Popoludňajšia láska

„Přišla jsem dřív, abych vám řekla, že později nepřijdu“. Wilderova odpověď na Wylerovy Prázdniny v Římě. Více konverzační, více sentimentální, ale se stejně kouzelnou Audrey Hepburnouvou v hlavní ženské roli. Jejím mužským partnerem byl výrazně starší Gary Copper, muž ze západu, který uměl být v pravé poledne na tom pravém místě a kterému komediálněji laděná role rovněž prospívá. Úvodní monolog, typický snad pro všechny Wilderovy filmy, nás blíže seznamuje s prostředím, do kterého bude následující romantický příběh situovaný. Není to Řím, nýbrž – snad ještě romantičtější – Paříž, kde se dokonce i existencialisté milují. Pařížské exteriéry však reprezentuje všehovšudy ta Eiffelovka v pozadí, jinak dostávají prostor jenom americké interiéry a lehkou rukou psané dialogy. Wilder opět řeší svá oblíbené témata, to znamená manželství, nevěru, lásku, které není přáno… co je však sympatické, náruživost nekritizuje, pouze si ji vybírá jako ideální výchozí bod pro mnoho komických situací. Zde jde ale stejně více o vztah dvou lidí a o výkony dvou vynikajících herců, než o smršť vtipů. V několika scénách, nejlépe v té „pijácké“, pak byla výborně využita čardášová muzika, obstarávána skupinkou domnělých cikánů. 80% (14.08.2007)

"To je to město. Paříž, Francie. Je prostě jako ostatní města, Londýn, New York, Tokyo... až na dvě věci. V Paříži lidé lépe jí... a v Paříži se lidé milují, dobře, třeba ne více ale určitě více častěji. A to kdykoli a kdekoli. Na levé lavičce, na pravé lavičce a mezi nima. Dělají to za dne a v noci...". Tak tento fim ma dostal už na začiatku. Očakávala so od neho veľa a to očakávané sa mi aj patrične ukázalo :) Skvelá Audrey Hepburn, starý ale za to šarmantný Gary Cooper tvorili skvelý "pár". K tomu tá hudba, kontrastná čierna a biela, Paríž, cigáni, cello, Ritz,... Hlavou mi ešte stále pobehuje melódia Fascination a na tvári stále ostáva milo uspokojujúci úsmev, ktorý vo mne toto všetko vyvolalo. (22.08.2010)

Ač se to zdá neuvěřitelné, i Billy Wilder sem tam zaváhal a vkročil do vod průměru. Přitom úvodní a závěrečné minuty nejsou vůbec špatné, ale co se děje mezi tím, je pouze násilně budovaná love story, která nemá s romantikou téměř nic společného (nepočítám-li tu uměle vytvářenou). Stačí si položit prostou otázku: Komu může záležet na vztahu mezi přestárlým a nesympatický playboyem (bez rozmyslu obsazený Cooper) a tuze naivní studentkou (standartně roztomilá Audrey)? Odpověď je prostá: Nikomu. Proto nefunguje základní linie filmu, motivace postav se musely vzpírat už na papíře (hlavně láska Hepburnové je naprosto nepochopitelná), což má za následek nulovou chemii mezi oběma protagonisty. Wilderova režie není zlá, ale i on překvapivě nezvládá práci s rytmem a prostřední část zbytečně natahuje. Velkým plusem je postava hrdinčina otce, která přináší do děje oživení. K dobru lze přičíst i pár vtipů, jejichž počet je tentokrát nižší, než jsme u mistra zvyklí, ale určitě stojí za to (u cikánské pitky jsem neměl daleko k výbuchu smíchu). Nezbývá mi nic jiného, než si postesknout nad smůlou, která Audrey v její kariéře provázela. V mnoha svých filmech by si jistě zasloužila propracovanější scénáře a jejímu šarmu odpovídající mužské protějšky. Pokud mermomocí toužíte vidět spolupráci Wilder - Hepburnová, zkuste raději "Sabrinu", tam je sice láska také slepá, ale není hloupá. 6/10 (30.11.2009)

Jakoby Wilder při natáčení tohoto filmu trpěl maniodepresivní psychózou. V manické fázi natočil frivolní začátek a sladce dojímavý konec, ale pak se propadl do deprese a v ní nasnímal sáhodlouhou zbývající část filmu, která je utahaná a nudí. Špatné je i vedení herců, kdy Cooper je v jednu chvíli na smrt žárlivý, v druhé se směje jako blázen a pak se zase vrací do šarže obstarožního seladona. Ano, na tuhle roli už je starý. Audrey je sice nádherná, ale té vílovitě podané zamilovanosti bylo taky příliš. ___ Wilder jakoby vizionářsky předjímal z manifestu Dogma zásadu, že když zazní ve filmu hudba, musí být reálně zdůvodněná. Proto ta cikánská kapela, která otravně šmidlá snad v polovině všech scén. Je to zklamání. /2. 12. 12./ (02.12.2012)

Pozerať sa dve hodiny na krehkú Audrey je zážitkom samým o sebe, netreba k nemu ani nadpriemerný príbeh. Aj ten priemerný je však vyrozprávaný nadpriemerne, čo pri mene režiséra neprekvapí, je to jeho štandartom. Film poteší v maličkostiach možno viac ako v celku, lenže ten ukončuje záver, ktorý zbavuje pojem happyend akejkoľvek pachuti. Jedna z klasík, pri ktorej som si spomenul na jej prvé vzhliadnutie začiatkom 90. rokov. (02.10.2014)