Gallipoli

Churchil asi zaplakal, že to nepadlo podle jeho představ, ale v tohle filmu šlo hlavně o přátelství a nesmyslnosti takových akcí, notabene s kluky, kteří sice chtěli bojovat, ale jak na to, k tomu nedostatek výzbroje (wiki), to už byla věc jiná a podle toho to také dopadlo. Čekala jsem trochu víc akcí, ale dostalo se mi hodně z atmosféry, která tam byla před velkými boji. A to přece také není k zahození. K tomu se vysloveně hodí citát jednoho velkého a moudrého muže Alberta Ensteina : "„Není lepší zemřít za věc, ve kterou věříme, jako je mír, než trpět za věc, v niž nevěříme, jako je válka?“ (08.01.2017)

Je to film zručně řemeslně natočený, ale na druhou stranu nijak zvlášť vybočující z klasického schématu příběhu o přátelství na pozadí války (jejíž přítomnost je zde opravdu podružná a projeví se pořádně až v poslední třetině filmu). Jinak obvzlášť se nehodící mi přišla hudba upomínající na zlatá syntetyzérová osmdesátá - která ovšem nevím co má dělat v dramatu odehrávajícím se v roce 1915. Přes všechny výhrady je ale Gallipoli zřetelně nadprůměrný snímek. (23.06.2005)

Válečný film, který vlastně o válce vyjma poslední půl hodinky vůbec není. Je o životě mladých občanů Austrálie v době první světové války, řešící dilema zda jít či nejít do války a proč. Ze začátku je film velmi zdlouhavý a člověk se tak může dívat jen na opět vynikajícího Gibsona. Naštěstí se děj začne po chvíli rozjíždět a ve druhé třetině už jsem spokojeně sledoval dění na obrazovce. Škoda špatného přístupu (asi) režiséra, film na to jak je ze začátku zdlouhavý, tak je ke konci strašně uspěchaný a hlavně cca poslední dvě minuty jsem vůbec nechápal, že už je vlastně konec. Po Tarantinových Gaunerech snad nejméně očekávaný poslední záběr, který bohužel v mých očích filmu spíše uškodil. Pokud ve mě nějaké hlubší pocity byly, konec je zazdil. (08.04.2010)

„Britské impérium pokrývá čtvrtinu zeměkoule a německé impérium se skládá z malé fabriky na klobásy v Tanganice. Myslím, že pokud jde o imperialismus, tak nás těžko někdo zprostí viny…“(kapitán Edmund Blackadder). Gallipoli. Kaňka v Churchillově CV (strategie nepodpořená taktikou aneb podcenění bojeschopnosti tureckých jednotek) a především bolestný šrám na australsko-novozélandské historii. Pod Weirovou taktovkou pak studie nespoutaného mladického idealismu, který se na frontě pod osudovou tíhou války hroutí jak domeček z karet. Autorův citlivý styl obohacený o jemný humor působí naléhavě i bez tlačení na pilu, za čímž stojí osobitá schopnost sdělit potřebné už jen pouhou konstrukcí příběhu. Kombinace Jarre, Strauss žádoucí, stejně jako vzpomínka na kvantum zbytečné zmařených životů kvůli "stezkám slávy" ambiciózních nadřízených v zázemí. Nasadit si na hlavu spodky, nacpat do nosních dírek dvě tužky a odpovídat na všechno „gugl“ se pak vlastně jeví jako docela rozumný počin.. (12.09.2012)

Peter Weir není tuctový režisér. Své filmy vždycky natočí jinak, než byste čekali, ale ne jako nějaké experimenty, celý film je znát jeho pevná ruka provádějící naprosto konkrétní vizi. Nejinak je to v tomto válečném filmu. Weir se soustředí hlavně na dva kamarády, kteří se poznají na běžeckém závodu, po kterém nastává jejich cesta do armády. Z australské pouště se přeneseme do egyptského písku, kde se vojáci cvičí pro nasazení na skalnatém poloostrově u Bosporu, od jehož obsazení si dohoda slibovala rychlé vyřazení Turecka z války a ovládnutí Středomoří. Ale opět sledujeme oyčejné vojáky s jejich iluzemi, tužbami a hlavně kamarádstvím. Teprve při vlastním nasazení se původní představy mění ve vystřízlivění, na které ovšem není dost času. Weir je velmi uměřený co se emocí týče. Pro vyvolání žádoucího efektu postavám stačí dvě tři věty a výraz ve tváři. Není to ani trochu okázalé, o to je to účinnější. A strhující konec s během o život, to zůstane v každém. Úchvatná je scéna s lovením potopené výzbroje pod vodou, když okolo prší střepiny. Mám silný dojem, že se u ní inspiroval Spielberg pro Ryana. (17.09.2006)