Děti železnice

Přesně ten typ filmu, jaký jsem potřebovala. Pohladil po duši, a dal naději, že naděje umírá poslední. Tam, kde "pánbíček" (či kdokoliv - cokoliv) přivřel dveře, pootevřel okénko (někdy doslova). Zdánlivě malé, nenápadné náhody vyústily ve velké věci. Dobrý člověk ještě žije, a tady jich bylo hned několik. Musím přiznat, že mi občas zvlhlo očko, na konci filmu i obě (a pořádně). Jak tak píšu tento komentář, a ve vzpomínkách vplouvám zpět ke trati, musím přeci jen přidat tu pátou hvězdičku (ačkoliv po prvotním váhání mezi 4 a 5 byly původně uděleny "jen" 4). Jako bych slyšela z dálky syčet parní mašinku... A toužím po péči dr. Forresta. :-) Ani bych u ní nemusela být nutně nemocná. :-D  /"Virtuální retro kino" Willyho Kufalta/ (08.10.2023)

Hmm.. Prvních pět minut jsem si říkal, že má to síce krásný vizuál, ale působí to na mě zatím trochu chladně. Začal jsem se bát délky i toho, aby takový rodinný film zasazený do starých časů nepostrádal pro důraz na umělecký vizuál skutečné emoce. Zbytečně... Ještě po necelé hodině jsem si říkal: ale ano, je to dobrý, baví mě to, má své kouzlo, jistou poezii též, ale Lionel Jeffries prostě není Karel Kachyňa. Jenomže jak plynula minuta za minutou, příhoda za příhodou, ten příběh o třech malých dětech v lesním anglickém venkově a dobrosrdečné mamince doléhal každou chvíli k mému srdci stále víc, hodně na mě působil a bez tlačení na pílu dokázal ve mě vzbudit střípky až střepy úsměvů, smíchu, dojetí i silného pocitového uzemnění a málem až slz. Po skončení musím říct, že takhle umělecky vyvedených, zároveň působivých a citlivě zpracovaných filmových dramat pro děti a mládež jsem skutečně mnoho neviděl... a kdo ví, zda premiérově ještě něco podobně skvělého z tohoto ranku uvidím. Navíc přes tu téměř dvouhodinovou stopáž Děti železnice na mě vůbec nepůsobily utahaně a stvořit takhle dlouhý film může znament nejen v rámci rodinného / dětského žánru značný risk, ale obsahově dokázal až do poslední chvíli se silným koncem toho nabídnout skutečně mnoho a neomrzet. Lionel Jefrries asi skutečně není Kachyňa, kterého považuji v tomto žánru za velkého specialistu, Jeffriesova poezie se nese už jen vzhledem k odlišnému prostředí v trochu jiném stylu, ale dokázala mě nejednou okouzlit podobným způsobem. Nesmím také zapomenout na pěknou postavu želežničáře Perkse v jedinečném podání Bernarda Cribbinse, který spočátku připomíná jednoduchou svéráznou postavičku, ale postava Perkse má v sobě zároveň i mnohem hlubší rozměr a nakonec i jistou psychologii, což dokládá emocionálně vyčerpávějící katarze ve scéně během narozeninového dne. [90%] (04.12.2021)

Už od úvodu s poletující holubičkou poetická podívaná pro děti a mládež o přestěhovaní matky se třemi dětmi z bohatého mětského domu se všemi vymoženostmi (mimochodem, hezké zvonky pro služebnictvo.:D)  na venkov, kde jsou ale samí hodní lidé, kteří se k ním chovají hezky. Děti každému vždycky uvědoměle pomůžou, doktor se pokaždé postará a ještě rozdělí dětem role, běžec se po úraze omlouvá, pokud by omdlel,  služka nezapomene před odchodem domů schovat jídlo v kredenci. Tenhle film je maximálně idylický, ale ten pohled na barevný venkov, lidskou dobrotu, staré časy a distingované anglikánství má svoje kouzlo a dostane diváka do hezkého světa. Nejvíce jsem si oblíbil železničáře Perkse, který je přesně takovou elegantní roztomilou distingovanou komediální dobrosrdečnou postavičkou a během filmu jsem ho taky začal mít rád jako vlastního strýce (:D). (12.10.2023)

Citové vydieranie + a k tomu snáď i sentimentálny gýč = Britská, limonádová, classická rozprávočka: Železničné deti, no i napriek tomuto malému "handicapu", som sa vskutku tentoraz nechal celkom rád i »obmäkčiť« [aspoň som na chvíľu zabudol i na svoje starosti], nakoľko britský režisér Lionel Jeffries, veľmi správne odhadol, kde všade mal vlastne [nielen] u mňa hľadať slabé miesta... •  V prvom rade ma naprosto uhraničila predstaviteľka Roberty "Bobbie" Waterburyovej v podaní britskej herečky: Jennifer Ann „Jenny“ Agutterovej, a až vari následne potom konečne prichádzalo na rad i všetko ostatné, čo k tomu automaticky prislúchalo; skrátka, jej obsadenie bolo alfou a omegou, zároveň! • Titul by sa dal možno dokonca zhrnúť i v jednej [rozvinutejšej] vete: „Zmena prostredia z mesta na vidiek, súrodencom [Bobbie, Phyl a Petrovi], kompletne zmení ich doterajší charakter života, keď postupne začnú vykonávať veľmi dobré skutky”, čo bolo v podstate i ústredným motívom tohto sympatického titulu. • Scenár síce častejšie vyzeral až príliš zjednodušene ["predvídateľne"], za to ale priam vynikala vizuálna stránka, ako miestami vystrihnutá z Čarodejníka z krajiny Oz, alebo mám reálneho zdania, že i pomerne dosť magická hudba, diktovala samotný rytmus? Počin na mňa občasne pôsobil i priveľmi „snovým dojmom”, čo ešte povedzme podtrhovali i samy od seba hýbajúce sa stromy, kedy som sa zase pre zmenu cítil, ako vo fantazijnom svete, čo je v spoločnej kombinácii niečo zrovna na tento spôsob = dobrej voľby pre potenciálneho diváka. • Ak vám dajme tomu neprekážajú „úvodné varovania”, tak snímka je pre vás ako stvorenou; proste [aspoňže] jedna projekcia podľa mňa vôbec nikomu zásadne neublíži, pretože práve vtedy divák jednoznačne príde na úplne iné myšlienky, to vám rozhodne zaručujem! Palec nahor! (07.10.2023)

The Railway Children (1970), režisérský debut Lionela Jeffriese, konstruuje jiný (přímo protikladný) obraz (post)viktoriánské Anglie, než ten který známe z knih Charlese Dickense, nejvýznamnějšího to "kronikáře" neduhů raného britského kapitalismu a obecněji procesu modernizace. Zde výchozí nedobrovolný venkovský exil, výraz pádu na společenské dno a rapidního zchudnutí rodiny Waterbury(ů) ústřední trojici dětských hrdinů (Bobbie, Phylis a Peter) vlastně ničím výrazně neublíží (i přes náznaky se nemusíme bát, že by z některá postav umrzla, zemřela hlady či jinak "sešla bídou")  - naopak se zdá, jakoby dětičky nalezly na venkově (kde k sobě lidé mají tak nějak blíže) skutečnější domov a reálnější život (ilustruje to rozdíl mezi modelem vláčku a vlak skutečný, opakovaně se navracející věci reprezentující dva nesouměřitelné světy). Nebo jinak, jakoby tenhle film říkal, že, kde jsou lidé laskaví, tam žádný problém není neřešitelný, dobrá vůle i život(y) zachrání a omyly justice napraví! Tento idylismus je pro mě sice jen málo uvěřitelný, únosný asi jen v žánru filmu pro děti a mládež, na druhé straně však fikční svět, v němž tento idylismus vládne, je tak vřelý a harmonický, že bych v něm klidně ještě několik hodin strávil (jakože si tahle látka žádala seriál!). Díky za tip Willymu Kufaltovi! 75 % (05.10.2023)