Dotyk zla

Jak se to vezme. Tento film není bezpochyby bez chyby (aneb jednoduchá slovní hříčka pro začátek komentáře neuškodí). Pár pasáží nedává příliš velký smysl, některé dějové zvraty jsou také spíš ke škodě než k užitku – například odhalení toho, jak to vlastně ve skutečnosti je s postavou narušeného detektiva mi přišlo nadbytečné a navíc to pokazilo celkovou auru démoničnosti Quinlanova charakteru. A je také pravdou, že Heston s umělými zuby, srostlým obočím a nabarvený nahnědo k dokonalému zážitku také zrovna nepřispívá. Nevím, jak tvůrci přemýšleli, když udělali rozhodnutí obsadit zrovna tohoto herce do role Mexičana, nicméně kdykoliv se jeho postava objevila před kamerou (a že se objevuje neustále), zapomínal jsem na příběh a v hlavě se mi začaly rojit otázky typu „proč“, „za co“, „tohle je snad nějaký hrůzný omyl“ nebo „nesnědl jsem před projekcí zase jednou omylem něco vysoce halucinogenního?“, etc. Avšak nyní lehce pozměňme tón a pokračujme chválou – protože všechno výše jmenované má několik velikých ALE. Welles totiž zmíněné nedostatky vynahrazuje neuvěřitelně novátorským přístupem a neskonalým talentem, který byl však možná až příliš velký – přinejmenším pro nechápavé hollywoodské pohlaváry, kteří klasicky nedokázali ocenit vizionáře – v tomto případě nastaly změny v postprodukci, které dosti narušily původní tvůrcovi vize. A tak jsme i zde (podobně jako v mnoha dalších Wellesových dílech) svědky kompromisu mezi studiem a tvůrčí osobností. Avšak i přes překážky se podařilo vytvořit nejen velmi solidní film-noir, ale i pár doslova zázračných pasáží, které dalekosáhlé předběhly svoji dobu a zapsaly se do historie kinematografie. Například dodnes působivý úvod, kdy kamera v složitých jízdách a manévrech sleduje v jednom nepřerušeném několikaminutovém záběru auto s bombou v dokonalém synchronizaci s prostředím i charaktery, což má za následek mrazivé napětí a počítání každé sekundy, která zbývá do detonace. Podobně vyšperkovaná je i pasáž odposlouchávání ze závěru filmu, plná stínů a pokřivených obrazů, jež jakoby vypovídají o pokroucené mysli hlavního antagonisty a jež se divákovi na dlouho vryjí do paměti ve své velkolepé sugestivní síle. (14.10.2017)

Jelikož mám už asi rok rozkoukaného Občana Kanea, je můj vztah k Orsonu Wellesovi takový nemastný neslaný. Nicméně adorace Doteku zla ve všech možných žebříčcích a hodnoceních nejlepších noirů, co kdy spatřily světlo světa, mě přesvědčila k druhému Wellesovskému pokusu. Dotek zla je parádně natočený, má opravdu krásný černobílý kabát. Výhrady bych měl k herectví. Měl jsem často pocit, že herci trochu přehrávají a hrají si zbytečně na drsňáky. Když noir detektivku, tak asi radši sáhnu k neo-noir Čínské čtvrti, či podobným filmovým skvostům. 7/10 (26.02.2013)

Viem sa ukážkovo nudiť aj pri majstrovských dielach. Orson Welles ( bytostne k nepoznaniu ) natočil vraj klasický, viac ako dobrý film-noir. Kto to tvrdí, nezávidím. Tento žáner bol stále mojou slabou stránkou, niečim čo ma vo svojej podstate nikdy veľmi nezaujalo, niečim čo som zrejme nikdy nepochopil. Nuda na krájanie, a nuda na krájanie. (05.09.2016)

Navzdory zdejšímu vysokému hodnocení nedám více jak 3*, jelikož snímku dle mého chybělo nějaké dobře vystavěné napětí či překvapivá nebo strhující pointa, popř. závěrečná scéna. Pochválit však musím ohromujícího Orsona wellse ve své roli a Charlestona Hestona, který snad v žádném svém snímku nehrál špatně. Pro mě byla asi nejlepší scéna byla ta v hotelu, kam se hlavní hrdinka dostala. (19.08.2012)

(3x) Dehtově černý noir, který Marlena natočila pro Wellese za hubičku. Produkčně to bylo velmi náročné a tak bylo potřeba, aby přiložil ruku k dílu každý, kdo měl ruce a nohy. Marlena na to šla ostatně fikaně, jen přetransformovala svůj kostým ze Zlatých náušnic. Zbytek smetla historie a almost director's cut spatřil světlo světa až v roce 1998. #LFŠ (28.07.2015)