Romeo, Julie a tma

Dojemný příběh lásky mladého studenta Pavla a židovky Hanky z doby, kdy se zdá, že "všechno je jen prozatím" a kdy pro mnohé se svět redukuje na imperativ: "musíme to hlavně přežít." Vždyť, jak říká Pavlova maminka "co je na tom špatného". Doba po atentátu na Reinharda Heydricha byla jistě velmi temná a určitě se v ní lámaly lidské charaktery. Ale nebude to asi jen onou dobou, že se lidé jako postava kolaborantky Kubiasové (v podání Blanky Bohdanové), chovají tak, jak se chovají. V každé době se jistě najdou lidé, co k životu přistupují s myšlenkou, že "co dneska užijeme, to máme...". Že jsou pak právě takoví lidé první, kterým strach nedovolí, aby si v sobě uchovali aspoň trochu té lidskosti, není taky žádné překvapení. Stejně tak možná nepřekvapí, že i v tak temné době může mezi mladými lidmi propuknout silné pouto lásky. Lásky tak silná, že se na okamžik může dotyčným zdát, že to vše musí dobře dopadnout. "Už se nebudeme scházet takhle ve tmě, budeme mít spoustu světla...", sní oba. Weisovo zpracování této temné love story jakoby onen motiv naděje v beznadějném světě dokonce i posilovalo. A nejde jen o těch několik kouzelných záběrů na smějící se Hanku, jako když se ptá Pavla: "Jsou ještě řeky..." Kouzelná je i scéna, když spolu Pavel s Hankou tančí a točí se do kola, nejprve v reálu temné půdy a pak na chvíli ve světě fantazie někde pod letní oblohou. Už jenom kvůli těmto poetickým záběrům, které přitom tak ostře kontrastují onou temnotou doby protektorátu, nemohu hodnotit snímek jinak než pěti hvězdičkami. (12.07.2018)

KOMENTÁŘ OBSAHUJE SPOILERY. Zhlédnuto bezprostředně po dočtení stejnojmenné novely J. Otčenáška, který spolu s J. Weissem napsal k tomuto filmu i scénář. Otčenáškův text je čítanková klasika s prostinkým dějem: maturant Pavel se v parku setká s židovskou dívkou Ester, která nenastoupila na transport, a poskytne ji azyl, riskujíce tak vlastní život. Oba se do sebe zamilují, aby se jejich životy v závěru opět rozdělily. Novela má silně lyrizující charakter a text postihuje v první řadě tísnivou atmosféru období heydrichiády a jemnou psychologii ústřední milenecké dvojice. Weissův snímek pracuje s předlohou velmi volně a drží se jen hlavního motivu s nelegálním ukrýváním židovky. Ta se oproti literární předloze jmenuje Hanka a herecky ji obdivuhodným způsobem ztvárnila Dana Smutná, typologicky pro tuto roli jako stavěná. Její vztah s Pavlem, v obsazení vynikajícího Ivana Mistríka, je ve filmu oproti novele pozoruhodně prost jakékoli erotiky - zatímco v novele dojde i na jejich sexuální sblížení (které je pro oba první milostnou zkušeností), ve filmu vyjma pár polibků k ničemu jinému nedojde a Pavel s Hankou si po celou stopáž vykají (!). Film se od literární předlohy dále liší přítomností řady epizodních postav (za zmínku určitě stojí postava železničáře v geniálním podání Václava Lohniského, či Pavlova spolužáka, kterého si zahrál mladičký Jiří Kodet; nejvíc mě překvapilo a pobavilo morče, které si herci v pár scénách přehazují jak horký brambor, a které v novele nebylo) a rozšířením děje o různé vedlejší linie, včetně rozdílu v samotném závěru. Zatímco konec novely je v podstatě otevřený - Ester opouští úkryt, vzápětí je chycena německými vojáky, a čtenář se o jejích dalších osudech nic nedozví (ač lze domýšlet, že s velkou pravděpodobností neušla tragickému osudu), ve filmu umírá pod kulkami na ulici, byť kamera zabírá jiný obraz a divák si pouze na základě zvuku výstřelů domyslí neviděný děj. Pavel, v obou případech zlomený žalem, zůstává osamocen. Otčenášek se tak odchýlil od závěru Shakespearovy nejslavnější tragédie (k jejímuž titulu přidal slůvko "tma" odkazující na povinné protektorátní zatemnění) a ponechal mužskou postavu naživu, což přispívá ke katarznímu účinku novely i filmu - závěr konfrontuje mladický idealismus se zbabělostí dospělých a evokuje lítost nad zmařenou láskou árijce a židovky, která si nezadá s osudy dvou Shakespearových milenců z Verony. Výtečný film, který ani po letech neztrácí na své působivosti. (24.07.2012)

Reflexe stále čerstvých válečných událostí byla jednou z nejvýraznějších tváří nové československé kinematografie, která zvláště v prvních letech nebyla ještě s to rozeznat skutečnou uměleckou hloubku a ve většině případů poskytovala prostor pouze samoúčelnému hrdinství (MUŽI BEZ KŘÍDEL, NADLIDÉ, jiný Weissův film ULOUPENÁ HRANICE). Otčenáškova novela jakoby se vzpouzela tomuto ceremoniálnímu stereotypu, což vynikne nejen v kontextu literárním, ale především filmovém. Drama, vyznačující se působivým zachycením permanentního strachu a krůček po krůčku hroutících se mravních zásad, je dáno do kontrastu s mihotavými okamžiky štěstí zamilované dvojice při tanci v malém pokojíku nebo při plánování společné budoucnosti, jež se zdá stejně nedosažitelnou jako padající hvězdy na nebi. Weissův film pak vyniká nejen špičkově zvládnutou technickou stránkou, ale stejně špičkovými hereckými výkony hlavních (Ivan Mistrík, Dana Smutná) i vedlejších představitelů (mimořádně skvělá maminkovská kreace Šejbalové, Smolík, Bohdanová, objevuje se tu mladý Jiří Kodet). Zdánlivě nehrdinská odvaha těch, kteří se zlu vzepřeli jen uvnitř své duše, je nakonec gestem nejsilnějším, stále živým a stále hluboce dojemným. (08.04.2012)

Tragický příběh z doby heydrichiády. Už od první chvíle je jasné, kam bude film směřovat a jak bude končit. Když jsem četl knížku, skoro jsem nedýchal, stejná situace i při sledování tohoto filmu. Tady jsou navíc takové herecké výkony všech zúčastněných (nemá cenu je vypisovat, tady opravdu všichni hrají geniálně) a na takové úrovni, že jsem doslova hltal každou postavu, která zde hraje. A hlavně jsou přesně popsány jako v knize. Aby ne, když scénář napsal sám autor předlohy Jan Otčenášek. Závěrečná část je hotové peklo! Ukázkové dílo naší kinematografie. Tíživé, vypjaté, depresivní, kruté a přitom i křehké a lyrické. (16.01.2017)

Úžasné, ale zároveň strašné. Ten červen roku 1942 na půdě jednoho pavlačáku úplně dusil. A nebylo to jen tam. Už jen odchod židovské rodiny do transportu za zpěvu kanára na pavlači byl děsivý. Poslední rozloučení pozvednutím klobouku se sousedy, poslední podání ruky statečného souseda, který se nebál a nedbaje protižidovských vyhlášek a opatření, podal ruku na rozloučenou... Jak tak rodina odcházela prázdnou ulicí s po dlažbě klapajícím dvoukolákem vstříc strašnému osudu kdesi v Polsku, už tehdy na mne z filmu padla tíseň. Dalším momentem byly skřípající pásy kolon haklů na kočičích hlavách stoletých pražských ulic najíždějící do města těsně po atentátu... Červen roku 1942 dusil. Příběh odehrávající se kdesi v posledním patře starého domu byl jen střípkem celého toho utrpení našeho národa, které rozpoutali mstící se nacisté po atentátu našich statečných výsadkářů na zastupujícícho říšského protektora. Mistřík i Smutná hrály velmi přesvědčivě, zajímavá však byla také postava zahraná Blankou Bohdanovou a zejména postava dědečka hraná Františkem Smolíkem. Tohle byla role přesně pro něj. Charakterní, vážná a přitom neskonale dobrotivá. Pravda , Dana Smutná vypadal spíše jako dívka ze šedesátých let a nikoliv čtyřicátých, ale čož... Úžasný film, který mi dlouho unikal a který jsem opravdu rád viděl. 5 hvězd na noční obloze viděných otevřeným vikýřem. * * * * * (01.01.2015)