Tri oriešky pre Popolušku

Mi Nü-Chai mě přiměla konečně se jednou vyjádřit i k Popelce, ačli je vůbec možné napsat k tomuto filmu komentář po Verbalovi. Z mého hlediska je nutno postavit tento film vedle Jak se budí princezny (to je ta o Šípkové Růžence), s nímž má společný sympatický první dojem, strojenou vtipnost (taky toho Menšíka), ale hlavně perverzi klasického námětu. Liší se v těchto ohledech jednak nepřebitným trumfem v podobě Libušky Šafránkové, jednak tím, že perverze není zde sice tak ohavná, ale zato postihuje samotný smysl příběhu, byť ho zdánlivě ozdravuje. Základním kamenem úrazu je právě Šafránková a charakter, který zde zosobňuje. Náležitá Popelka je utištěná, v koutku sedající chudinka, která zásahem dobré víly uloví nejexkluzivnějšího ženicha: nezdravě melancholická story s odpudivým koncem, příběh pro ukřivděné, definující je jako barbinae larvatae, střevíček, kočár, myší lokajové. Šafránkové Popelka je zcela jiná: hrdá, vnitřně nespoutaná, vzdorovitá dědička krve (patrně některého zchudlého šlechtického rodu), zdravě povětrná, s klučičími zájmy; téma „ženich“ je to poslední, co bychom v mysli tohoto rozkošného dítěte očekávali. A hle: ona chce na ples, cože? Sotva se objeví princ, nota bene nejrozjívenější floutek v celé zemi, nota bene Trávníček, je celá hin a jde po něm. Co si o tom myslet? Je to snad „o dospívání“? Pak ale o dospívání dcer, jejichž života smyslem je pokračovat v kynutí svých matek. Nebo nějaký psychický komplex? Máme snad pátrat v raném dětství? Víme, že je dcerou otce, který ji vychoval jako syna, načež ji asi vydědil ve prospěch megery, která, jak z jednoho dialogu vyplývá, nepřidala k rodinnému jmění nic. Evidentně muselo být něco v nepořádku, svou roli sehrála zřejmě i absence matky. (Také je na místě připomenout, že původní pohádka představuje Popelku jako špindíru u kamen, což tvůrci filmu vtělili delikatissime do některých symbolických scén a zvláště do trapné hádanky o kominíkovi.) Ale protože to vše jsou jen dohady, musíme hledat motiv. A ten je nasnadě: Popelka musí mířit vysoko. Sňatek s princem je její jedinou nadějí, nehledě k tomu, že s sebou nese budoucí titul královny. Její rafinovaný lov na hloupého prince je nepochybně veden chladnou rozvahou. Ale nikoli počtářsky: Popelka nechce než to, co čeledínovi cvrnkne do nosu, což ji činí způsobilou k vítězství. Ostatně, královská povaha toho nezvedeného floutka (který se NECHCE ženit) se přece jen projevila tím, jak ukončil lov na dravého ptáka. Popelka vlastně působí jako element, jímž princ teprve přichází sám k sobě. Dobrá, to všechno by bylo moc hezké. Ale přichází výsměch nebes či spíše pekel: Popelka je při jízdě na zámek a opět v samotném závěru definována jako skutečná Popelka. Všechno, co jsme viděli, byla lež. Mýtu nelze uniknout, pravá substance celého příběhu šklebí se odporným gottliche „Kde pak ty ptáčku hnízdo máš, skrýš svou a zázemí. Vždyť ještě léčky málo znáš, málo, zdá se mi. Hej břízo bílá skloň se níž, dej ptáčku náruč svou a skrýš, já pak můžu jít a v duši klid můžu zas mít.“ Takže hovno hovno. Česká politická zkušenost posledního čtvrtstoletí, neobnášející nic jiného než tutéž frustraci posledního žvástu pologramotných narcistních pacientů, napovídá, že spojení prince s Popelkou přinese zemi jen neštěstí. K psychologii Popelky dále viz fleker. (07.04.2013) (menej) (viac)