Utrpení

Nejambicioznější Makedonský film, který nenaplnil naděje do něj vkládané. Snaha o vytvoření veledíla ala Tarkovský je naprosto zjevná. Film bych nejdříve hodnotil po stránce formální, a až poté po stránce obsahové. Po formální stránce je film nesmírně zajímavý. Makedonie, jako převážně hornatá země, je nesmírně fotegenická a má i dost zachovalých historických památek. Proto je velká škoda, že režisér s kameramanem toho příliš nevyužívají. Tam kde by jiný režisér točil ve velkých celcích, v Utrpení převažují detaily, což je obrovská škoda. Zřejmě se tvůrci báli, aby tím neslabili myšlenkové poslání. Velmi dobrou ruku měl režisér s obsazováním rolí mezinárodními herci (Srb, Makedonec, Rus), hlavně Sovagovič je v roli episkopa skvělý. Ještě je nutno vyzdvihnout vynikající výpravu. Jen škoda nezajímavé hudby a nepřehledně natočené akce (snímání v detailu ji činí značně zmatečnou). Po obsahové stránce je, pro některé diváky, ještě zajímavější. Někdo by film mohl označit za náboženský. Já osobně bych se poněkud zdráhal. Tak jako na pedagogické metody lze nazírat z různých hledisek, a dle zvoleného zorného úhlu je i členit, totéž je možné u spojení náboženství a filmu. Náboženský film definuji jako zfilmování příběhu biblických (lhostejno z jaké knihy), prvotních křesťanů, života svatých či významných osobností z dějin církve. Zdůrazňuji, nemusí se vždy jednat o snímky historické. Do skupiny náboženskch filmů řadím i filmy ze současnosti, kde se střetávají křesťanské hodnoty s hodnotami moderní doby (často za námět slouží biblické příběhy, např. o marnotratném synu atd.). Co tato díla spojuje je nepopiratelná snaha o evangelizaci, prohloubení a upevnění víry. Při vší úctě k Utrpení, nesplňuje film ani jednu podmínku. Přesto je možno film zařadit do množiny filmů, které ač vysloveně ateistické, nesou (skrytě) náboženskou myšlenku či obsahují alespoň jednu náboženskou scénu, příkladem může být závěrečná scéna z Attily od Francisciho z roku 1954. Rozklíčování skrytých (převážně křesťanských) motivů (myšlenek) může někdy činit velké svízele, neboť by se nepochybně našli jedinci, kteří by i Pána prstenů zařadili do této množiny, pokud by jej rovnou neoznačili za náboženský film. Zde je opravdu přání otcem myšlenky. Patří tedy Utrpení do této množiny? Rozhodně ano. Je možno, a oprávněně, namítnout, že zločin a trest rozhodně není biblickým výdobytkem, budiž příkladem Oidipus, toho přeci nikdo nemůže označit za uctívače Bible. To opravdu není. Avšak skladba motivů naprosto zřetelně odkazuje na Abraháma, jeho syny Izmaela a Izáka, a při trochu obrazutvornosti, i na Izákovy syny Jakuba a Ezaula. Pokud někdo tyto příběhy nezná, přirozeně ani tyto odkazy nemůže rozklíčovat. Dalším výrazným motivem filmu je tolerance, zde konkrétně tolerance náboženská. Pokud bývá ve filmech zobrazen střet dvou náboženských myšlenek, tj. souboj „pravověrných“ (= katolická církev) s rozkolníky, je prezentován velmi schématicky. Buď jsou heretici ozdravnou silou (husité) nebo nepříčetnými šílenci (adamité). Bogomili v Utrpení vidí scenárista jako ty prvé (většina herezí vznikla v byzantské sféře vlivu). Ve filmu nikdy pořádně nezazní, čím tento náboženský směr tolik popuzoval církev, ale to je spíše technická poznámka. Za důležitější (oprávněně) scenárista považuje zobrazení situace, kdy se prolnou touha po moci se zaslepeným náboženským fanatismem (krásná scéna dialogu kněze s episkopem v kostele). Je potupou všech papežů a církevních hodnostářů, kteří proti heretikům použili „ohně a meče“, prostředků neslučitelných s Kristovým učením. Vždyť již svatý Řehoř I. Veliký odsuzoval pogromy a napsal, „Lidi, kteří jsou mimo církev, je získávati jediné pravé víře přívětivým napomínáním a laskavými domluvami; hrozbami a násilím se nikdy nedají získati“, nebo „Jsme pastýři a nikoliv pronásledovatelé. Není slýcháno, abychom vytloukali víru palicí.“ Řehoř byl papež před schizmatem a ctí jej i pravoslavná církev. Utrpení považuji za silně křesťanský, avšak antiklerikální film s poněkud rozvolněným tempem. (07.10.2012) (menej) (viac)