Odvrácená strana větru

Absolutně nekoukatelná pseudodokumentární rádoby studie pozadí natáčení filmu. Vykreslení charakterů zůstalo asi někde v hlavě Orsona, protože na plátno se mu to fakt převést nepodařilo. Nebo možná leží ve střižně, protože měl údajně až 100 hodin materiálu. Ale bůhví, jestli by to i pak dávalo vůbec nějaký smysl. Pokud ano, snad by to přeci sestříhal a vydal ještě před svou smrtí, ne? Jediné, na co se pak dá dívat, je Oja Kodar. Zbytek mohl zůstat u ledu, o nic bychom nepřišli. Konečná podoba filmu totiž působí, jak když ji natáčeli pejsek s kočičkou, ne režisér nejlepšího filmu všech dob. (01.01.2019)

Ja tu nebudem vypisovat siahodlhe komentare a ani vysoko odborne fundovane filmovo - teoreticke termity. Tu rad prenecham priestor clenom Klubu narocneho Diviaka, pardon Divaka a vystudovanym filmovym teoretikom -elitarom. REziser Orson Welles natocil svoj posledny kvalitny film The TRial z 1962, potom uz to bola bieda. Ono pan reziser ten film ani nedokoncil, dotocili film az Wellesovi fans, to hovori za mnohe  : 35 % (29.07.2021)

Orson Welles se nebál jasných a silných point, a proto předpokládám, že by jeho finální verze držela lépe pohromadě a rozhodně se neuchylovala ke zbytečným nepřehlednostem a zmatečnostem (ne že by se tak točit muselo vždy - jen předpokládám, že Welles by k tomu směřoval, protože to tak alespoň dělal jindy). I tak ale chytlavá podívaná se skvělými momenty a některými vtahujícími pasážemi. (11.12.2018)

Jako velký fanoušek Orsona Wellese jsem měl asi přehnaná očekávání, notně přiživená převážně pozitivními zahraničními recenzemi, ale ve výsledku mě The Other SIde of the Wind prakticky zcela minul. Beru, že Welles zkoušel něco úplně jiného, na druhou stranu si nejsem jist, jestli by s touhle podobou snímku byl spokojený. Možná by bylo lepší, kdyby zůstala jen ta aura prokletého díla. Paralelně uváděný dokument o (ne)vzniku filmu s názvem They'll Love Me When I'm Dead mě naopak bavil moc. (02.11.2018)

Kdyby mi někdo před dvěma roky řekl, že se v roce 2018 dočkáme nového filmu Orsona Wellese nejspíš bych ho poslal rovnou do Bohnic. Ono se to ovšem skutečně stalo, sice to není 100% Welles, ale ti kdo pracovali na finálním obrazu filmu, se snažili opravdu poctivě, aby nesl co možná nejvíc z jeho vize. Co si budeme povídat, The Other Side of the Wind je šílený masakr, který každou chvíli skáče z jednoho obrazového formátu na druhý, barvy mění jako chameleon, úhly kamer jsou někdy tak šílené, že budete přemýšlet na koho co a kde se zrovna díváte a i přesto všechno je to naprostá bomba. Filmařina z toho totiž přímo cáká, je to jako dívat se na Felliniho na speedu, hlavní postava filmu je takový Welles/Hamingway, vhozený do surrealistického světa plného pronásledování, paranoii a exploitace. Z filmu je cítit, že se Welles potřeboval někomu vyzpovídat, tak proč ne rovnou jeho věrným divákům. Ačkoliv tahle zpověď přišla 33 let po jeho smrti, pořád má co říct a dokáže zase trochu víc poodhalit co se Wellesovi honilo v jeho posledních letech života hlavou. Co chtěl filmem říci si může vyložit každý po svém, já si z toho odnáším především tohle: The Other Side of the Wind je důkazem, že svět umělců potřebuje šílence jako byl Welles, bez nich by svět filmu byl obrovská nuda. (14.01.2019)