Občan Brych

Otčenáškův román jsem četl ještě jako kluk. Pokud si pamatuji, líbil se mi, i když jsem se v něm jen hrubě orientoval. Teď, po skoro půl století, je mi to ještě nejasnější. Známe poměrně dobře inscenované procesy 50. let, ale život běžných lidí se po únorovém převratu propadl někam do čirého myslitelna. Do jaké míry byla plejáda hrdinů v čele s rádoby svébytným Brychem autentická? Bylo moto (parafráze): "Kdo nevstoupí to strany, tak ten to má posraný", tak jednoznačné? To nám nepoví "Politický brevíř moderní ženy", "Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu", ani "Historie.cs". Zřejmě však je celý film takový, jako je scéna závěrečná scéna, v níž se Občan Brych, většinou dezorientovaný, bezpečně orientuje v šumavském pralese, za noci a za bouře a navíc s ženou. Protože se zde - na rozdíl od budovatelských filmů - vyskytují určité polotóny, považuji tuto agitku za mnohem podvratnější. Helgeho "Velká samota" - určité popření "Občana Brycha" - byla natočena jen o rok později, přesto už má onu kvalitu, na níž mohla navázat česká kinematografie 60. let. (15.05.2016)

Ano, máme zde schéma, máme zde ideologický podtext ale toto je jeden z výjimečných případů, kdy formální stránka filmu, v čele se širokoúhlým formátem, jednoznačně převálcuje obsahový balast. V roce 1958 už neplatilo Zítra se bude tančit všude a totalitní režim na své sporné Cestě ke štěstí společně s mezemi zaoral i prvoplánovou pachuť lepších zítřků. Občan Brych je spíše psychologický film poznamenaný dobou, v níž vznikl, než čistá propaganda. Oprostil se od neživotných postav typických pro politické film první poloviny 50. let. Místo toho zde máme relativně důkladně psychologicky prokreslené postavy, které již nejsou černé a bílé. Buržoazie a inteligence může být váhavá a lidé, kteří se přihlásili do strany jsou v některých případech horší než sami odpůrci režimu. Od celků a polocelků první půle filmu se děj posouvá do horské chaty, kde dominují polocelky a detailní záběry na jednotlivé postavy, v níž se stupňuje napětí, a klaustrofobické prostředí umocňuje vzájemné rozpory mezi jednotlivými postavami a odhaluje jejich pravé povahy. Otakar Vávra se odpoutal od velkoleposti husitské trilogie a natočil příběh, který nebyl tak povrchně proklamativní, ale šel na samé dno lidské duše, kde byli lidé nahlodáváni strachem z nových pořádků. Širokoúhlý formát umožnil působivou kompozici obrazů, která obzvláště v části filmů odehrávající se na horské chatě jen napomáhala vyhrocení situace a finálnímu rozkolu mezi všemi zúčastněnými protagonisty. (12.06.2007)

Umělecká nuda v příšerné technické kvalitě, je možné, že jsem se nudila i proto, že po šedém pozadí se vláčně pohybovaly šedé postavy. A koukat na mihotající se šedo a poslouchat rozhlasovou hru zkrátka není můj koníček. CS Film sice vysílá filmy, které jinde není možné vidět, ale mnohdy v takové kvalitě, že kdyby je nevysílal, udělal by lépe. (02.01.2013)

Dobrá, oprostěme se od Brycha. Oprostěme se od hodných komunistů, kteří mu dali prostor v době jeho tápání a hned ho nesebrali. Oprostěme se i od všech těch keců o tom, že se všichni od teď budou mít dobře a kdo to nechce nemá jinou možnost než dostat po hubě, protože žádná třetí možnost neexistuje. Buď jsi s námi nebo proti nám. Já na film nahlížím jako na skvělé filmařské dílo byť tedy místy tonoucí ve značné tmě ať už šlo o kanceláře či o venkovní lokace ke konci filmu s obdivem ke skvělému hereckému výkonu pana Högera i některých dalších. Nejvíce mne však film zaujal a nebyl to záměr autorů, tou atmosférou po únoru 1948... Nejistotou, strachem, hromadou otázek nejen těch movitých - tedy továrníků, průmyslníků atd.. ale právě i běžných lidí. Lidí nezajímajícíh se o politiku, lidí co se jen chtěli mít dobře po té hrozné válce a jež najednou zase někdo násilně nutí přiklánět se k něčemu ,,prý když nepodípešem, tak nás vyhodí! ''--. Byli ti co tomu věřili, byli ti co pochopili, že kolaborací či hraným zájmem z nových poměrů pro sebe mohou vytřískat výhody a byli i tací, kterým se to nelíbilo. A samozřejmě byli i ti, kteří hned věděli, že je zle a reagovali po svém dle svých konexí a možností. Jednou z postav, která se nehodlá do ničeho míchat je zprvu i postava jež ztvárňuje Karel Höger. Přežil válku, vystudoval práva, je doktor a teď chce jen pracovat. Co mu můžou? ,,ženu a děti nemá , dokonce ani kanára'' .. Zprvu mu připadají směšné rady těch co se rozhodli emigrovat, že právníci jsou potřeba jen v právním státě... (To je vševypovídající..). Takže ať agitka z konce padesátek, v podstatě pravdivý dokument jak tehdy ti tehdy ,,zlí z buržoazie a reakce'' uvažovali, jednali, když svoboda byla zase někde pryč a šlo o holé životy... Dávám tedy za 3 hvězdy. * * * (07.05.2018)

Druhý Otčenáškův román Občan Brych byl ve své době průkopnickým činem české literatury. Vyšel v roce 1955, česká tvorba se tehdy začínala pomalu probouzet z dogmatické strnulosti, stále však opakovala několik osvědčených modelů. Otčenášek částečně opustil černobílé schéma kladných a záporných hrdinů, ústředním hrdinou románu není ani dělník, ani funkcionář, ale nerozhodný a kolísající inteligent. Brych má své výhrady k nové politické situaci v zemi, přesto není líčen jako nepřítel. To všechno spolu s citlivým propracováním psychologie postav znamenalo podstatný posun směrem k životní realitě. Vávrova filmová adaptace, natočená o pouhé tři roky později, z celého románu vyzdvihuje morální dilema hlavního hrdiny, jež si postupně uvědomuje, že nelze stát mimo proud dějin. Pro propagandistické účely byl váhavý intelektuál, který se pro režim dobrovolně rozhodne, samozřejmě mnohem vhodnější, než plakátoví hrdinové, jejichž věrohodnost byla pro běžného obyvatele Československa na konci padesátých let, tedy po pádu Stalinova kultu, nulová. Scénář dává mnohem více než politickým diskusím vyniknout detailnímu popisu nejistoté doby, která je plná úzkostného napětí a strachu z budoucnosti; v tomto ohledu překvapí řada úderných dialogů, např. Brychův sarkasmus vůči sílícímu nátlaku vůči jeho osobě. Nejsilnější devízou Vávrova filmu jsou samozřejmě herecké výkony. Karel Höger ztvárnil Brycha jako člověka, kterého doba nutí vystoupit ze své pacifistické nerozhodnosti a staví jej před zásadní rozhodnutí, z kterého nevede cesta středem. Za Högerem následuje celá plejáda dalších, v čele s koryfeji pražského Národního divadla (Štěpánek, Krejča, Bek, Průcha, Pivec, Šejbalová, Záhorský, Ráž, Kohout a další), v jejichž odraze se skví oduševnělé ženství brněnské herečky Vlasty Fialové v jedné z jejích nejvýraznějších filmových kreací. Zařazení a obecné vnímání filmového BRYCHA, společně s o rok mladším Králem Šumavy, jakožto exponované odkazy totalitního systému padesátých let je v zásadě mylné a zjednodušující. Oba zmíněné tituly jsou pouhým otiskem doby, ve které vznikly a dnes by měly sloužit především jako historické dokumenty a jako svědectví minulosti, nebo chceme-li, také jako ukázky perfektně odvedeného filmařského řemesla, o němž se nám může v současnosti jen zdát. (18.03.2012)