Zlatá reneta

Vávra pojal svého druhého Hrubína velmi komrorně a složitě. Struktura vyprávění je v několika časových rovinách. Knihovník Jan se při cestě do kraje, kde byl v mládí a měl tam i životní lásku, pomalu vrací ve svých vzpomínkách do svého mládí. Z počátku jsou to idelistické obrazy plné lásky a něhy, po čase vycházi na povrch i temnější vzpomínky na okupaci, strach, alkoholismus, ženy atd. To vše je velmi sugestivně natočeno režisérem (asi si sám vzpoměl na své začátky u filmu, kdy hledal to pravé umění v kinematografii). Přopočteme si i skvělého Karla Hogera tak ným vychází skvostná filmová báseň. Otakar Vávra si byl dobře vědom těžkosti svého filmu, proto třetího Hrubína pojal naprostým opakem. Přesto je Zlaté reneta jedním z nej nejen jeho filmů, ale i našeho filmu jako celého. Vřele doporučuji (05.11.2007)

Po letech jsem se vrátil k filmové adaptaci novely Františka Hrubína, která mě kdysi tolik zaujala, a užil jsem si tento nevšední a pro mnohé asi nudný kousek Otakara Vávry i podruhé. Hledání ztraceného mládí a smyslu života, časté vnitřní monology hlavního hrdiny, neustále se opakující otázka: „Co vlastně děláš v té knihovně?“, retrospektivy do různých fází smutného a nenaplněného života a černobílá, poetická a vydatně nostalgická atmosféra výstižně charakterizují tento snímek a zároveň mohou posloužit jako varování pro ty, kteří se s ním ještě nepotkali. Podívat se na tohle po padesátce bude možná chtít pořádný kus odvahy… (19.12.2012)

Otakar Vávra dokázal natočit film jakéhokoliv žánru a Zlatá reneta budiž toho důkazem. Psychologické drama, ve kterém mistrně hraje Karel Hoger roli muže, který se po hodně letech vrací na místo, kde dříve prožil mládí a cestou na různých místech vzpomíná na tehdejší situace a zvraty ve svém životě. Po celou dobu příběhu vyplouvá na povrch, že se v každé zvratové situaci zachovává jako posera. Opravdu dokonale vytvořený charakter, kterému Karel Hoger vtiskl přízračnou tvář. Dokonale dokreslující jsou záběry nasnímané kameramanem Andrejem Barlou a hudební práce Jiřího Srnky. Moc potěšila malá role mého prastrýce Václava Kyzlinka jako úředníka pohřebního ústavu. (22.12.2015)

Film skôr pre 50 ročných citlivých intelektuálov, ktorí si prežili približne toľko, čo Hogerova postava. Takže keď budem mať 50, budem ešte žiť, bude fungovať stále csfd a film si ešte raz pozriem, asi ho docením viac a napíšem niečo obšírnejšie. Dúfam ale, že nebudem alkoholik, respektíve vyliečený alkoholik. Film ponúka prostredníctvom psychologickej štúdie postavy a pohľadov do jej minulosti a osobného života aj obrázok a atmosféru doby, v ktorej žil a v ktorej vyrastal. Takže z tohoto hľadiska je univerzálnejší. Napriek náročnosti filmu, absencii deja a faktu, že išiel trochu mimo mňa, mi nepripadala tá hodina a pol nudná. Rozmýšlať je nad čím a nie je to zrovna nič potešujúce. Asi zato môže viac Hoger, ako Vávra. (25.08.2013)

Čas je jednosmerka a akýkoľvek pokus vrátiť sa v ňom do čias mladosti je odsúdený na neúspech. Stretnutie so samým sebou v mladšom vydaní (Kundera) sa nekoná. Tento film považujem za dobrý, ale aj tak som si ho pozrel bez väčšieho záujmu napriek tomu, že rokov mám dosť na to, aby som aj ja podnikal podobné pokusy o návraty do minulosti. Preto ma z trojice Hrubín-Vávra-Höger zaujal práve ten posledný z nich. (17.01.2021)