Kladivo na čarodějnice

Kladivo je mechanický nástroj, který deformuje, co já vím, třeba kapotu auta vašeho soka. Ovšem Kladivo na čarodějnice jakožto film mistra Vávry, útočí totálně jinačím způsobem. Ničí vás. A to dost drsným způsobem. Třeba tohle: na scéně se objeví Vladimír Šmeral. Pro nezasvěcený lidi (ti co nečetli knihu---já se taky mezi ně počítám...) znamená jeho postava v úvodu něco jako spásu. Že třeba zastaví tu vlnu keců, která se valí po celý film. Ovšem pak si nasadí na hlavu dementní paruku, která značí, že teď tady velím já a všichni ostatní jste jen přisluhovačí ďábla atd. Šmeral začíná brnkat na nervy. Pak nastává ta část, kdy se odsuzují nesprávní lidé a vy máte hlavu zabořenou v dlaních, protože tohle kladivo asi jen tak nepřekousnete. Šmeral už pro vás začíná býti synonymem ke slovům jako: hajzl či Hitlerovo náhražka. Finální záběr (opět kralující Šmeral tentokráte ve stavu "mám v sobě tolik vína, že ve Francii momentálně nemají čím podlít kuře...") se dostává do dějin. Zuříte. To, že jste si mysleli, že všechno dopadne dobře a že půjdete spát s Jokerovským úsměvem na tváři, byla totální ubohost. Pořád vidíte ten zpropadený ksich Šmerala a ten fakt, že jste nemohli těm lidem pomoct, je až děsivě skličující. Vávra rozbořil mýty a to bravůrním způsobem... (16.01.2009)

Není to špatnej film, i přes spoustu historických blbostí se mi to celkem líbilo. Za blbosti považuju třeba používání tortury, jak to tam uvádějí. Tortura se směla používat jen na obyčejný lidi a měšťany, na nikoho jinýho a to ještě čtyři krát po patnácti minutách a mezitím musela být přestávka. Postupně ale mohli měnit typy. A další věc. Tortura se používala vždycky, i když se obžalovaný přiznal, tak pak přistoupili k tortuře, protože ve středověku panoval názor, že pravdu lze říct jen po očistě bolestí. Ale taky je pravda, že když někdo použil torturu a někoho neusvědčil, tak pak za to zaplatil pokutu nebo šel do vězení. Co se týká filmu, chyběl mi v něm propracovanější děj a nějaká postava, se kterou by se člověk mohl ztotožnit. Ani hlavní hrdina Lautner mi nijak neštymoval. Kaplickýho knížku jsem nedočetl, protože je strašně zdlouhavá a o ničem (a ne že bych ne čtenář teda jsem, na kontě mám tak jeden až dva tisíce knih, ale kdo by to počítal). Co se týká kostýmů, tak jen lituju, že to není barevný, protože by to s klidem strčilo do kapsy tehdejší výpravný velkofilmy jako Angelika nebo Spartakus. Ale co se týká zábavnosti, tak si to s těmi dvěma nemůže dát ani jednu partii šachu. Prostě to není zábavný. Tvůrci to až příliš brali jako umění a drama a přirovnání politických procesů v padesátých letech (tohle nemám z vlastní hlavy, protože to bych tam skutečně nenašel) a přestali to brát jako film pro lidi, kteří se chtějí podívat na zajímavej příběh. Kdyby skončili trochu jinak, nebo kdyby hlavní hrdinové nebyli kněz a inkvizitor a to ještě celej film braní jako zrcadlové opaky sebe sama, možná bych to považoval i za zábavnej film. Ono totiž sice tradice a předsudky říkají, že klasická (literatura film a i jiné umění) má být dostatečně nestravitelné, ale není to pravda. Klasické nemusí být nestravitelné nebo zdlouhavé nebo nudící. Vemte si Dickense. U jeho knížek se vždycky pobavím, protože i když to neříká na plnou pusu, vždycky nějak nějakou tu lidskou vrstvu zesměšní. A o to jde. Nemusí to říkat nijak směšně. Nemusí tam být humor jako v nějaké estrádě, ale něco, nad čím by se člověk mohl usmát tam být mělo. I Spalovač mrtvol s Rudolfem Hrušínským je film na velmi temné téma, ale určitému typu humoru se tam neubrání a moc to tomu prospělo. Tady jsou až příliš vážní, zbožní, zhýralí nebo ustrašení. Ale nic jinýho. A to mi vadilo. (01.03.2006)

No ono je to tak trochu mistrovské dílo. Maximálně působivé a velice sugestivně natočené. Velká režisérská vychytávka je občasný monolog jakéhosi šíleného maníka co popisuje chování čarodějnic hláškama typu "líbají ďáblovi levou nohu a řiť." Herecké výkony good (představitel kata mi hrozně připomínal Charlese Bronsona) a scénář bezvadný. Zvlášť ten vysoce pesimistický konec no prostě lahůdka. Sledování scén s procesy mě docela ničilo a naprosto si nedovedu představit jak strašné to muselo doopravdy být. Hlášky jako "nyní přistoupíme k tortuře," nebo "hledejte signum diabolicum" mi zůstanou v paměti asi hodně dlouho. Naprosto výtečný a nadčasový film. (27.02.2006)

Kdybych měl někomu doporučit film, který s ním spolehlivě emociálně zamává, nebyl by to ani explozivně romantický Moulin Rouge, ani historicky tragické Statečné srdce ba ani děsivý Vymítač ďábla. Byl by to tenhle Vávrův opus na téma nezastavitelná zvůle moci, vykřičník křičící do světa o vítězství omezenosti a hrubé síly nad osvíceneckými ideály a lidskou spravedlností. Příběh o bezmoci, o nevině, o krutém zlu, proti kterému není zastání... o bolesti, před kterou tváří v tář neexistuje odvaha ani přátelství. Je už jedno, jestli budete tento příběh interpretovat jako historickou výpověď o inkvizičních hrůzách nebo jako obžalobu bolševických monsterprocesů u nás a hlavně v Sovětškém svazu... poselství je bolestně všeobecné. Ten vztek, ta žluč, která ve mě vařila, když Šmeralův inkvizitor (špičkový výkon) zkoušel malíčkem teplotu svého vína s horkou vodou je nepopsatelná. Jediná útěcha pro pánské obecenstvo může být snad jen půvab krásné Soni Valentové, jinak je poselství filmu pusté a zoufalé jako nespravedlnost světa sama. 100% (Mimochodem, kolik stupňů tortury si myslíte, že byste vyrželi, než byste zradili přátelé a rodinu? Jestli nad těmito otázkami nechcete uvažovat, na Kladivo raději zapomeňte...) (17.11.2006)

Mrazivě znepokojivý film, který sotva někoho nechá chladným. Nejhorší je, že to nemá nic do činění s náboženským fanatismem - ten dá v podobě Cupákovy postavy věci pouze do pohybu a to v dobré víře, že vymýtí pověrčivost vesnických bab. SPOJLERY: Vše, co následuje, jednání všech postav je pak už jen ryze racionální - inkvizitor Boblig hrabe majetek zabavovaný čarodějnicím a likviduje své nepřátele a všichni ostatní mlčí, protože mají strach (aby sami neskončili na hranici nebo v případě biskupa, aby přiznáním omylu nebyla podkopána autorita církve). Už v druhé várce odsouzených vystřídají chudé šeredné babizny bohatí měšťané a krásné dívky a další na řadě je dokonce duchovní, který se odvážil Bobligovi vzepřít. Drastické vyznění filmu pak nesouvisí ani tak se scénami tortury, ale s ukázáním jejích výsledků v podobě psychicky zlomených, pološílených, nevinných lidí, ochotně udávajících své nejbližší jen aby se uchránili od dalšího mučení. Obzvlášť působivé je pak prozření Cupákovy postavy, která se bohužel v hrůze nad tím co způsobila, nezmůže na efektivnější odpor. To zůstává na faráři Lautnerovi, který končí na hranici, ale předtím se svou výpovědí postará o to, aby už nikdo další netrpěl. (28.02.2006)