Gallipoli

Není to typický válečný film, o válce se v něm daleko více mluví, než tam skutečně je. Spíše je to drama o přátelství, které se rozvíjí na pozadí sportovního soupeření, a o pohledu Australanů na vzdálený válečný konflikt, který se jich týká i netýká. Vyobrazení předních bojových linií mi nepřišlo kdovíjak skvělé, ale popravdě nevím, kdo a v kterém filmu dokázal zachytit první světovou válku věrně a kvalitně. Rušil mě hudební motiv od Jean-Michel Jarreho, který se objeví na asi dvou nebo třech místech, nepřipadalo mi, že by se do filmu hodil. Strhující závěr, protiválečný podtón snímku a výkon Mela Gibsona ale mají svou váhu, takže čtyři hvězdy jsou na místě. (12.11.2012)

Je to film zručně řemeslně natočený, ale na druhou stranu nijak zvlášť vybočující z klasického schématu příběhu o přátelství na pozadí války (jejíž přítomnost je zde opravdu podružná a projeví se pořádně až v poslední třetině filmu). Jinak obvzlášť se nehodící mi přišla hudba upomínající na zlatá syntetyzérová osmdesátá - která ovšem nevím co má dělat v dramatu odehrávajícím se v roce 1915. Přes všechny výhrady je ale Gallipoli zřetelně nadprůměrný snímek. (23.06.2005)

Podezřívám tento film z něčeho, co jsem u Australanů pozoroval již ve více filmech i při jiných příležitostech. Oni totiž mají pocit, že ve 20. století dvakrát pomáhali imperiální Británii z jejích globálních průserů, a vždycky byli diskriminovaní, skoro jen kanónenfutr. Tenhle film takto jednoznačně vyznívá, ale realita byla přece jen jiná. --- Je myslím dost zřejmé, o co Weirovi šlo: ukázat, jak je mladý a nadějný život nesmyslně a neodvolatelně zničen válkou. No dobrá, jenže má-li to implikovat, že válka jako taková je jen nesmyslným a zbytečným ničitelem životů, musím oponovat. Válka není a priori zbytečná a pochybuji, že je hloupější než život v míru. Nápadný a drsný rozdíl je v tom, že všechny chyby a blbosti, které lidé dělají v každém okamžiku, mírovém stejně jako válečném, se ve válce vymstí bleskurychle a definitivně, zatímco v míru leží na člověku jako mokrá deka, ze které se marně vymotává přibližně 75 let. (07.08.2013)

Nie je vojnový film ako vojnový film. Okrem záverečných pätnástich minút to s priamym bojom nemá nič spoločné, tým dostávajú viac prednosť charakterové črty a psychologické vykreslenie postáv. Ale cez to všetko mohlo byť to puto medzi hlavnými postavami (a tým aj naviazanosť divákov na postavy) väčšie. Weir má obrovské cítenie pre nastolenie dychberúcej drámy s pekelným záverom ako bol napríklad aj tento. A preto je dosť dôležité, keď pred filmom o ňom nič neviete, na mysli mám najmä ten záver, po ktorom mi bohovsky stuhol úsmev na perách. 80%. (03.02.2008)

Válečný film, který je spíše filmem o cestě dvou mužů do války. Mark Lee a Mel Gibson předvádí výborné výkony na své cestě, kdy jeden přesvědčený sportovec chce být vojákem a bojovat za svou vlast a druhý, který o tom nechce ani slyšet. Jejich cesty se brzy rozejdou, ale přesto k sobe zase najdou cestu, aniž by možná oba chtěli. Vedle skvělé režie a herců mě překvapila ještě hudba. Nemyslím teď nádherný hlavní motiv, ale využití skladby Oxygene od Jean-M Jarreho. Je to krásná skladba a ve filmu je využita tuším třikrát na skvělých místech, do kterých až překvapivě dobře zapadá. Peter Weir natočil skvělý film o dvou mužích a válce, do které jdou. Dva různé charaktery a jedna láska ke sportu. (31.12.2008)