárania a odsudzovania a nakoniec zapríčiniť stratu súdnosti jednej z nich. Dokonalý film, ktorý si úplne vystačil s kvalitným scenárom, hudbou a hercami (James Garner!!! a Audrey Hepburn). Prekrásna dráma s prekrásnou myšlienkou. (19.08.2009)

Vyrovnaně a se vztyčenou hlavou…tomu říkám tečka. Při první projekci mě dostaly především herecké výkony. S výjimkou hlavního mužského představitele, jehož herectví v tomto snímku bych si troufl ohodnotit jako „jen“ nadprůměrné, mě všechny 3 přítomné generace ženských představitelek dokázaly ohromit, tedy od té nejstarší (Bainter, Hopkins) přes střední (Hepburn, MacLaine) až po nejmladší (Balkin), přičemž z hlavy nedostanu (pochopitelně krom skvělé Audrey a její Karen) hlavně postavu Mary, která myslím může směle konkurovat těm největším spratkům stříbrného plátna vůbec (už dlouho jsem ve filmu někoho tak moc nenáviděl). Napodruhé mě však krom herců strhla podstatně víc atmosféra a nejedna z emocionálních bomb, kterých přicházelo směrem k závěru stále víc. Kombinace hněvu, opovržení (vůči okolí), beznaděje a lítosti mě dokonale vtáhla a ke konci, no proč to vlastně nepřiznat, jsem měl opravdu na krajíčku. A ten pohled z okna…tolik říkající. Zvyšuju hodnocení na slabších 5*, Wyler mě zas jednou naplno dostal. (22.01.2010)

Wylerův film se opírá pouze o skvělou divadelní předlohu a o povedené výkony dvou sympatických hereček (někdy však i do jejich výkonů proniknou stopy patosu). Jinak režisér definitivně stylisticky ustrnul ve čtyřicátých letech - je statický, filmovou řečí nijak k rozvoji dramatu nepřispívá a když, tak notně zaprášenými konvencemi. Navíc vedlejší maloměstské postavy skutečně jako by svým herectvým ustrnuly na počátku zvukové éry. Jedině snad dlouhou a působivou jízdou v závěrečném nádechu před katastrofou přesáhne sám sebe. Film je rozhodně silný a zdrcující, po tematické stránce zajímavý, ale sám Wyler tentokrát přispěl příliš malou měrou a je třeba i toto objektivně zohlednit. (09.10.2011)

Drama Williama Wylera DĚTSKÁ HODINKA (1962) patří k filmům, u nichž se mi doslova kroutí střeva. Je to příklad filmu, ve kterém šlo všechno špatně: adaptace divadelní předlohy (emoce se důkladně „vykecávají“), tématická skandálnost (lesbická láska), společenská závažnost (puritánské novoanglické maloměsto), Audrey Hepburnová ve fázi kariéry, v níž se z roztomilých žabců přehrávala do asketických, až masochistických rolí (viz PŘÍBĚH JEPTIŠKY), Shirley MacLaineová ve fázi kariéry, v níž měla potřebu dokázat své dramatické herectví, a William Wyler, který se jindy k postavám kamerou a citem sotva přiblížil, teď natáčí příběh důsledků jedné zlovolné lži, jako kdyby točil KLADIVO NA ČARODĚJNICE (velké detaily skrz na skrz Zlé holčičky), sám pohlcený drtivým vírem hysterických emocí z inscenované nespravedlnosti. Nízké emoce a blbost se ve filmu šíří jako virus a sedají i na diváka: Film důsledky oné lži tak zveličuje, staví na nadsazeném základě [holčička jako čiré Zlo, omezenost maloměsta, která jí dává živnou půdu, lží stižené hrdinky, jejichž silné osobnosti degenerují do záchvatů stihomamu a sebemrskačství, až stigmatizují samy sebe, tj. stávají se „vinnými“], že v závěru jednak ospravedlňují způsob, kterým obě hrdinky komunitu opouštějí (bez odpuštění, bez rozloučení), a jednak do tohoto víru povýšených, jakoby spravedlivých emocí zatahují i diváka. Znáte ten „očistný“ pocit po té, co se viníkům fikční nespravedlnosti (svini holčičce, krávě její bábě, tupému maloměstu) v závěru po zásluze dostane retribuce v podobě porážky a opovržení, které si musejí vyžrat! Nemůžu si pomoct, tohle jsou – obzvláště na tehdy téměř šedesátiletého Wylera – nezralé emoce na mentální úrovni holčičího spratka, který to celé způsobil. Morbidní film. (20.01.2008)

MENŠÍ SPOILERY. Drama sice mírně teatrálně stylizované, ale když jsem si přečetl, že jde původně o divadelní hru už jsem se tomu nedivil. A komorní prostředí náhodou takovému příběhu sedlo. I občasná mírně přehnaná vyhrocenost a patos se dá bez problémů odpustit díky především zajímavému příběhu. Nejde jen o odvažné vytáhnutí tématu lesbického tématu už na počátku 60.let. Naopak si osobně myslím, že dneska by lesbická láska na školním pracovišti nevyvolala zdaleka takový skandál. Ale motiv toho, kolik lidí může jedné zlé domnělé lži a pomluvám uvěřit a kam to může jeich oběti dovést je stále velmi aktuální a zajímavý. OK, jak moc musí být člověk asociál aby se někdy podobných klepů neúčastnil? Takže toto je téma je věčné.  Tentokrát na víc   jde  o netypicky  dětskou lež. A i když by se to původně nemuselo tak zdát, tento motiv není zpracován vůbec prvoplánově. Následující dění mě nejen spolehlivě připoutalo k obrazovce a pohltilo dobrým příběhem, několikrát překvapilo svým vývojem, ale (hlavně s odstupem) směrem k příběhu přineslo i několik zajímavých nejednoznačných otázek s přesahem. Co je láska, co jen žárlivost a co je vlastně lež? Nejen toto dává znat, že toto drama i přes černobílou stránku a některá naivnější místa přece jen ještě nezestárlo,  může být stále působivé a je pěkně antipomlouvačné.  Křehké herectví Audrey Hepburn se pro tento film stalo taky zcela vhodným, Shirley McKlaine byla Audrey velmi dobrou partnekou, která sehrála asi ještě složitější úlohu. A pak ještě jedna moc, moc, zlobivá holčička Mary, která to všechno způsobila a jejíchž dětská představitelka byla taky nečekaně naprosto úžasná a echm, echm,echm geniálně odpudivá, brrr. (12.03.2021)