Tritisíc rokov túžby

George Miller, tvůrce filmů jako čtveřice snímků ze série Šílený Max, Babe 2: Prasátko ve městě či dvojice snímků Happy Feet, v roce 2015 dodal světu zásadní filmový milník s názvem Šílený Max: Zběsilá cesta. Jeden z nejzásadnějších akčních filmů posledních let si ve finále došel pro celkem 11 nominací na Oscara, přičemž jich 6 nakonec proměnil. Po dlouhých soudních tahanicích poté vše dobře dopadlo a již za 2 roky George Miller světu nadělí spin-off/prequel Zběsilé cesty s názvem Furiosa, kdy jen stačí doufat, že Miller podtrhne svůj zápis do análů akčního žánru. Ještě mezi dvojicí filmů z nové éry Šíleného Maxe ovšem Miller realizoval fantasy s názvem Tři tisíce let touhy. Miller již dříve film označoval za epickou temnou fantasy, která se mimo jiné inspiruje sbírkou arabských pohádek Tisíc a jedna noc. Dal ovšem Miller světu další film na který se jen tak nezapomene?   Při sledování Tři tisíce let touhy a zamyšlení se nad kariérou George Millera je rozhodně snadné definovat Millera jako tvůrce s velmi barvitou kariérou. Kdyby dal sebe ostatně člověk Šíleného Maxe, Happy Feet a právě Tři tisíce let touhy, těžko by na první dobrou člověk tipl, že jde o díla jednoho a toho samého tvůrce. Po Šíleném Maxovi bylo poté snadno očekávat další velkolepou podívanou s velmi výrazným rukopisem a vypiplanou audiovizuální stránkou, tyto pocity ostatně nevylučovali ani samotné propagační materiály, především trailer. Právě ten jde označit za trailer, který poměrně výrazně dokáže mást tělem, aby následně diváka nedokázal úplně překvapit na to, co Miller divákovi naservíruje. Stěžejní je ovšem ten fakt, že ochutnávka pokrmu způsobí jen hořkou pachuť. Miller už Zběsilou cestou možná nasadil laťku příliš vysoko, tady se ovšem vydal velmi odlišnou cestou. A to cestou, která se velmi těžce popisuje.   Millerova fantasy podívaná je tak ve finále skutečně po audiovizuální stránce vypulírovaná, kdy mnoho záběrů působí jako pastva pro oči, John Steale po Zběsilé cestě opět sází na nádhernou obrazovou kompozici. Jakmile poté dochází do ponoru vyprávění ústředního Džina v podání Idrise Elby, rázem to celé začíná působit dojmem, že by v Millerových rukách mohla vzniknout fascinující povídková podívaná spojená jednou ústřední postavou, kde by příběhy o Královně ze Sáby, princi Mustafovi či Muradovi IV. mohli dohromady vytvořit vtahující mozaiku, která by vizuálním pojetím mohla zdánlivě připomenout například 300: Bitva u Thermopyl Zacka Snydera. Velkolepá fantasy od režiséra Zběsilé cesty v arabském prostředí? To zní na papíře strašně skvělým způsobem a jako látka, na které by se mohl Miller vyřádit. Jenomže o tom Tři tisíce let touhy bohužel není. A scénář celého filmu je v kontrastu s vizuálem neskutečně slabý.   Millerovi se přitom nedají upřít ambice. Při sledování filmu rázem dává smysl, proč se filmdočkal celosvětového uvedení na Filmovém festivalu v Cannes a uzavřel třeba i poslední ročník mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary. Pod kabátem velkolepých výjevů se totiž skrývá především konverzační drama, které sází na filozofické úvahy. Smysl titulní touhy, lásky či samotné podstaty existence. Jak ovšem výjevy z arabských příběhů působí Millerovsky hravě (a je v nich alespoň prostor pro Millerův specifický a úsměvný humor), celá linka mezi Džinem a profesorkou Alitheou v podání Tildy Swinton je jednoduše zvláštní a mrtvolná. Po první polovině Tři tisíce let touhy se definitivně vyjeví pravá podstata filmu. A není to zrovna milý pohled.   Je to přesně ten typ filmu, který působí, že si dramaturg zrovna vyžádal své právo na odpočinek. Ten typ filmu, kdy někdo (v tomto případě konkrétně samotný Miller s Augustou Gore) psal scénář v naději, že na papír vrcholí podstatné úvahy o existenci a poklesu současné společnosti, vyvolá ovšem dojmy, že na zajímavější filozofické pohledy na věc a celkové úvahy snad dojde i ve 2:00 ráno v průměrné hospodě s průměrně podnapilým Františkem. V průběhu to vlastně vypadá, že Miller opojen svým úspěchem se Zběsilou cestou natočil přesně ten typ filmu, který chtěl a v součtu z něj zbude jen nabubřelá podívaná, kde ústřední romance působí jako vycucaná z prstu a v součtu se i vlastně dá těžko říci, co přesně chtěl básník v samotném finále říct.   Tři tisíce let touhy tak ve finále především funguje spíše jako film, který funguje v jednotlivostech, ale ne jako celek. První polovinu si jde skutečně ještě střízlivě užít, protože do arabských dobových kulis se Miller vydává poměrně schopně, kdy jde poutavý vizuál ruku v ruce s poutavou dobovou výpravou i kostýmy, specifickými momenty, které až koketují s groteskním či situačním černým humorem a v průběhu to působí i jako film, který dokáže reflektovat Millerovu bohatou kariéru. Zpočátku to vypadá, že profese naratologičky hlavní hrdinky má svůj smysl a setkání s Džinem pro ní bude inspirativní, aby si o své profesi udělala jasno. Ze samotné zápletky s Džinem, který může danému člověku splnit své přání, se poté dá pochopitelně vytěžit mnoho. Miller tyto přání mohl využít k nějakým satirickým rýpnutím (v jeden moment ve filmu dojde k výraznému naznačení o tom, jak mýty minulé nahradili například komiksoví hrdinové, sám George Miller se přitom ještě nedávno vyjadřoval, že filmy od Marvelu a DC jsou pouze pozůstatky řecké, římské a norské mytologie), skutečně provokativním výjevům a k posunutí fantasy žánru o kus dál, jako u čtvrtého Šíleného Maxe posunul žánr akčního filmu. Jenže tam, kde Miller ještě pár let nazpátek působil jako energický mladík, nyní působí jako unavený stařík, kterému někdo hodil klíčky do kanálu.   Tři tisíce let touhy poté splňuje dřívější informace o tom, že půjde o film o lásce, ta se ve filmu ostatně objeví v pěti různých formách. Ať už skrze vyprávění ze života ústředního Džina či v ústřední hlavní zápletce s hlavní hrdinkou. Právě ta ovšem působí dojmem, že je celá vycucaná z prstu, nic k ní pořádně nevedlo a zhruba kolem 60 minuty už prostě Tři tisíce let touhy působí jako film, který neví, kudy dál. Film, který má zhruba pět konců a ani jeden z nich nefunguje/nefungoval by jako uspokojivé vyvrcholení. George Miller se jako starý zkušený vypravěč snaží předat poselství o tom, že je nutné vyprávět příběhy, ve filozofickém nimrání ovšem působí strašně doslovně a neupřímně. Nejhorší moment filmu je ten moment, kdy hlavní hrdinka doslova začne převypravovat, co je nejspíš ústředním tématem filmu respektive téma, které by Miller rád vyprávěl. Miller v ten moment vyhazuje show, don't tell přesně tam, kam by každý svéprávný člověk aktuálně nejradši poslal Putinovi příznivce či Markétu Pekarovou Adamovou.   Příběhy, které vypráví Džin vypráví jsou možná předvídatelné, aspoň ovšem skutečně někam vedou a dá se o nich něco říct. Ty příběhy dokazují, že je George Miller skutečně dobrý vypravěč, kdyby o tom někdo po zhlédnutí Tři tisíce let touhy začal pochybovat. V jednotlivých vizuálních nápadech dokáží Tři tisíce let touhy skutečně připomenout i posledního Šíleného Maxe, tomu film úplně nechybí kouzlo a velkolepost. Při sledování Tři tisíce let touhy i vlastně strašně snadno vyvstane pocit, že by Miller bez problému utáhl třeba novou celovečerní adaptaci Prince z Persie, v jeho specifickém podání by své kouzlo mohl mít i jím pojatý Aladin. Idris Elba je ve své roli naprosto fantastický, především do hlasového projevu dává naprosto vše. Nejvíc tak zamrzí především přítomnost Tildy Swinton, kdy tu jedna z nejlepších hereček současnosti prakticky v průběhu nemá co hrát.   Stěžejní je ovšem především to, že je vlastně strašně těžké určit, proč Tři tisíce let touhy vznikli. A vlastně pro koho přesně vznikli. Mainstreamovému divákovi jsou na první pohled zapovězené, i drtivá většina artověji založených diváků ovšem nad filmem prakticky ohrnuje nos. Nejproblematičtější u těchto filmů, kde se diskutuje nad smyslem existence a lásky je, když zrovna tyto pohledy divákovi nic extra nedají. Tři tisíce let touhy přitom mají naštěstí daleko k filmu, který by byl načančanou prázdnotou a k superkomplexnímu dílu mají pořád o poznání blíž než třeba pořady Jaromíra Soukupa, přesto je to ovšem pořád běh na dlouhou trať. George Miller přitom zůstává tvůrcem, kterého si člověk velmi snadno váží, po Tři tisíce let touhy bude ovšem velmi snadné se na něj začít opět koukat tak trochu mezi prsty.   George Miller má v roce 2024 opět šanci zapsat se do kroniky akčního filmu a natočit dost možná jeden z nejlepších prequelů/spin-offů všech dob. Mezi fenomenální Zběsilou cestou a (snad) fenomenální Furiosou se tak za pár let bude Tři tisíce let touhy vnímat jako zvláštní anomálie, která má svými kvalitami spíše blíže k Babeovi 2. Neskutečná škoda, kterou nespasí ani bravurní soundtrack Junkieho XL..... (14.07.2022) (menej) (viac)