Růžoví plameňáci

„Obrazová demonstrace špatného vkusu.“ I tak lze na skandální Růžové plameňáky režiséra Johna Waterse jednou větou nahlížet. Film byl natočen se skutečnými lidmi, kteří na plátně předvádějí skutečné věci. Přesně v tom tkví přitažlivost Růžových plameňáků pro ty, kteří je považují za přitažlivé. Skoro jakoby tahle vlastnost zajišťovala filmu jistý druh vykoupení. Pokud by byly všechny ty nechutnosti pouze simulované, šlo by tím spíše o zvrácenou dekadenci. Avšak tím, že jde o reálné lidi a nikoliv herce, získává film zvláštní nádech ujetého dokumentu. Člověk v sobě úplně cítí nutkavé pokušení film chválit (byť neochotně), jen proto, aby okolí dokázal jak moc má silný žaludek. Já tomuto pokušení klidně odolám, což ovšem neznamená, že bych Růžovým plameňákům nepřál jejich zasloužené místo ve světě kinematografie. Máme tu soupeření dvou klanů o titul „Nejzvrhlejších lidí na světě“. Na jedné straně šílený transvestita Barbs, jeho duševně chorá matka v dětské postýlce, její syn, co do sexu s ženami zapojuje i drůbež a matčin milenec, který synka rád pozoruje při sexu s ženami a slepicemi. Na druhé straně stojí manželé Marbleovi, kteří unášejí mladé hippies dívky, ty pak spoutají v temné kobce a jejich věrný komorník je následně oplodní. Proč? Aby manželé mohly narozené děti prodávat lesbickým párům a získanými penězi podporovat pornoprůmysl a distribuci heroinu. Všechny detaily nám film samozřejmě ukazuje a ano, když jedna postava začne pojídat psí lejno, můžeme si být jisti, že jde o lejno skutečné. Růžový plameňáci útočí na tu část naší psychiky, v níž se stále skrývá duše praštěného teenagera, který se v pondělí ráno ve škole musí pochlubit svým kamarádům, co že to o víkendu zase viděl za zvrácenost. Film se nedá hodnotit běžnými měřítky kvality. Jediné, co můžete udělat je vzít film jako holý „fakt“ a s tímto „faktem“ naložit po svém. (19.03.2023)

Zda je to opravdu lepší než Šepoty a výkřiky, jak tvrdil divák v jednom z rozhovorů na konci filmu, posoudit nedokážu, ale zato můžu říct, že u sledování obou těchto svébytných „uměleckých“ děl jsem trpěl podobně. Poměr scén, které si chci pamatovat (vtipné hlášky typu: „Zdá se, že existují dva typy lidí...“), a těch, které si pamatovat nechci, je dost nevyrovnaný. Nic proti přehlídce oplzlostí, ono po pár minutách začne veškeré dění v kontextu snímku působit normálně, ale bohužel mi to celé nepřišlo vůbec tak zábavné, jak jsem si myslel, že bude. Zápletka je opravdu nicotná a některé scény jsou zkrátka absolutně bezobsažné a příliš dlouhé na to, aby bavily. S ranou tvorbou Johna Waterse se asi příliš přátelit nebudu. (01.11.2018)

První půlhodina s „takovou normální rodinkou“ a většinou dění kolem výstředné Divine, její matinky v dětské postýlce milující vajíčka, konkurenční pyšné „zaměstnávatelky“ s červenými vlasy nebo poslíčka vajíčkáře mě svou svérázností a vtipem většinou hodně bavila, tedy až na tu nechutnou sexuální scénou se slepicí. Brzy po ní už začalo přibývat čím dál víc nechutností a také humor buď ubýval nebo se až příliš opakoval v těch samých nápadech, takže si už nedokázal udržet zpočátku nasazenou poutavost. Ač se pořád našly povedenější scény (autenticky hroutící se hořící karavan nebo originální „vzpoura“ nábytku) i velmi pozvolna rozehrávané dějové zvraty a taky se mi hodně líbil soundtrack plný retro swingových hitů, postupně pak ten film v mých očích dost klesal. Plně ho s rozhodnutím o 3. hvězdičce zachránilo až vyústění před médiemi, kde John Waters s hlavními postavami plně odhalil, oč mu šlo a sice že po celou dobu směřoval k ukázce hodně zvrácené vize anarchie, v propojení na společenskou atmosférou po potlačení kultu hippies a protestů 60. let. Vyústění, rozehrané přitom se zachováním onoho svérázného stylu, mě slušně dostalo a některé z postav dokážou přes pachuť z vybraných scén zůstat nezapomenutelné i v tom pozitivním slova smyslu... ale ač rozumím kultovosti tohoto filmu, mám raději z undergroundových komedií ty, které dokážou být podobně svérázné i přinášet rovněž nečekané sdělení, ale daří se jim to beze spádu k samoúčelným nechutnostem. Tohle už zacházelo nejednou za hranici vkusu a právě z toho důvodu bych se podruhé na Růžové plameňáky nepodíval. [55%] (30.04.2024)

Jedna z najväčších úchyláren aké som kedy videl!!! No je to úchylárna vtipná a podarená s výborným castingom (haha), hoci drvivej väčšine jedincov by to asi taká sranda nepripadala:)))) Pri Johnovi Watersovi je aj taký Jodorowski "neškodný", hoci je pravda, že v Pink Flamingos sú všetky nechutnosti v podstate samoúčelné, bez nejakého hlbšieho podtextu...Teda ak neberieme súťaž "najodpornejší ľudia na svete" ako nejakú "myšlienku":) Napriek tomu Pink Flamingos je jeden z tých filmov, ktoré by sa dali označiť ako "kultový"... Tým, ktorí boli znechutení Salom a jedením "čokolády", nech si pozrú Pink Flamingos až do konca!:)... (06.07.2006)

Přestože mluvící řitní otvor, který je zde často zmiňován jakožto „vrchol“ filmu, je velká výzva, já se až k němu nedostal. Čěkal jsem nějaký šíleně absurdní, nechutný a odporný film, který je tak extrémně explicitní a z řady vybočující, že se stal takovým kultem. Jenže dočkal jsem se pouze nudy, která nezaujme ničím. I ty pověstné nechutnosti (které jsem stihl vidět a kvůli kterým jsem ten film chtěl vidět) jsou nudné, je jich málo a navíc nejsou ani moc nechutné. A jsou propojeny dlouhými nikam nevedoucími dialogy. O hereckých výkonech a profesionalitě zpracování nemluvě, kromě ústředního hermafrodita jsou všichni ostatní naprosto tragičtí, ochotníci hadr. Růžoví plameňáci jsou naprosto zbytečný film, který nenabízí absolutně nic, zač by stál vidět. Jednu hvězdičku dávám za dobrý písničkový doprovod. (20.06.2008)