Kanzo sensei
Dr. Akagi
Dr. Akagi
Dr. Akagi
Obsahy(1)
Společnost v době války trpí nemocí, proti které pomůže jen prostý rozum. Japonské nadsazené drama mistrovského režiséra Šóheie Imamury. Šóhei Imamura, jeden z mála režisérů na celém světě, kteří byli dvakrát oceněni prestižní Zlatou palmou z Cannes, patří mezi klíčové osobnosti japonské kinematografie druhé poloviny dvacátého století a bývá řazen mezi přední režiséry tzv. nové vlny šedesátých a sedmdesátých let. Již v raných snímcích jako Prasata a bitevní lodě (1961), Záznam o japonském hmyzu (1963), Rudá vražedná touha (1964) či Pornografové: Úvod do antropologie (1966) se jasně ukázal Imamurův až antropologický zájem o lidské pokolení skrze fascinaci lidovou kulturou a přízemně tělesnou podstatou lidské existence. Prostřednictvím postav z nejnižších vrstev a stylového připodobňování jejich údělu vůči zvířatům obývajícím stejný prostor jako samotní hrdinové Imamura ohledával pudovost a živočišnost lidské společnosti. Od konce šedesátých let režisér přesedlal na dokumentární tvorbu, kde se zabýval dějinami z pohledu obyčejných lidí v kontrastu k velké historii dějepisců a současně poodhaloval tabuizované aspekty válečné mašinérie během druhé světové války i soudobé japonské společnosti. Totožný přístup posléze uplatnil také ve svých nadcházejících hraných filmech jako Pasák (1987), Černý déšť (1989) i Doktor játro (1998). Titulní hrdina posledního jmenovaného filmu, starý doktor zoufale se snažící uchovat zdraví komunity v přímořské vísce během posledních měsíců druhé světové války, je typickým imamurovským hrdinou. Coby přízemní osobnost zapomenutá velkými dějinami svým absurdním a umanutým lopocením dává lepší vhled do podstaty lidí i jejich údělu v době války než nějaký učebnicový geroj. (Česká televize)
(viac)Recenzie (21)
Japonská tvorba mi zůstává i nadále vzdálená, Doktor Játro je tak prvním čistě japonským filmem, který jsem v posledních letech viděla. Nemám tedy žádného srovnání. Působivá je atmosféra celého filmu, která se obracím k malým lidičkám na okraji, tím je snímek rozhodně sympatický. Také postava hlavního hrdiny je vykreslana velice barevně. Humor je jadrný i decentní, přrovnání k černé komedii je rozhodně na místě. S velkým gustem se podívám i na další snímky Šóheiho Imamury. ()
Film o doktorovi, ktorého expertízou je pečeň a ktorého úpenlivá snaha prísť na spôsob ako zabrániť neustále sa šíriacej žltačke na prvý pohľad nevyzerá ako typické Imamurove dielo. Ale podobne ako v prípade jeho predchádzajúceho snímku Úhor je aj tu dominantný ľudský príbeh. Postavy, ktoré obklopujú život doktora spoznávame cez jeho interakciu. Jeho túžba niečo zmeniť je v centre celého diania. Jeho robota začne mať vyššie poslanie a toto poslanie začne úplne stierať všetky predsudky a názory aké by u neho mohli nastať. Odrazu skrýva utečenca, potláča svoje túžby k mladej slúžke, ktorá je do neho zamilovaná a snaží sa nebrať zastrašovanie armády na vedomie. Príbeh ktorý končí padnutím atomovej bomby má skvelú výpravu. Zameriava sa na obyčajného človeka, tradície a modernú vedu, ktorá bola v mnohých veciach ešte v plienkach. Koniec je potom príjemným prekvapením. Citlivým, úsmevným a čarovným. Film, kde je hrôza potláčaná, hoci je jej tam množstvo. A Akira Emoto v úlohe Kanzo Senseia znamenitý. Hlavne jeho beh starými uličkami japonského mestečka. ()
„Abyste byli všeobecným lékařem, musíte mít rychlé nohy. Když si zlomíte jednu nohu, musíte běhat po druhé.“ Je to po Úhoři teprve druhý snímek Šóheia Imamury, který vidím, oba vznikly ve stejném období režisérovy tvorby a oba se mi rozhodně zamlouvaly zajímavým příběhem z prostředí městečka u moře ve starších časech a často mě upoutaly i svým humorem. Na druhé straně ani tentokrát nemohu říct, že by mi Imamurův styl sedl v plné míře a to jak zvláštním přelétáním mezi komedií a dramatem, tak i stylem humoru, s nimž místo plnokrevních postav vznikají Imamurovi (možná záměrně) jen svérázně absurdní drobnokresby. Nejatraktivnější z nich zůstává hlavní hrdina, doktor určující snad všem pacientům stejnou diagnozu zánětu jater. Jeho postavu bych se nebál označit za nezapomenutelnou a ve skvělém ztvárnění Akirem Emotem mě ji hodně bavilo sledovat. Scény mimo hlavní linii s doktorem Játrem (tedy panem Akagim, aneb "tady není žádný Játro!" :o) už moc ve stopách humoru nekráčí a z toho mála rozehraného žel ani silnějšího dramatu v daném stylu pro mě nevytěžily, ač se zde na menším prostoru rozehrává i sociální rodinná linie s dívkou nacházající dočasné finanční útočiště v prostituci. I skrze celou vědeckou linkou včetně sympozia či tajného experimentu s použitím játer z mrtvoly mám teď zpětně dojem, že by na mě ještě více působila v čistokrevním dramatu, kdyžtak jen decentně a svátečně odlehčeného. * Druhý viděný Imamurův film mě stále dost bavil, jen holt nejsem s odlišnou japonskou náturou v jeho podání plně kompatibilní. [75%] ()
Imamura vždy ke svým postavám coby zástupcům lidského pokolení přistupoval s upřímnou fascinací, nicméně zatímco v 60. letech jeho filmy charakterizovaly spíše antropologická chladnost či satirizující, a tedy v principu hodnotící, hledisko, snímky z poslední třetiny jeho kariéry sálají větším nadšením, ba někdy až přímo oslavou přízemnosti a tělesnosti coby základu veškerého lidského konání. Tuto lehkou proměnu můžeme vidět jako zrání autorského přístupu, které přišlo příznačně po režisérově dokumentárním období, kdy dostal lepší vhled do reálných předobrazů pro hrdiny a hrdinky svých fikčních filmů, ale také coby projev vzdoru vůči stupňující se odtažitosti a artificálnosti (nejen japonské) společnosti v posledních dekádách dvacátého století. Příznačně a neprávem Imamurovy bodré ódy na lidskou přirozenost jako "Kuplíř", "Doktor Játro" a "Vlažná voda pod červeným mostem" stojí ve stínu jeho zdánlivě vážnějších či k vážnějším tématům se vztahujících snímků jako "Balada o Narajamě" a "Černý déšť". Přitom ale právě filmy jako "Doktor Játro" jsou esencí Imamurova přístupu k lidskému pokolení a jeho pachtění na pozadí velkých dějin. Zdejší titulní lékař je esenciálním imamurovským hrdinou - postavou z lidu, která byla historií zapomenutá, ale při tom nám její příběh může o lidech a konkrétně druhé světové válce říci mnohem víc než kdejaká hrdinská epopej. Směšný horlivý mužíček posedlý představou žloutenkové infekce a zásadně všem svým pacientům stanovující diagnózu zánět jater je rovnou měrou blázen, hrdina i podvratný spasitel, když na sklonku války v době vypjaté nervozity, snižujících se přídělů jídla a horečnaté snahy o nereálný zvrat vývoje války všem ve svém okolí dává glukózu a ordinuje klid na lůžku a vydatnou stravu. Jeho příběh je zároveň i o hořkém konfliktu člověka s ambicí pomáhat a mašinérie velkých dějin zastupované tvrdošíjně stupidním a omezeným armádním aparátem (v tomto ohledu je jedním z vrcholů snímku moment, kdy doktor odhalí příčinu epidemie zánětu jater). Imamura film zabydluje úchvatnou galerkou vedlejších postav, které všechny pomáhají dokreslovat absurditu nejen válečné situace, ale současně i vyjadřují úžasnou pospolitost lidí v době, kdy absurdní civilizační koncepty hierarchie, mravů, morálky a dobré pověsti prostě přestávají platit. Vedle prostopášného buddhistického mnicha a bravurního chirurga závislého na morfiu zaslouženě vyčnívá dívka Sonoko, kterou doktor přijme jako sestřičku, aby se ona přestala prodávat, ale toto předsevzetí se jí vlivem úsměvných okolností nedaří naplnit, ba dokonce ji od něho odrazují i její mladší sourozenci. "Doktor Játro" je spolu s "Kuplířem" jednak skvostně absurdním obrazem druhé světové války v kontextu Japonska, který v divácích zanechá hořkosladký pocit katarze nad podstatou, marností a především bláznivostí lidského pachtění. Paradoxně lze dokonce říci, že v těchto filmech Imamura vlastně dosáhl onoho klasického estetického ideálu mono no aware (patos pomíjivosti ve vztahu k lidskému konání), tolik vyzdvihovanému u Jasudžiróa Ozua, u něhož Imamura začínal jako asistent režie, ale ještě před svým vlastním debutem si vůči vzývanému mistrovi a jeho hodnotovému systému vybudoval averzi (po odchodu ze studia Šóčiku našel naopak ideálního mentora v bonvivánském obdivovateli lidské přízemnosti Júzóovi Kawašimovi). Jenže zatímco Ozu diváky melancholicky ukolébává v ódách na střední třídu, Imamura před nimi otevírá svět oproštěný od měšťácké uhlazenosti a naopak empaticky oslavuje tělesnost a pudovost. () (menej) (viac)
Nejvýznamějším poválečným japonským režisérem byl bezpochyby Akiro Kurosawa, ale kdybych měl jmenovat v pořadí druhého mezi japonskými filmařskými esy, zvolil bych po kratším váhání nejspíš Šóheie Imamuru, jednoho ze zásadních tvůrců japonské nové vlny, který se mi kdysi zadřel pod kůží svou Baladou o Narajamě. Nová vlna už je dávno passé, ale Imamura se koncem 90. let k jejímu stylu a cílům vrátil, když natočil snímek Doktor Játro. Na tomhle titulu jsou znát všechny hlavní znaky jeho tvorby: zájem o periferii - hlavním hrdinou je venkovský doktor z odlehlé provincie, zaměření na spodinu lidské společnosti - hrdinou je sice učenec vedený příkladně ušlechtilými pohnutkami, obklopuje ho ale prapodivná sešlost drogově závislého kolegy bez ideálů a cílů, poživačného zhýralého kněze se závislostí na alkoholu a prostitutky, kterou se doktor Játro rozhodl polepšit. Imamura se často pohyboval v žánru satiry a i tady funguje jeho film mnohem víc jako tragikomedie či černá komedie, než jako drama, kam ho žánrově zařazuje popisek na ČSFD. Příběh filmu se odehrává v posledních měsících 2. světové války mezi sebevraždou říšského kancléře a svržením atomové bomby na japonské souostroví. Imamura posměšně líčí agónii vojenského řežimu, jeho nekompetentnost, bezohlednost a zkorumpovanost. A ani svého hrdinu, i když se na jeho počínání dívá s vlídným porozuměním, nešetří, když ironicky shazuje jeho patriotismus a víru v tradiční instituce a hodnoty. Imamurův pohled na Japonsko posledních týdnů před kapitulací je originální, jízlivý a zábavný. Celkový dojem: 80 %. ()
Galéria (26)
Fotka © Toei Company
Reklama