Mission: Impossible II

Na M:I 2 je velice smutné to, že není ani obstojným dílem M:I série, ale ani příliš dobrým (čistokrevným) akčním filmem. Chybí pořádné špionážní hrátky, napětí, alespoň špetka inteligence, překvapivé dějové zvraty (viz jednička a trojka) a akce je zoufale málo (i když uznávám, že finální dvacetiminutovka je velmi efektně natočená over-the-top jízda). Celé to sráží snaha, aby snad každá vteřina filmu byla co nejvíc cool a sexy, což se často míjí účinkem a navíc se to k dané sérii příliš nehodí. Romantická linie (btw ústřední zápletka určitě ne náhodou silně připomíná Hitchcockova Pověstného muže) je pojata velmi povrchně a sladkobolně (Thandie Newton je sice krásná, ale to samo o sobě k dosažení hlubších emocí nestačí) a vrcholem trapnosti je pro mě nudně šablonovitý záporák v podání přehrávajícího Dougraye Scotta, jehož šíleně nepřesvědčivé drsňáctví je chvílemi skoro k pláči. Tohle se Wooovi s Cruisem zkrátka moc nepovedlo. A je to velká škoda, protože potenciál tu bezesporu byl... 60 % (21.02.2004)

Když produkce sváže režisérovi ruce věkovým omezením návštěvníků kin, díky čemuž se dílo mistra skrouhne o bratru dvacet minut, není se co divit, že to jaksi není ono. Ale vzato kolem a kolem - máme kvalitní herce (víceméně:)), super efektní bojové scény (podobné ujetosti byly už v M:I, pamatujete si na Eurotunel, že?), nádhernou hudbu a holubice...rozhodně bych M:I-2 nepohrdal. 70%, ale jiných než u jedničky;) (11.05.2003)

Co jsme před dvanácti lety nemohli plně posoudit, se ukazuje teď – M:I 2 je film, který stojí svým filmařským stylem mimo západní filmařské tradice, okázale se vysmívá estetickým normám a představuje totálně solitérní úkaz tvůrčí svobody, který není díky hongkongskému režisérovi se značnou tvůrčí svobodou svázaná americkým uvažováním, případně strachem z přepálenosti či přílišného patosu. __ M:I-2 využívá obrovské kvantum možností filmového média: zrychlené a zpomalené části záběrů, opakování stejné akce několikrát za sebou, rychlé střídání širokoúhlých objektivů a teleobjektivů, dlouhé záběry i rychlé montáže, barevné vzorce sladěné v pohybu či sestříhané na hudební doprovod tanga, fetišizace tváří a těl (a to zdaleka neplatí jen pro úvodní scénu Toma Cruise na skalách), případně strojů a zbraní atd. __ Jistě, do série příliš nezapadá, vyprávění nepatří mezi nejkomplikovanější (ačkoli lze ocenit práci s deadliny) a k vývoji špionážního žánru nijak zvlášť nepřispěl. Pro estetické dějiny filmu je ale ve své nezřízené vzpouře vůči tradici neviditelného stylu v hollywoodské kinematografii velmi důležitý. Z tohoto hlediska má smysl ho nepřeskakovat, nezatracovat a naopak si všímat, čím vším ozvláštňuje zkušenost s filmovým uměním – i když se vám budou občas nad tím estétstvím kroutit prsty u nohou. (28.06.2012)

Jakožto do včerejšího večera impósiblem nepolíbený panic musím konstatovat, že jestli by tohle byl můj začátek milostného života, pak raději skončím na operačním stole, kde bych si nechal polívkovou lžící upravit intimní partie tak, abych nebyl schopen jediného čísla s kýmkoliv. Film je skutečně důkazem toho, že nic není nemožné a toyota za to rozhodně zodpovědnost nenese. Nicméně, nemůžu tento snímek nedoporučit, například svým nepřátelům, infatilním imbecilům a dalším individuím jistě taková taškařice prospěje a při ztotožnění s Tomášem se o ně pokusí možná i slabá erekce, respektive to vyřeší nová vrstva horní, vlhkost se vsákne raz dva do ní. Tragikomická koláž a přehlídka všemožných debilit, které jsou už po dvaceti minutách nezapamatovatelné a dá se na ně snad koukat jen s partou zfetovanejch negrů s letlampou a kleštěma, sorry, za to vykrádání, ale pár kámošů s brkem v tlamě (kteří mě původně napadli) by byli slabým čajíkem pro scientologického pana domácího a jeho impósibl záležitost. (10.04.2012)