Kanzo sensei
Dr. Akagi
Dr. Akagi
Dr. Akagi
Obsahy(1)
Společnost v době války trpí nemocí, proti které pomůže jen prostý rozum. Japonské nadsazené drama mistrovského režiséra Šóheie Imamury. Šóhei Imamura, jeden z mála režisérů na celém světě, kteří byli dvakrát oceněni prestižní Zlatou palmou z Cannes, patří mezi klíčové osobnosti japonské kinematografie druhé poloviny dvacátého století a bývá řazen mezi přední režiséry tzv. nové vlny šedesátých a sedmdesátých let. Již v raných snímcích jako Prasata a bitevní lodě (1961), Záznam o japonském hmyzu (1963), Rudá vražedná touha (1964) či Pornografové: Úvod do antropologie (1966) se jasně ukázal Imamurův až antropologický zájem o lidské pokolení skrze fascinaci lidovou kulturou a přízemně tělesnou podstatou lidské existence. Prostřednictvím postav z nejnižších vrstev a stylového připodobňování jejich údělu vůči zvířatům obývajícím stejný prostor jako samotní hrdinové Imamura ohledával pudovost a živočišnost lidské společnosti. Od konce šedesátých let režisér přesedlal na dokumentární tvorbu, kde se zabýval dějinami z pohledu obyčejných lidí v kontrastu k velké historii dějepisců a současně poodhaloval tabuizované aspekty válečné mašinérie během druhé světové války i soudobé japonské společnosti. Totožný přístup posléze uplatnil také ve svých nadcházejících hraných filmech jako Pasák (1987), Černý déšť (1989) i Doktor játro (1998). Titulní hrdina posledního jmenovaného filmu, starý doktor zoufale se snažící uchovat zdraví komunity v přímořské vísce během posledních měsíců druhé světové války, je typickým imamurovským hrdinou. Coby přízemní osobnost zapomenutá velkými dějinami svým absurdním a umanutým lopocením dává lepší vhled do podstaty lidí i jejich údělu v době války než nějaký učebnicový geroj. (Česká televize)
(viac)Recenzie (21)
Nepoužívejte v textu více interpunkčních znamének za sebou, nezačínejte odstavec spojkou, tak zní poučky pro začínající literáty. Šmahem jsou však poučky smeteny ze stolu, aby byl text něčím ozvláštněn a zvýrazněn, porušujte tato dvě pravidla. Imamura se chová úplně stejně. Pouští své postavy až k hraně karikatury sebe sama, nechává je dojít k propasti křeče a přepjatosti. S mistrovským citem umně prošpikovává drama jemnými vtípky, aby zvýšil důraz na některé hodnoty, které se snaží divákovi předložit. Ve výsledku se pro mě nejzajímavějším stává rozpolcení hlavního hrdiny, který sám se sebou svádí boj mezi zodpovědností ke svým pacientům a zodpovědností vůči celé společnosti. ()
Nejvýznamějším poválečným japonským režisérem byl bezpochyby Akiro Kurosawa, ale kdybych měl jmenovat v pořadí druhého mezi japonskými filmařskými esy, zvolil bych po kratším váhání nejspíš Šóheie Imamuru, jednoho ze zásadních tvůrců japonské nové vlny, který se mi kdysi zadřel pod kůží svou Baladou o Narajamě. Nová vlna už je dávno passé, ale Imamura se koncem 90. let k jejímu stylu a cílům vrátil, když natočil snímek Doktor Játro. Na tomhle titulu jsou znát všechny hlavní znaky jeho tvorby: zájem o periferii - hlavním hrdinou je venkovský doktor z odlehlé provincie, zaměření na spodinu lidské společnosti - hrdinou je sice učenec vedený příkladně ušlechtilými pohnutkami, obklopuje ho ale prapodivná sešlost drogově závislého kolegy bez ideálů a cílů, poživačného zhýralého kněze se závislostí na alkoholu a prostitutky, kterou se doktor Játro rozhodl polepšit. Imamura se často pohyboval v žánru satiry a i tady funguje jeho film mnohem víc jako tragikomedie či černá komedie, než jako drama, kam ho žánrově zařazuje popisek na ČSFD. Příběh filmu se odehrává v posledních měsících 2. světové války mezi sebevraždou říšského kancléře a svržením atomové bomby na japonské souostroví. Imamura posměšně líčí agónii vojenského řežimu, jeho nekompetentnost, bezohlednost a zkorumpovanost. A ani svého hrdinu, i když se na jeho počínání dívá s vlídným porozuměním, nešetří, když ironicky shazuje jeho patriotismus a víru v tradiční instituce a hodnoty. Imamurův pohled na Japonsko posledních týdnů před kapitulací je originální, jízlivý a zábavný. Celkový dojem: 80 %. ()
Japonská tvorba mi zůstává i nadále vzdálená, Doktor Játro je tak prvním čistě japonským filmem, který jsem v posledních letech viděla. Nemám tedy žádného srovnání. Působivá je atmosféra celého filmu, která se obracím k malým lidičkám na okraji, tím je snímek rozhodně sympatický. Také postava hlavního hrdiny je vykreslana velice barevně. Humor je jadrný i decentní, přrovnání k černé komedii je rozhodně na místě. S velkým gustem se podívám i na další snímky Šóheiho Imamury. ()
"Všeobecný lekár musí mať dobré nohy a vedieť rýchlo behať. Ak mu jedna noha zlyhá, musí bežať len po jednej. Keď už nemôže bežať po nohách, musí chodiť po rukách." Šóhei Imamura je zjavne veľký vlastenec; v opačnom prípade by asi natoľko pronárodne orientovaný, motivačný film plný pátosu s vojnovým rámcovaním na konci 90. rokov nenatočil. Tragikomická postavička doktora Akagiho je divákovým sprievodcom po dobovom Japonsku, ale zohráva aj dôležitú rolu v pátraní ľudu po spoločnom nepriateľovi, proti ktorému by bolo možné obrátiť svoju nenávisť. Ak chcem nepriamo citovať film, hlavná myšlienka spočíva vo fráze "Na nebi nás ohrozujú bomby, na zemi zápal pečene." V dobovom kontexte sa Imamura zameriava aj na rozpor medzi armádou a obyčajným ľudom, ktorý charakterizuje najmä postojom voči armádnym lekárom a bežným všeobecným lekárom, medzi ktorých patrí práve Akagi. Nedôvera k armáde, koniec vojny v nedohľadne a šíriace sa choroby demotivujú národ, ale Akagi ho pozdvihuje svojou snahou dopátrať sa príčiny množiacich sa prípadov zápalu pečene, vzrastajúcich akoby vplyvom vojny. Imamura je veľmi otvorený (mimo postavy Akagiho zbytočne neprikrášľuje, práve naopak, jeho postavy hovoria nevyberavým jazykom, jednou z postáv je prostitútka, ktorá so sebou prináša aj závan erotiky), ale zároveň si zachováva nekritický nadhľad a v závere zlieva v obraze atómového hríbu vojnu a chorobu v jedno ako príčinu a dôsledok. Výsledkom je čosi ako protivojnové posolstvo, ktoré ešte chvíľu zostáva víriť v hlave. Akira Emoto v hlavnej roli fantastický. 80% ()
„Abyste byli všeobecným lékařem, musíte mít rychlé nohy. Když si zlomíte jednu nohu, musíte běhat po druhé.“ Je to po Úhoři teprve druhý snímek Šóheia Imamury, který vidím, oba vznikly ve stejném období režisérovy tvorby a oba se mi rozhodně zamlouvaly zajímavým příběhem z prostředí městečka u moře ve starších časech a často mě upoutaly i svým humorem. Na druhé straně ani tentokrát nemohu říct, že by mi Imamurův styl sedl v plné míře a to jak zvláštním přelétáním mezi komedií a dramatem, tak i stylem humoru, s nimž místo plnokrevních postav vznikají Imamurovi (možná záměrně) jen svérázně absurdní drobnokresby. Nejatraktivnější z nich zůstává hlavní hrdina, doktor určující snad všem pacientům stejnou diagnozu zánětu jater. Jeho postavu bych se nebál označit za nezapomenutelnou a ve skvělém ztvárnění Akirem Emotem mě ji hodně bavilo sledovat. Scény mimo hlavní linii s doktorem Játrem (tedy panem Akagim, aneb "tady není žádný Játro!" :o) už moc ve stopách humoru nekráčí a z toho mála rozehraného žel ani silnějšího dramatu v daném stylu pro mě nevytěžily, ač se zde na menším prostoru rozehrává i sociální rodinná linie s dívkou nacházající dočasné finanční útočiště v prostituci. I skrze celou vědeckou linkou včetně sympozia či tajného experimentu s použitím játer z mrtvoly mám teď zpětně dojem, že by na mě ještě více působila v čistokrevním dramatu, kdyžtak jen decentně a svátečně odlehčeného. * Druhý viděný Imamurův film mě stále dost bavil, jen holt nejsem s odlišnou japonskou náturou v jeho podání plně kompatibilní. [75%] ()
2. sv. v. se chýlí ke konci, Německo nevyhnutelně spěje ke kapitulaci a nálada mezi lidmi má k optimismu hodně daleko. Příděly jídla jsou malé, hygienické podmínky bídné, perspektivy do budoucna mizivé, muži jsou verbováni, dívky se prodávají a lékaři propadají mofriu (tedy..někteří). Dr. "Játro" Akagi provádí soukromý výzkum žloutenky, se kterou u svých pacientů přichází do styku dnes a denně. Po různých peripetiích dosáhne určitých výsledků, sklidí i úspěch na vědeckém symposiu; vojenské vedení (které má rozhodující slovo) však problém ignoruje. Obávám se, že všechno ostatní by byl zbytečný spoiler. Imamura překvapí pojetím vstřícným i vůči západnímu divákovi a velmi dynamickým tempem. Prostředí malého města je malebné, kamera má co zachycovat a daří se jí to dobře, zvuková, povětšině jazzová, kulisa je vynikající jako podkres, zčásti i jako samostatná hudba. Akira Emoto působí v hlavní roli autenticky, Kumiko Aso je jako jeho asistentka roztomilá, Keiko Matsuzaka hraje jako vždy skvěle a na svůj věk také neuvěřitelně vypadá. Snad už jen ty narážky na podobnost mezi životem lidí a hmyzu (popř. rovnou nějakých trepek, bičíkovců a kvasinek;)), začínají být v kontextu režisérovi tvorby trochu omšelé... Silné **** ()
Film o doktorovi, ktorého expertízou je pečeň a ktorého úpenlivá snaha prísť na spôsob ako zabrániť neustále sa šíriacej žltačke na prvý pohľad nevyzerá ako typické Imamurove dielo. Ale podobne ako v prípade jeho predchádzajúceho snímku Úhor je aj tu dominantný ľudský príbeh. Postavy, ktoré obklopujú život doktora spoznávame cez jeho interakciu. Jeho túžba niečo zmeniť je v centre celého diania. Jeho robota začne mať vyššie poslanie a toto poslanie začne úplne stierať všetky predsudky a názory aké by u neho mohli nastať. Odrazu skrýva utečenca, potláča svoje túžby k mladej slúžke, ktorá je do neho zamilovaná a snaží sa nebrať zastrašovanie armády na vedomie. Príbeh ktorý končí padnutím atomovej bomby má skvelú výpravu. Zameriava sa na obyčajného človeka, tradície a modernú vedu, ktorá bola v mnohých veciach ešte v plienkach. Koniec je potom príjemným prekvapením. Citlivým, úsmevným a čarovným. Film, kde je hrôza potláčaná, hoci je jej tam množstvo. A Akira Emoto v úlohe Kanzo Senseia znamenitý. Hlavne jeho beh starými uličkami japonského mestečka. ()
Rok 1945, tesne pred kapituláciou Japonska. Japonsko prehráva vojnu, sociálne štruktúry krajiny sa rúcajú. Hepatitída nie je hlavný problém spoločnosti ale korupcia, prostitúcia a sexuálne praktiky zatiaľ čo ľudia umierajú od hladu, na rôzne nemoci a ani taký doktor, ako Agaki aj keď beží obrovskou rýchlosťou od pacienta k pacientovi, nie je schopný urobiť nič. Na ostrove Seto vnútrozemného mora Japonska pracuje výstredný vidiecky lekár doktor Agaki, , ktorý je posadnutý liečbou epidémie hepatitídy a preto má prezývku doktor pečeň. A keďže sa mu nepodarilo získať pomoc od úradov, tí sú fanatický zameraní na prebiehajúcu vojnu, tak si zostaví vzorku stratených existencii. Alkoholika budhistického mnícha, chirurga závislého na morfiu, utečenca z vojnového zajatia a mladú prostitútku. ()
Zajímavá sonda do japonské společnosti za druhé světové války. 1) 72letý ceněný režisér Šóhei Imamura angažoval mj. 50letého Akiru Emota (doktor Játro) a klavíristu a spisovatele Yosuke Yamashitu, aby složil trochu japonského jazzu. 2) Zobrazení poměrů v Japonsku v létě roku 1945 mi připadá historicky věrohodné a exoticky přitažlivé. 3) Přes všechna pozitiva cítím, že se ze mě fanda japonské duše ani kinematografie nestane - obojí je mi příliš cizí, vzdálené a nepochopitelné. ()
ocenenia : MFF Cannes 1998 - nesúťažný výber ()
Doktor Játro je satirickým pohledem do japonské společnosti. Imamura k tomu využil knižní předlohu Ango Sakagučiho, již ke své potřebě příhodně přizpůsobil. Nejde o válečný film, nýbrž o příběh, kde dochází k mnoha střetům iluzí s desilusemi na pozadí válečné doby, která konflikty zvýrazňuje a znejišťuje. Hledání pravdy se musí nejprve vyrovnat se svým posláním a niternou rozpolceností. Žena má jistou ambivalentní podstatu, je femme fatale i femme enfant zároveň, nikoli však vlastní vinou, nýbrž požadavky a očekáváním společnosti, komunity i rodiny. A kdy jindy, než za válečného času, se má starý svět hroutit, aby uvolnil své místo něčemu novému, byť i třeba dekadentnímu? Imamura sestavil svoji satirickou antropologii Japonska z periférií, geografických i sociologických, tím se dostává bezprostředně k samotnému bytí, k tělesnosti a k utrápené duchovnosti. Hrdinou příběhu je Fûu Akagi (Akira Emoto), laskavý provinční lékař, obětavý v péči, vytrvalý v hledání příčin, nebojácný ve svém přesvědčení. K výrazným postavám patří mladá a k Akagimu z obav ženského předurčení přiřazená ošetřovatelka Sonoko (Kumiko Asó), zkušená provozovatelka místního nevěstince Tomiko (Keiko Macuzaka), pozemskou tělesností cele obklopený buddhistický kněz Umemoto (Džúró Kara) a otupění v morfiu hledající chirurg Toriumi (Masanori Sera). Z dalších rolí: sebejistý vojenský lékař Ikeda (Masató Ibu), z "lásky" defraudující úředníček Sankiči (Jukija Kitamura) nebo uprchlý holandský zajatec Pete (Jacques Gamblin). Doktor Játro: to je touha bytí ve slepém zajetí tradic a stereotypů, které se nezadržitelně bortí a zároveň jsou obřadně udržovány. Vyrovnat se s tím, to je, oč běží. Je to laskavě jízlivá satira. ()
Osobne mi na filmu nejvice vadila jista nadsazka a nadhled, neni to drama, ktere lze brat uplne vazne. Je zde ovsem dost realii, ktere si myslim verohodne vystihuji zivot a atmosferu v Japonsku, kratce pred koncem valky. Z hercu me nikdo vyrazneji nezaujal, postava doktora je dobra, stejne jako hudebni doprovod. V porovnani s jinymi japonskymi filmy, ktere pojednavaji o valce je Doktor jatro jen prumernym filmem. ()
Japonský lékař na malém městě na konci 2. světové války. Nezdá se , že by epidemické rozšíření žloutenky odpovědná místa zajímalo. Dr. Akagi se rozhodne proti tomu bojovat. ()
Nálada nějak připomněla Čonkina. Bez znalosti další režisérovy tvorby na mě Játra přes dílčí vizuální nápady působí scénáristicky trochu prostě až senilně. Nadsázka snad funguje v Japonsku, s řečmi o symbolice bych byl opatrný. Už expozice naznačuje, jakými prostředky se cílí na divákovu pozornost. ()
Hodně "národní" film, i když kromě historie a japonských reálií v něm je hodně univerzálního a člověčího - dojemná láska mladé dívky - prostitutky k vdovci Akagimu, patetická víra Akagiho v přínos japonského imperialismu asijským zemím a naděje ve vítězství Japonců až do úplné prohry (Akagi totiž nevidí jinou možnost, než v tyto věci věřit, protože má syna na frontě), Akagiho pokorné přijetí životního poslání jako doktora v malém městečku, jeho boj s byrokracií,... Film je natočený skvěle, iluze "dobovosti" je dokonalá. ()
Neměl by být název filmu Doktor Játro, tedy s velkým "J"? Přezdívky se přece vždycky píšou s velkým písmenem, třeba Rychlonožka, Červenáček... ()
"Chytím vám velrybu." Výbornej filmeček o nečem. Bohužel shlédnut v šílené kvalitě na ČT Art. ()
můj první japonský úlet..dobrý no..:-) ()
Už jenom japonská kultura je zajímavá, natož téma druhé světové války očima "postižených". Autoři schválně zvolili styl vyprávění, který mi připomněl Plechový bubínek Güntera Grasse. Blíží se to jakési grotesce, u které člověk uvažuje, co ještě lze brát vážně a co už je nadsazený fór, až najednou zjistíte, že tu absurdní skutečnost vlastně nelze popsat jinak. Nápodoba bizarního běsnění lidské blbosti už nemůže být trefnější. Když člověk použije běžné věty, běžné výjevy ze života, dnešní otrlé publikum už to nezaujme, nic není dost šokující. Vyzdvihnout však myšlenku humanity zesměšněním hlavního hrdiny, který zosobňuje poslední zdravý rozum na malém ostrově, to zamrzí, rozpoltí, rozechvěje. V podstatě to funguje od dob moudrých bláznů, např. našeho Švejka. Ano, i v úžasném Japonsku vědí, co je stupidita, obzvlášť vezme-li na sebe uniformu fanatismu a rádoby nejvyšších ctností. Není to hrozné, že celé civilizované lidstvo spojuje zkušenost kolektivní idiocie?! ()
Imamura vždy ke svým postavám coby zástupcům lidského pokolení přistupoval s upřímnou fascinací, nicméně zatímco v 60. letech jeho filmy charakterizovaly spíše antropologická chladnost či satirizující, a tedy v principu hodnotící, hledisko, snímky z poslední třetiny jeho kariéry sálají větším nadšením, ba někdy až přímo oslavou přízemnosti a tělesnosti coby základu veškerého lidského konání. Tuto lehkou proměnu můžeme vidět jako zrání autorského přístupu, které přišlo příznačně po režisérově dokumentárním období, kdy dostal lepší vhled do reálných předobrazů pro hrdiny a hrdinky svých fikčních filmů, ale také coby projev vzdoru vůči stupňující se odtažitosti a artificálnosti (nejen japonské) společnosti v posledních dekádách dvacátého století. Příznačně a neprávem Imamurovy bodré ódy na lidskou přirozenost jako "Kuplíř", "Doktor Játro" a "Vlažná voda pod červeným mostem" stojí ve stínu jeho zdánlivě vážnějších či k vážnějším tématům se vztahujících snímků jako "Balada o Narajamě" a "Černý déšť". Přitom ale právě filmy jako "Doktor Játro" jsou esencí Imamurova přístupu k lidskému pokolení a jeho pachtění na pozadí velkých dějin. Zdejší titulní lékař je esenciálním imamurovským hrdinou - postavou z lidu, která byla historií zapomenutá, ale při tom nám její příběh může o lidech a konkrétně druhé světové válce říci mnohem víc než kdejaká hrdinská epopej. Směšný horlivý mužíček posedlý představou žloutenkové infekce a zásadně všem svým pacientům stanovující diagnózu zánět jater je rovnou měrou blázen, hrdina i podvratný spasitel, když na sklonku války v době vypjaté nervozity, snižujících se přídělů jídla a horečnaté snahy o nereálný zvrat vývoje války všem ve svém okolí dává glukózu a ordinuje klid na lůžku a vydatnou stravu. Jeho příběh je zároveň i o hořkém konfliktu člověka s ambicí pomáhat a mašinérie velkých dějin zastupované tvrdošíjně stupidním a omezeným armádním aparátem (v tomto ohledu je jedním z vrcholů snímku moment, kdy doktor odhalí příčinu epidemie zánětu jater). Imamura film zabydluje úchvatnou galerkou vedlejších postav, které všechny pomáhají dokreslovat absurditu nejen válečné situace, ale současně i vyjadřují úžasnou pospolitost lidí v době, kdy absurdní civilizační koncepty hierarchie, mravů, morálky a dobré pověsti prostě přestávají platit. Vedle prostopášného buddhistického mnicha a bravurního chirurga závislého na morfiu zaslouženě vyčnívá dívka Sonoko, kterou doktor přijme jako sestřičku, aby se ona přestala prodávat, ale toto předsevzetí se jí vlivem úsměvných okolností nedaří naplnit, ba dokonce ji od něho odrazují i její mladší sourozenci. "Doktor Játro" je spolu s "Kuplířem" jednak skvostně absurdním obrazem druhé světové války v kontextu Japonska, který v divácích zanechá hořkosladký pocit katarze nad podstatou, marností a především bláznivostí lidského pachtění. Paradoxně lze dokonce říci, že v těchto filmech Imamura vlastně dosáhl onoho klasického estetického ideálu mono no aware (patos pomíjivosti ve vztahu k lidskému konání), tolik vyzdvihovanému u Jasudžiróa Ozua, u něhož Imamura začínal jako asistent režie, ale ještě před svým vlastním debutem si vůči vzývanému mistrovi a jeho hodnotovému systému vybudoval averzi (po odchodu ze studia Šóčiku našel naopak ideálního mentora v bonvivánském obdivovateli lidské přízemnosti Júzóovi Kawašimovi). Jenže zatímco Ozu diváky melancholicky ukolébává v ódách na střední třídu, Imamura před nimi otevírá svět oproštěný od měšťácké uhlazenosti a naopak empaticky oslavuje tělesnost a pudovost. () (menej) (viac)