Gallipoli

Zcela určitě je to nejlepší film o 1. světové válce, co jsem kdy viděl (nebo aspoň co si pamatuju). Mel Gibson už coby 25-letý předvádí výborný výkon, byť ještě nedostává až tolik prostoru, jako v jeho pozdějších filmech. Režisér Peter Weir umí točit skvělé filmy, což dokázal před tímto snímkem, ale i po něm. (09.08.2002)

Ale je to hodně slabých 5*a tu pátou hvězdu dávám jenom kvůli silnému závěru. On ten film je hodně povedený a skvěle natočený a zahraný, taky je perfektně vedený a krásně ukazuje, jak dvojice hlavních hrdinů má zpočátku o válce dost naivní představy a na konci jim je krutě ukázáno, jak moc byly jejich představy zkreslené... Celkem mě ten film i bavil, akorát první polovina pro mě měla podmanivější tempo, než ta druhá, u které mi připadalo, že se mírně táhne. A jelikož mě to už nebavilo tolik, jako první polovina, dlouhou dobu jsem chtěl dát jen silné 4*, ale naštěstí to zachránil závěr. Jinak jsem bůhvíproč čekal, že to bude méně válečné (jelikož tenhle žánr moc nemusím), ale tohle je můj problém a do hodnocení ho zahrnovat nebudu. I tak se mi ten film líbil, i přes tu ne tak zajímavou druhou polovinu. Slabých 5* (21.06.2020)

Osmnáctiletý australský mladík Archie trénuje na běžecké závody, ale táhne ho to do světa a konkrétně do první světové války, o které pořád čte v novinách a která dělá z australských vojáků v turecku velké hrdiny. Na závodech se seznámí se svým běžeckým soupeřem Frankem a rozhodnou se odjet do světa spolu, aby nakonec skončili v armádě oba, i když Frank se do toho zpočátku moc nehrne. Většinu času člověk sleduje příběh dvou kamarádů a krátké veselé epizodky z jejich cest po egyptských městech a vojenských výcvikových táborech a celé to je takové normální. Archie je velký naivní optimista a ve válce vidí něco velmi hrdinského za každých okolností, zatímco Frank narukoval spíš jen kvůli tomu, že ženským se líbí uniforma a ze stejného důvodu narukovali i Frankovi kámoši z domoviny. Kdo prošel středoškolským dějepisem ale ví, že válčení na Gallipoli nebylo pro australské vojáky zrovna nejpříznivější a celý film směřuje k tomu starému známému poselství o nesmyslných válkách. Člověk ví co čekat a režisér diváka zrovna dvakrát nenapíná a většinu času se prostě člověk dívá na tak trochu obyčejné válečné drama o kamarádech ve válce, které tak nějak plyne a člověk kouká a nenudí se, ale zároveň ani nevidí nic příliš extra. Zlom přijde ale ve chvíli, kdy jsou hlavní hrdinové nasazeni do ostré akce na Gallipoli a atmosféra se začíná dost hrotit. Pořád někde střílí z kanónů, občas někoho trefí i když jsou všichni ještě v táboře a jediný koho nepřešlo nadšení je Archie. A tohle nakonec vyústí v těch docela hustých posledních dvacet minut završených tou známou a slavnou poslední scénou, na kterou člověk nezapomene (já jsem na ni nezapomněla ani když jsem ten film viděla jako úplně mrňavá) a která to vytáhne nejmíň na čtyřku a kvůli které stojí za to Gallipoli vidět. Jo a taky občas tam pro mě úplně nepochopitelně hraje taková podivná synťáková hudba, ikdyž jindy tam je mnohem přiléhavější orchestrální hudba. A hlavní hrdinové jsou zábavní :). (10.01.2011)

Výborný australský film, který především ukazuje sílu toho, když má scénář velmi dobře napsané postavy. Nejde ani tak o to, co se děje, ale primárně o to, že postavy poznáte. Stávají se naprosto zásadním prvkem a díky nim ty momenty, které jsou v tomhle kontextu historické, můžete prožít skutečně silně. (01.05.2015)

„Britské impérium pokrývá čtvrtinu zeměkoule a německé impérium se skládá z malé fabriky na klobásy v Tanganice. Myslím, že pokud jde o imperialismus, tak nás těžko někdo zprostí viny…“(kapitán Edmund Blackadder). Gallipoli. Kaňka v Churchillově CV (strategie nepodpořená taktikou aneb podcenění bojeschopnosti tureckých jednotek) a především bolestný šrám na australsko-novozélandské historii. Pod Weirovou taktovkou pak studie nespoutaného mladického idealismu, který se na frontě pod osudovou tíhou války hroutí jak domeček z karet. Autorův citlivý styl obohacený o jemný humor působí naléhavě i bez tlačení na pilu, za čímž stojí osobitá schopnost sdělit potřebné už jen pouhou konstrukcí příběhu. Kombinace Jarre, Strauss žádoucí, stejně jako vzpomínka na kvantum zbytečné zmařených životů kvůli "stezkám slávy" ambiciózních nadřízených v zázemí. Nasadit si na hlavu spodky, nacpat do nosních dírek dvě tužky a odpovídat na všechno „gugl“ se pak vlastně jeví jako docela rozumný počin.. (12.09.2012)