Zlatá reneta

Asi všechno co bych tu napsal, nevystihlo by nikdy dost tu ponurou a napjatou atmosféru tohoto snímku. V první chvíli připomíná Romanci pro křídlovku, jelikož jde též o restrospektivní návrat do minulosti formou procházky starými místy, ale tohle je nakonec přece jen něco jiného. Hlavní hrdina se vrací, aby zjistil, kde a proč si zpackal, čí lépe řečeno "neprožil" svůj život. A není to procházka zrovna veselá, je temná jako zákoutí jeho alkoholické duše. Čas ale člověk nepřepere ani nepřepije a život láme lidi kolem nás úplně stejně důkladně jako nás samé, špatně se hledá záchytný bod. A když se rozsype i ta poslední vzpomínka, pak možná je čas skončit.....anebo znovu začít. Karel Hoger zde předvádí svého génia herectví v nejlepší formě, nelze opominout ani Prachaře a Budínovou. Film je možná místy trochu víc "experimentální" než by měl být, ale přesto se musím opět sklonit před Vávrovými režijními schopnostmi. 85% (17.05.2011)

Čas je jednosmerka a akýkoľvek pokus vrátiť sa v ňom do čias mladosti je odsúdený na neúspech. Stretnutie so samým sebou v mladšom vydaní (Kundera) sa nekoná. Tento film považujem za dobrý, ale aj tak som si ho pozrel bez väčšieho záujmu napriek tomu, že rokov mám dosť na to, aby som aj ja podnikal podobné pokusy o návraty do minulosti. Preto ma z trojice Hrubín-Vávra-Höger zaujal práve ten posledný z nich. (17.01.2021)

Krajem stínů, místem prchavých otisků, zvěčňují se obrazy zasutých okamžiků. Rozjasnit i zalknout naše podvědomí. Znovu a znovu mysl svou do proudu návratů pokládáme. Tělo i duši životem "zatěžkáváme." Zrcadlo je zamlžené horkým dechem, stále žijem? Svítilo nám naše slunce. Paprsky nás pošimraly, teď nadobro spáleni jsme, kape bolest, tíže doby. Jen záblesky ztracené lásky zrcadlí se ve střípcích, v pozůstalé nostalgii. (18.12.2015)

Oproti úchvatné Romanci pro křídlovku, do které Vávra vložil srdce, je Zlatá reneta spíše chladným dílem mozku, přesto však rovněž působivým. Höger výborně zahrál člověka který tápe, když nemůže dosáhnout návratu ztracených vzpomínek, které se před ním nezadržitelně hroutí. Tento pocit je zveličován fragmentárními obrazy, zvuky a hlasy z minulosti, prolínáním obou časových rovin. Zlatá reneta je složitý a docela nevstřícný snímek, jehož poezie v divákovi nehodlá probouzet krásné a tklivé pocity, ale i tak člověka a zvláště obdobně naladěného jako hlavní postava svým způsobem zasáhne. Už jen za originální a věrohodný postup nedařené rekonstrukce minulosti si snímek čtyři hvězdy zaslouží. (07.11.2009)

Těžká, nicméně skvostná záležitost dávající prostor všem zúčastněným. Před kamerou i za ní. Návrat do míst, kde knihovník zanechal kus sebe, a to ve všech možných pozicích. Cítí nutnost se vrátit k něčemu konkrétnímu, nicméně vše je jiné, abstraktní a smyšlené, nelze nic uchytit a klid se do duše stále nedostavuje. Samotný Karel Höger je na čtyři hvězdičky. Jakoby táhl všechny ostatní, kteří se něj nabalují a podřizují se jeho nastalé poloze, kterých je ve filmu několik. Nabalují se ovšem výsostně. Jiří Srnka zde vyluzuje vynikající temné tóny, jakoby přímo z rozpolcené knihovníkovi mysli a Otakar Vávra zde jednoznačně dokazuje, že se dokáže chopit jakéhokoli tématu. Takováto nejistota reality a prolínání děje se jen tak nevidí. Září zde i kameraman Andrej Barla, jenž svým snímáním nasazuje laťku hodně vysoko, hlavně sám sobě. Celkově opravdu nelehký, ale vysoce kvalitní snímek. (19.01.2014)