Truman Show

Vědět tak, kam Andrew Niccol na ty nápady chodí. Co film to perla, ať už ho režíruje sám, nebo napíše scénář. Tedy ve skutečnosti stačí dívat se na svět okolo sebe s otevřenýma očima. Jak se říká o knihách, že nejlepší je taková, o které máme pocit, že jsme ji už četli, tak o filmech platí to samé. V Gattace i tady jsem slavil vítězství lidské vůle nad systémem, který jsme si sami zbudovali k tomu, abychom se sami odřízli od reality a uzavřeli do iluzí. Vyvěrá z toho taková naděje a víra v člověka, že mě to opravdu dojímá. S1mOne už je k lidstvu mnohem skeptičtější a naopak zobrazuje vítězství iluze nad skutečností. To zas potěší cynickou složku lidské osobnosti. Terminal se opět vrátil k vítězství člověka. Je vidět, že optimistický konec lze natočit bez přehnaného patosu a kýčovitosti, a přitom může být stejně úderný a působivý jako nějaká tvrdá překvapující pointa (nejvíc mě takový konec dostal v knize Piknik u cesty). Ale to jsem se dostal od filmu někam k filosofování, takže zmíním vynikající režii Petera Weira (s Niccolem si evidentně padli do noty), výkon Eda Harrise, Laury Linney a Jima Carreyho a ostatně všech ostatních "členů štábu" skvěle podávajících telenovelové neherectví, krásnou Nataschu McElhone a skvělou hudbu neuvěřitelně podbarvující celý film. Film navíc obsahuje několik skutečně skvělých scén, jako lidi stojící a čekající na povel nebo Carrey bušící na stěnu svého "dokonalého světa." Beru film jako takovou výzvu stát se pány svého osudu. A teď "kdybychom se neviděli dobrý den, dobrý večer i dobrou noc..." (21.11.2005)

Spoiler... Film, jehož hlavní téma je náš vlastní pohled. Omezovat to na fenomén reality show a bulváru je povrchní, mnohem víc Niccolův scénář cílí na to, jak sami sebe konstruujeme jako subjekty, jaký způsobem budujeme vlastní vnímání reality, vlastní identitu. Peter Weir tuhle finesu jemně vystihl, pohrává si s divákem, je důsledně ironický. Závěr mě přinutil k triumfálnímu gestu - pokud ho někdo chápe jako happy end, zjevně se stal obětí vlastní Truman Show. Tohle je realita, jak ji známe a akceptujeme... Pointou film tak není to, že Truman najde svůj exit, ale právě to, že náš exit je v nedohlednu. "We accept the reality of the world with we are presented. It´s as simple as that." Celá Truman Show je na tomto principu zrcadlícím se v její formě (v mezích možností důsledně) postavená. (25.10.2011)

P.Weir stvoril dokonalý svet hercov, kde všetci až na jedného poznajú svoju úlohu. Perfektne zvládnutý aj zahraný film s výbornými scénami, mňa najviac pobavila scéna s manželkou v aute. Jim Carrey nie je mojim obľúbencom, ale tu mi vôbec nevadil a pri premýšľaní koho by som si vedel predstaviť na jeho mieste som zistil, že asi nikoho. P.Weir je dosť skúsený režisér a presne vedel, čo, koho a prečo do svojho filmu chce. Film 100%. (11.04.2010)

Truman Show ve své době patřila k fascinujícím velkým filmovým zážitkům, které překračovaly hranice médií. Tehdy jsme hltali články v Cinemě a neznali jsme formát reality show, přesto jsme věděli, že Jim Carrey překročil další mezník. A ten pocit zůstal a i po seznámení se s formátem je možné Truman Show obdivovat. (05.07.2021)

Carrey kupodivu je i charakterní herec, kdo by to od něj po Masce, Ace Venturovi a spol. čekal? Příběh Truman Show je krásný jako Natascha McElhone a herecký výkon Eda Harrise opravdu úctyhodný. Jako komedii bych Truman Show rozhodně neoznačil, ale emocí vzbuzuje až až...ve spojení s hudbou Philipa Glasse to vše a spousta dalších, spíš už nudných technických věcí, vytváří jen těžko zapomenutelný film...výtvarné zpracování závěru filmu je pak nezapomenutelné docela určitě, i když skvělí herci na tom mají také svůj nezanedbatelný podíl...prostě takhle rozhodně jo:) (23.03.2003)