Dotyk zla

Dôvodom, prečo sa haustóriá zla filmu nedotýkajú, ale priamo hĺbkovo penetrujú do jeho útrob, nie je len vypĺňanie klasických žánrových parametrov v takých dávkach, až im praskajú žalúdky. Výraznú úlohu v tejto veci zohráva choreografia kamery. Užíva si zlovestné pohľady, netradičné uhly a najvyššie méty skonáva pri žeriavových jazdách nad vyprahnutou krajinou alebo mestským chaosom, čo vytvára veľmi sugestívny dojem zlovestného, cynického tanca na hroboch ľudských hodnôt hodnôt. .... Virtuozita práce s kamerou v Dotyku zla môže hravo sekundovať kamere v Hitchcockovom Vertigu a svojou naliehavosťou, hrotiacou dianie na plátne do extrému, sa hravo vyrovná aj Frankenheimerovej snímke The Seconds, natočenej o 8 rokov neskôr. Dotyk zla je tiež možné označiť za jedného (spolu napr. s Hitchcockovým Rope) z predkov Noého opusu Enter the void, keďže postupy v ňom použité a dotiahnuté do konečného štádia technickej bravúrnosti, majú korene, bezprostredne sa snúbiace so zlom, práve tu, vo Wellesovom filme. (28.04.2014)

Idol polície, ktorý ma v radoch polície výbornú povesť sa postupne topí v špine, ktorú roku rozsieval. "Je to výborný detektív, ale mizerný policajt... Trochu ma prekvapila málo využitá M. Dietrichová, ale hlavné hviezdy Ch. Heston a O. Welles v tomto kvalitnom noir-thrilleri hrajú skvele. Vzhľadom na rok výroby nadčasový film. 80%. (28.10.2012)

Po vsetkych strankach pohlcujuce. Perfektne premyslene prostredie, kde uz len fakt, ze sa pribeh odohrava na americko-mexickej hranici, dava filmu zvlastne napatie. FIlm je vlastne takym subojom dvoch zastupcov zakonu. Mexican a american. Dianie a postavy sa presuvaju z jednej strany hranice na druhu, chvilu je v pravomoci american, chvilu Mexikanec. Kazdy sa v tomto pohranicnom konflikte snazi vyuzit vsetky dostupne moznosti, aby uspech prevazil na svoju stranu. Postavy niesu vsak vobec ciernobiele ako vizual, kazdy pouziva inu inu cestu a uz vobec sa nedaju jednoznacne stanovit/odsudit postavy ako kladne a zaporne. A vobec, spravodlivost ma v tomto filme len veli povrchnu hodnotu. Samozrejme kapitolov samou o sebe je brilantny vizual, ktory podobne ako ostatne prvky, tento film vlastne vytvara. Praca kamery, obrazova kompozicia a hra svetla a tienov je vskutku uchvacujuca. No najviac mi vhlave utkvela postava detektiva Hanka Quinlana (Welles), ktory si svojim zjavom, vykonom a hlbkou svojho charakteru ukradol takmer cely film pre seba. (9/10) (05.07.2008)

Rozhodně nedoporučuju si při tomhle filmu dělat snídani, protože, jak nakonec sami zjistíte, odejít byť jen dvě sekundy je totální demence. Ten příběh je hodně složitej a musíte se na něj soustředit (což jsem zjistil až když jsem po 5-ti minutách opět usedl k televizi..). V Doteku zla je k mání také mnoho postav, které navíc vypadají ve tmě všichni stejně (až na Janet Leight, které svítí ošacení na míle daleko) a pak je tam element jménem Orson Welles. Až poté, co si všimnete jeho gigantického "Milana" (=břicho) zjistíte, že je nejen bláznivým režisérem, ale i hercem. A kdyby nebylo nechutných detailních záběrů jeho obličeje (snídaně byla mnohdy až v krku :D), byla by to jasná Oscarová bytost. Metál by si ovšem zasloužil kameraman, která předvádí neskutečnou exhibici. Slavná úvodní scéna, kdy kamera letí přes celou ulici, je tak geniálně promyšlená, že 90% dnešních kameramanů nemá oproti němu šanci. Moc pěkný a proto 75% (03.03.2009)

Není jen tak vyznat se hned napoprvé ve všem dění a postavách, ale to bohatě vynahradí ambiciózní režie, temná aura zapadákova na hranici s Mexikem (“border towns bring out the worst in a country”) a výborný, opuchlý a opocený Wellesův policejní darebák (ani jsem ho nejdřív nepoznal), který ač je svině, vzbuzuje i vlnu sympatií a jeví se překvapivě plastický po stránce dobra-zla a psychologie. #Noirvember (22.11.2021)