Den hněvu

Den hněvu je sílící touhou po dosažení soukromého pozemského štěstí, navzdory osobní situaci a nehledíc na společenskou atmosféru doby. Paralela s pronásledováním Židů se zde sice nabízí, avšak víceméně jde o neustálý a opakující se koloběh lidské existence, kde paralely jsou vlastně opakováním minulosti, následky činů člověka. Dreyer do filmové podoby převedl divadelní hru z roku 1909 Anne Pedersdotter od norského dramatika Hanse Wierse-Jenssena, jenž vyšel z proslulého norského čarodějnického případu. Když budeme sledovat známé procesy s benandanty, zjistíme, že první obvinění z čarodějnictví vyvázli pouze s mírnými tresty uvěznění, neboť zcela dobrovolně se přiznávali pouze k "léčitelství", a až teprve postupem času, se "zlepšením" inkvizičních praktik, se benandanti začali přiznávat k obcování s ďáblem. Tím vlastně došlo ke ztotožnění předkřesťanských myticko-rituálních přežitků se satanistickými praktikami, a toto spojení pak již přetrvalo až do dnešních dob. Navíc, protestantské církve vždy zdůrazňovaly přirozenou hříšnost člověka. A kritické myšlení není vhodné snad v žádné době, neboť příliš odhaluje rozporuplnou podstatu lidí. Člověk cítí potřebu vlastního naplnění, zároveň je však limitován společenstvím, "tradicemi", předsudky, sebou samým. Odlišnost vyvolává obavy, nespokojené mládí zase zlobu, zvyšující se neochota k podrobení zášť a pomstychtivost. A k tomu pudy sebezachování, slepě přejímaná ideologie, strach, niterný neklid, dogmata, vzpoura. Smutnou hrdinkou příběhu je Anne Pedersdotter (Lisbeth Movin), mladá žena, u níž pod vlivem okolností dochází k sebeuvědomění, k sílící touze po naplnění, k prosazení své vlastní identity. Láska přece dokáže být opojná a uspokojující, navzdory hrozícímu nebezpečí a stále přítomnému nepřátelství. Láska je nadějí i cílem, při její ztrátě přestává mít vlastní život smysl. Z dalších rolí: Annin o mnoho starší muž, ctěný reverend a nábožensko-společenská autorita Absalon Pederssøn (Thorkild Roose), Absalonův syn z prvního manželství a Annina naděje s prohlubujícími se výčitkami svědomí Martin (Preben Lerdorff Rye), ke snaše vždy nepřátelská Absalonova matka Merete (Sigrid Neiiendam), stará a z tolik nenávistné smrti vystrašená Herlofs Marte (Anna Svierkier), či zanícený inkvizitor Laurentius (Olaf Ussing). Den hněvu je touha se sílícím sebevědomím po intimním dosažení štěstí, navzdory nepřátelským dogmatům nebo nevraživé zášti. Aneb touha po životě a po osvobození může být kdykoli ztrestána pro svou nestoudnost. Čarodějnické procesy jsou příběhu rámcem, okolností, doprovodem a způsobem. Obrazově emoční filmový prožitek. (08.04.2023)

7,5/10 Obviňovanie z čarodejníckych praktík je v Dni hnevu len spúšťačom a vyústením mechanizmu hriechu a (nevyhnutného) trestu, a ako také nie je v tomto prípade problematizované. Z teologického hľadiska je však zaujímavé, že diabol/Satan nehrá iba rolu iniciátora, pokušiteľa k porušovaniu (božích?) zákonov, ale má aj prsty v samotnom potrestaní (všimnite si kozla v jednej z kľúčových scén). (08.09.2009)

Film o (novovekých) čarodejniciach z iného súdku. Nie z pohľadu ich konca, ale naopak, ich začiatku. Mysteriózny prvok je v tejto historickej dráme naznačený a je na divákovi, čo si z neho vezme. Škoda, že záporom filmu je jeho pomalé tempo, množstvo hluchých miest a malá vieryhodnosť postáv, ktoré nedokážu klamať a keď už klamú, nie je to podané vieryhodne. (29.04.2016)

Vynikající snímek slavného dánského režiséra, který uchvacuje jak bohatostí svého vyprávění, tak vizuálním zpracováním i skvělým herectvím hlavních postav. Zpočátku by se mohlo zdát, že film je především o čarodějnických procesech 17. století, které jako černá nemoc brázdily Evropou a vůbec světem té doby, nicméně hon na čarodějnice zde funguje spíše jako rámec pro tématicky mnohem širší příběh. Dreyer nám v bergmanovsky laděném dramatu vypráví o pastorovi Absolonu Pederssonovi a jeho mladičké ženě, o Absolonově matce i jeho synovi, který se po dlouhé době vrátí domů, vypráví nám o vzájemných vztazích, o lásce a nenávisti... Důležitou složkou komplikovaného příběhu je též víra, pochybnosti...pokrytectví i fanatismus. Den hněvu je zkrátka dějově skvělým způsobem vystavěný snímek, který se pak v trýznivém závěru opět vrací k čarodějnictví a završuje tak tragédii ohromujících rozměrů. Doporučuju zhlédnout v pokročilé noci, kdy dreyerovsky tísnivá atmosféra v kombinaci s všeobjímající neprostupnou tmou a tichem umocňují již tak dokonalý zážitek. (07.10.2007)

Na zmínku o tomto filmu jsem narazil v knížce Benandanti od italského historika Ginzburga, a tak jsem se na to taky ze zvědavosti kouknul. Sice mě tenhle typ konverzačních, pomalých filmů bez výrazných momentů a bez nějakých větších emocí moc neoslovuje, ale zase tak špatný to nebylo. Hlavně se mi líbila ta atmosféra a hodně dobrý začátek. Jinak ale jak už jsem psal nenalezneme tady žádný výraznější moment. Hlavně jsem se těšil na hon na čarodějnice a atmosféru strachu a ono vůbec nic. 3,5 (27.05.2010)